Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (67)
Je až s podivem, že žádná z řeckých múz neměla na starosti výtvarné umění, což mi vlastně moc nevadí, ale ani hudbu jako takovou, což je trestuhodné! Různé druhy zpěvu ano, ale hudbu ne! Nesoustavnost zřejmě byla souzena nejen lidem, ale i bohům a múzám. Protože ale muzika hrála v mém mimopracovním životě velmi důležitou roli, musím sem samozřejmě zařadit i paradoxy a renoncy hudební. A tady jsem si opět uvědomil zajímavé souvislosti. Stejně jako v politice tak i v hudbě a kultuře vůbec, mne asi mnohem více ovlivnil můj starší bratr, než rodiče! Díky jemu jsem totiž znal už hned po válce, ve svých deseti letech písničky V+W+J a poslouchal orchestr Karla Vlacha, prostě věci, ke kterým se normálně dostávají mladí většinou mnohem později.
Jak jsem se učil na několik hudebních nástrojů, to jsem už kdysi prozradil. Dokonce se zdá, že jsem měl v mládí docela slušný relativní hudební sluch. To znamená, že jsem dosti přesně rozeznával všechny hudební intervaly – tedy rozpětí mezi dvěma tóny. Poznal jsem však několik „člověků“, kteří měli hudební sluch absolutní, tedy rozpoznali přesnou výšku tónů. Ti museli vlastně mít v uchu či v mozku nějaké přesné počítadlo kmitů! A s jedním takovým „sluchařem“, bratrancem mého spolužáka a pozdějším dirigentem, který hrál na kde co, jsem jezdíval při našich studiích večerním motorovým rychlíkem z Prahy domů do Vrchlabí. Ten vlak často troubil a tak jsem Honzu zkoušel. Ani se nemusel moc zaposlouchávat a prohlásil, že základní tón vlakového klaksonu je malé „g“. Při každém houkání jsem si ten tón fixoval, a sotva jsem dorazil domů, ačkoliv už byla noc, k údivu rodičů jsem se hnal ke klavíru – a ono to opravdu malé „g“ bylo!
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu s kuriózním složením – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár transponoval pro ty tři dechové nástroje a aranžoval. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a pak ještě jednou po letech v Harrachově, opět na piáno, tentokrát za dalšího absolutního sluchaře, který si na hodinku odskočil na silvestrovský přípitek jinam.
Ale i v Českém hydrometeorologickém ústavu jsme měli malou, spíše countryovou skupinu, kde jsem také trochu brnkal na piáno. Ovšem jen dokud k nám nenastoupil Karel Hlavatý, který dokonce v mládí hrával se skupinou, z níž pak vznikl veleznámý Olympik. A na konec přehlídky svých hudebních produkcí se musím bohužel přiznat, že se považuji nanejvýš za hudebního čtvrtamatéra, který si na Ježkově Bugatti-stepu vylámal zuby už koncem gymplu. A jako vrchol drzosti jsem se pak ještě pokoušel jakž-takž zahrát Gerschwinovu Rapsody in blue alespoň jednou rukou. Samozřejmě pomalu, tu nádhernou sedmnáctiminutovou skladbu jsem hrál více než půl hodiny a samozřejmě v naprosté intimitě za zavřenými dveřmi i okny…
Je ale na čase, abych vzpomínky na své laškování s múzami nějak kulantně ukončil. Nejčetnější a snad i nejopětovanější byly polibky Kaliopé, múzy epického zpěvu a vědy. Jak zajímavá kombinace, že? Bohužel, nebo spíše bohudík, jsem důsledky těchto pomyslných a nikoliv smyslných polibků už většinou vyplýtval ve svých paradoxech minulých, a tak do této pasáže mohu zařadit z různých autocenzurních důvodů už jen svou rozlúčkovou báseň při odchodu do důchodu v roce 1997.
Splín důchodce
Moji milí, moji zlatí, promiňte mi splín,
právě dneska padl na mne důchodcovský stín.
I mně bylo kdysi dvacet pět a pamětníci tvrdí, že i méně,
také mně se růžovým zdál svět a podobal se osvětlené scéně,
na které já hraji hlavní roli!
Však tohle pro mě bylo vlastně málo, chtěl jsem být režisér i nápověda,
a přitom se mi samozřejmě zdálo, že stihnout vše přec nemůže být věda.
Planul jsem prý tehdy pro cokoli!
Proč ne, vždyť takhle snívá v mládí každý, myslí, že sežral všechnu moudrost světa
a tento pocit uchovat chce navždy, a spolu s ním i věčné právo veta!
Tak se mi tehdy zdálo, že čas stojí, psal se rok šedesát, a když’s měl bůra,
co za to bylo piv, se říci bojím, prostě už pracuje autocenzura.
Anebo skleróza, ta mrška vlezlá, vždycky se dostaví, marně se chráníš,
shodí tě z jeviště, zlomí tvá žezla, před ní se bohužel neubráníš!
Moji milí, moji zlatí, zažeňte ten stín, do důchodu nikdo nechce přinésti si splín.
O jedno vás ještě prosím, pijete dneska cudně, ladně,
čím rychleji budete pít, tím dřív budeme tu na dně!
Vladimír Vondráček
