Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Bludiště
Všichni mládenci ze vsi už byli ženatí, jenom Kuba si pořád hrál s kluky nebo vyprávěl mrňatům svých sester pohádky. Když už pro něj široko daleko nezbyla žádná holka, máma se namíchla a vyhnala ho do světa, ať se poohlídne po nevěstě jinde. Jinak se prý od něj vnoučat nedočká.
Kuba šel a šel, až přišel do země, kde bylo dívek na vdávání habaděj, ale mělo to jeden háček: nesměly se provdat dříve než princezna. A ta byla stále svobodná, protože král dal vyhlásit, že kdo ji chce získat, musí si poradit s bludištěm, co je pod hradem. A to se dosud nikomu nepodařilo. Všichni čekali, kdy král tu zkoušku odvolá, ale tomu se do toho nějak nechtělo.
„Jestli se už musím ženit,“ říkal si Kuba, „ať to stojí za to. Budu se ucházet o princeznu!“
Našel si nocleh u jednoho provazníka v podhradí a chystal se na kutě, že se před tou těžkou zkouškou pořádně vyspí. Ale přišel za ním vnuk toho řemeslníka, sirotek Lojzík, a škemral, ať mu Kuba něco vypráví, děda že už je mrzutý a babička plete všechny pohádky dohromady. Kuba se nedal dvakrát pobízet, vlezl si k Lojzíkovi na pec a tam si s ním povídal tak dlouho, dokud oba neusnuli. Ráno si pak posteskl: „Kdybych tak věděl, co mě dnes čeká!“
Lojzík ho chtěl potěšit. „Něco o tom bludišti vím. Vlezli jsme s kluky do hradního příkopu a prohlédli si je aspoň zvenčí. Má jeden vchod a sedm východů. Každý den musíš najít jinou cestu ven. Dvakrát třikrát se to každému podaří, ale potom se splete a zabloudí k východu, kterým už jednou vyšel.“
Kuba chvíli přemýšlel a pak povídá: „Kdyby mi tvůj děda dal každý den klubko provázku, rozmotával bych je za sebou a značil si cestu, kterou jsem prošel.“
„S tím nepočítej,“ řekl Lojzík. „Nejsi první, koho to napadlo. Stráže tě každý den důkladně prohledají. Nesmíš mít u sebe vůbec nic: ani klubko provázku, ani kousek křídy, nic.“
Kuba posmutněl, sedl si na truhlu, složil hlavu do dlaní a díval se na babičku, která právě pletla svetr. Najednou mu blýsklo v očích, sundal si kabát a povídá: „Jde vám to pěkně od ruky, matičko. Dokázala byste mi do zítra uplést stejnou vestu, jakou mám na sobě?“
Babička si posunula brýle z nosu na oči, prohlédla si Kubův svetr a povídá: „Pročpak ne? Vzorek je to jednoduchý, jednou hladce, dvakrát obrace, podobné vlny mám dost…“
„I na šest takových svetrů?“ zeptal se Kuba.
Babička se podívala do truhly a přisvědčila. Změřila mu předek i záda a hned se dala do pletení.
„Co chceš dělat?“ vyzvídal Lojza.
„Uvidíš,“ řekl Kuba, oblékl si kabát a vydal se na hrad.
Tady ho slavnostně uvítali, protože se už dlouho nikdo nepokusil splnit tak těžký úkol, a pak to šlo ráz na ráz: zavedli ho do bludiště, důkladně prohledali a zabouchli za ním dveře.
„To mi nedáte ani olejovou lampičku?“ křičel Kuba.
„Cha, cha!“ zasmáli se zbrojnoši. „To by se ti líbilo!“
V bludišti nebylo skoro nic vidět. Pár paprsků, které sem tu a tam pronikly nějakou škvírkou ve zdech, každého spíše mátly, než aby mu pomohly.
Kuba si však věděl rady. Sundal kabát, svlékl vestu, našel poslední očko, rozvázal uzlík a jak postupoval bludištěm, páral z vesty řádek po řádku a nechával za sebou vlákno vlny až k prvnímu východu.
Večer pověděl Lojzíkovi pohádku, ráno se pořádně nasnídal, vzal si od babičky nový svetr a vydal se znovu do hradu. Stráže nic nepoznaly, viděly, že je oblečen na chlup stejně jako včera, a vpustily ho do bludiště. A tak si Kuba každý den označil rozpletenou vlnou prošlou cestu a podařilo se mu najít nový východ.
Poslední den bylo kolem hradu lidí jako máku – hlavně svobodných dívek a jejich mládenců. Nadšeně Kubu zdravili, protože se už těšili na svatební hody a veselí.
Jenom král byl jaksi mrzutý. Když se Kuba s velkou slávou objevil v posledním sedmém východu, zeptal se král opatrně: „Nechceš místo princezny něco jiného?“
„Pročpak mi nechcete dát svou dceru?“ divil se hrdina.
„Nějak jsem to s těžkostí toho úkolu přehnal,“ omlouval se král, „a princezna nám zatím trochu zestárla. Královna už jí našla ve vlasech pár stříbrných nitek.“
„Ale to nevadí,“ povídá Kuba. „Já už taky nejsem žádný mladík.“
S princeznou to nebylo tak hrozné, Kubovi se líbila, a tak si ji vzal. A pak si vzal k sobě i provazníka a jeho ženu, co mu upletla šest svetrů, i jejich vnuka Lojzíka, aby měl komu vyprávět pohádky – alespoň do té doby, než bude mít vlastní děti.
Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Večer pověděl Lojzíkovi pohádku, ráno se pořádně nasnídal, vzal si od babičky nový svetr a vydal se znovu do hradu. Stráže nic nepoznaly, viděly, že je oblečen na chlup stejně jako včera, a vpustily ho do bludiště. A tak si Kuba každý den označil rozpletenou vlnou prošlou cestu a podařilo se mu najít nový východ.