Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jak ve škole, tak v životě Náš třídní Karel Konrád byl nováček jako my. Fešák. Mladý, nepostižený kantořinou, vstřícný. A jak naše láska k němu rostla, jeho prestiž se ztrácela. A tak to pokračovalo až po určitou mez. Rozhodnutí bylo na něm. Zvolil cestu prestiže, ne naší lásky. Jeho proměnu jsme nesli těžce.
Náš zbožňovaný třídní nám při hodině socialistického hospodářství vysvětloval, že naše zboží, zboží Československé socialistické republiky je tak dobré, že nepotřebuje reklamu. Jako odstrašující příklad kapitalistického režimu uváděl reklamu čápa na Václavském náměstí, jak cupoval pruh látky. Můj selský rozum nebyl proti reklamě a hned jsem se přihlásila, abych mu oponovala: „Je to nedostatkem zboží.“
Často jsem se s ním přela. Dokonce jsem ho přesvědčovala, ať nás nechá opisovat.
"Když nás necháte opisovat, dáte nám lepší známky a sám budete lépe hodnocen."
"Kodrlová, kam na tohle chodíte? Až se budete hlásit na vysokou, tak pohoříte."
"Pane profesore, na vysokou se budou hlásit jen ti, od kterých budeme opisovat."
Po vyučování jsme ho doprovázeli k autobusu a nejraděj bychom s ním jeli až domů.
Na privátě jsem bydlela u paní profesorky. Paní bytná mi jednou vypočítala domácí úkol z matematiky a já z něj dostala čtyřku. Vzhledem k tomu, že tento předmět učila na gymnáziu, nemohla to pochopit. Zato já jsem to chápala, protože naše matyka neměla nic společného s tou na základní škole.
Náš matykář, pan profesor Štěpánek byl král. Ve sborovně vsunul pod paži štůsek knih, zvedl bradu a vykročil do arény. Když šel, každý mu uhnul z cesty. Jeho hodina byla taková, jakou ji chtěl mít. Buď jako pěnu nebo jak cirkus. Jednou byl bůh, jindy klaun. Řekněte sami: Je možno nemilovat klauna? Neuctívat boha?
Byl jeden pod sluncem a svobodný mládenec. Důvod, aby se strojil po svém. Pod pracovním pláštěm měl modrobílý svetr. Jednou ho nosil na líc, podruhé na ruby. Stejně tak i ponožky. U polobotek si dlouhé tkaničky omotával kolem nártů jako u vysokých bot.
U tabule bleskurychle črtal dlouhé vzorce. Když popsal tabuli, okamžitě ji smazal a pokračoval ve stejném tempu. Nikdo mu nestačil. Já jsem stihla opsat sem tam něco, ale stejně to bylo jedno. Matematiku jsme měli jen jeden rok a já doufala, že mě nenechá propadnout. Téměř všichni jsme u něj měli trojku. Když jsme psali písemku, obyčejným opisováním se nevzrušoval. Dopálil se, když někdo cestoval se sešitem na druhý konec třídy, opisoval a vystál tam dolík. Písemku jsme měli napsanou všichni na vlas stejně, ale někdo měl za jedna, ostatní za čtyři. Pětky nedával.
Když měl dobrou náladu, což bylo často, luskl prsty, prošel třídou s vítězným úsměvem, otočil se na podpatku, luskl znovu a začal:
"Znáte tuhle?"
Nejvíc v oblibě měl tu nahatou o Auslágu.
Kluci řvali jako zjednaní. Čím víc ječeli, tím byl spokojenější. V tomhle byli kluci daleko před námi. My než jsme pochopily, že se máme šklebit blbině, že mu máme podkuřovat, byl konec roku.
Přesný opak našeho matykáře byl noblesní pan profesor Servít. Když prvně vešel do třídy, postavil se za stůl, díval se do třídy a mlčel.
Co, co? divili jsme se, přestávali jsme šoupat nohama, rovnat knížky, ztišovali jsme šepot, zklidňovali ruce i těla. Až když celá třída stála jako pěna, nehybné sousoší, až když zavládlo ticho, že by spadnuvší špendlík vydal ránu jako z děla, pan profesor pokynul rukou, z čehož jsme vyrozuměli, že si máme sednout.
Zvědavě jsme čekali, co bude dál. On bez řeči otevřel třídní knihu a natáhl pravou ruku před sebe do prázdna. Někdo z kluků v první lavici vyběhl a podal mu své otevřené plnicí pero. Když pan profesor provedl zápis, kluk se znovu vymrštil pro převzetí pera.
Hodiny technologie spočívaly v tom, že pan profesor celou hodinu diktoval věty z učebnice, které jsme si podtrhávali. Zkoušení spočívalo v tom, že jsme papouškovali podtržené věty. Profesorova vstřícnost spočívala v tom, že ignoroval napovídání. Když jsme dobře zachytili nápovědu, byla šance na chvalitebnou.
Jednou jsem díky nápovědě řekla vembloud.
Pan profesor v úžasu zvedl ruku a pravil: „Jak jsi, jak jste to říkala?“
A já asi dvakrát opakovala vembloud.
Celá třída tlumila smích, bavila se v tu chvíli mou švejkovštinou, ale já dodnes obdivuji Servítův klid a shovívavost.
Ta fotografie je z roku 1957. Abych byla přesnější, z měsíce června. Třicet čerstvých maturantů Obchodní akademie, promiňte, tehdejší Vyšší hospodářské školy, se postavilo před školní budovu a nechalo se zvěčnit. Dvacet děvčat a deset chlapců, nyní už absolventů. Oči otevřené, srdce dokořán. Brána školy se za nimi zavírá a svět jim leží u nohou. Okamžik, na který čekali čtyři roky, pro který se potili na stupínku, vtloukali si do hlavy smyslné i nesmyslné vědomosti, bezpočetné odstavce. Konečně přišla kýžená chvíle, kdy dají škole vale. Čeká na ně vysněná svoboda, čas, kdy je svět vezme na vědomí. Kdy je obejme, zulíbá a šup s nimi nahoru.
První řada v podřepu, druhá za nimi ve stoje. Já jsem ve druhé řadě. Uprostřed. Se spolubydlící Helenou jak siamská dvojčata. Stejně vysoké, účesy na jednu fazónku, rozhodný výraz, hedvábné plisované šaty a tutéž umístěnku. Jsme šťastné. Všichni na té fotografii záříme. Jediné tváři nechybí úsměv. Od hliněné podlahy až ke hvězdám. Co nás čeká? Výsluní. Místo na slunci. Překrásný dobrý život.
Pamětníci, vzpomínejte!
Náš třídní Karel Konrád byl nováček jako my. Fešák. Mladý, nepostižený kantořinou, vstřícný. A jak naše láska k němu rostla, jeho prestiž se ztrácela. A tak to pokračovalo až po určitou mez. Rozhodnutí bylo na něm. Zvolil cestu prestiže, ne naší lásky. Jeho proměnu jsme nesli těžce.