Soupis knih pro chudé
Jak správně nazvat přítelkyni, s kterou jsem se seznámila ještě v batolecí době? Nejspíš je to pamětnice. Obě jsme pamětnice jedna druhé a zároveň pamatujeme mnohé. Pamětnice Zdenka poslala mi z rodného městečka kalendář, jak ho místní radní připravili pro nový rok: Městečko kdysi a dnes.
Zajímavý nápad, zdařilé provedení, radost v domě. Je pozoruhodné, že na fotografiích starých sto let je plno lidí. Řemeslníci a obchodníci stojí před svými krámky, děti očumují co se děje, někdo jede na kole, běží tu i pes. Je to jako filmový střih – koukej, člověče, tak jsme žili a tak jsme vypadali. Dokonalá atmosféra té doby.
Fotografie současné jsou prázdné. Asfaltka se blyští po dešti, chrám Páně má přetažené barvy, ohavná kovová zábradlí tam co býval vlídný chodník, nikde živáčka. Přesto mám z toho kalendáře velkou radost a budu ho pořád prohlížet, hlavně koukat lupou na ty naše předky tam.
Ovšem překvapení mi pamětnice Zdenka připravila, když kalendář nestandartního formátu vložila do stejně velkých desek, desek zjevně pocházejících z doby těch starých fotografií, desek s nápisem kaligraficky secesním: SOUPIS KNIH PRO CHUDÉ. Jsem okouzlena. A přemejšlím: opravdu knihy, aby si chudí mohli číst? Na jedné staré fotografii je zachycen bývalý barokní špitál, kde dožívali staří a chudí a před tímto svědkem soucitu té doby jde stařenka s hůlkou a šátkem na hlavě. Ty knihy byly pro ni? Tolik knih, že musely být sepsány do velikých desek?
Za panství knížat Kinských nebylo v městečku bezdomovců. Pod barokní střechou mohli si dokonce číst.
