Druhý den jsem se probudil do nádherného jitra po průzkumu apartmánu jsem vyšel ven do lodžie a teprve jsem ocenil celou parádu hotelu. Časný podzim svými barvami ještě podtrhl krásy okolní přírody a výhled, který se skýtal, byl opravdu úžasný. Křišťálově čistý vzduch umožnil dohlédnout až k téměř 20 km vzdálenému letišti. Na okolních vrcholcích kvetly jakési keře, uměle vytvořené zahrady, jezírka, potůčky, vodopády, vše s úžasným citem pro prostor… no prostě – další šok.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje, pustil si televizi a začal se vybalovat. Vyzkoušel jsem telefon a zjistil, že si mohu přímo z hotelu zatelefonovat domů, a tak jsem to udělal. Manželka byla překvapená. Já jsem právě vstával, ale doma bylo o dvanáct hodin méně – večer.
Přes obrovskou vzdálenost bylo spojení perfektní, až na jednu maličkost, bylo nutno chvilku počkat na odpověď než slova oběhnou půlku světa, rozhovor se tím jaksi kouskoval.
Jednou se mi také stalo, že jsem se dovolal sám sobě. Zřejmě se přenos někde zauzloval a tak jsem slyšel ze sluchátka po několika sekundách prodlevy své vlastní slova: Haló – Haló, kdo je tam – kdo je tam, tady Aleš – tady Aleš, nedělejte si legraci – nedělejte si legraci, teprve teď mi to došlo a tak jsem zavěsil. I to patří k technice.
Docela mi vyhládlo a tak jsem čekal na příjezd Jamagučho.V hotelu samozřejmě byla restaurace, ale po zkušenostech z letištního hotelu jsem neměl odvahu znova provětrat svou peněženku. Přijel, posnídali jsme a jeli do práce.
Teď jsem mohl sledovat krajinu, kterou jsme večer projížděli. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem až dosud viděl. Jiné rostliny, bambusové houští, všudypřítomné bonsaje v miniaturních zahrádkách u domů. I kopce mají jiný tvar než u nás, navíc kolem cest jsou upraveny betonovým potěrem, aby se nesesouvaly. Silnice mají jiné příkopy – betonové, hranaté, hluboké a tak těsně u okraje, že jsem několikrát viděl auto, které po sjetí do příkopy vytahovali pomocí jeřábu.
První dojmy z Japonska už jsem vstřebal, a tak jsem koukal jak vypadá ta méně technická stránka a běžný život. A bylo na co.
svými barvami ještě podtrhl krásy okolní přírody a výhled, který se skýtal, byl opravdu úžasný. Křišťálově čistý vzduch umožnil dohlédnout až k téměř 20 km vzdálenému letišti. Na okolních vrcholcích kvetly jakési keře, uměle vytvořené zahrady, jezírka, potůčky, vodopády, vše s úžasným citem pro prostor… no prostě – další šok.
zauzloval a tak jsem slyšel ze sluchátka po několika sekundách prodlevy své vlastní slova: Haló – Haló, kdo je tam – kdo je tam, tady Aleš – tady Aleš, nedělejte si legraci – nedělejte si legraci, teprve teď mi to došlo a tak jsem zavěsil. I to patří k technice.