Holubí Vánoce
Z literárního hlediska jsou Vánoce podobný námět jako první láska: tisíckrát už popsané a přece pořád nové a jedinečné... Psát o nich je velice těžké, všechno tu už bylo, v próze i ve verši... O zobrazení ani nemluvím (a když si představím, že na Kampě právě vystavují zimní obrazy Josefa Lady, ovíjí mne had závisti...)
* * *
Každý člověk, který má už nějaký ten rok za sebou, si pamatuje, jaké u nás bývaly Vánoce dřív a rád o tom vypravuje dětem a vnoučatům.
Především:
v zimě bývala zima, žádné alternativní roční období. Teploměru spadla rtuť pod nulu a tam se zdržovala až do jara. Mrazy bývaly třeskuté, v místnostech běžně zamrzala voda v nádobách až do dna (zvlášť zřetelně se tento úkaz projevoval v místnostech, kde se netopilo).
Sněžit začínalo na Dušičky, nanejvýš na Martina, sněžilo často a vydatně, zima bez sněhu neexistovala. Závěje sahaly do závratných výšek (vzpomínám si dobře, že mně často až nad hlavu a nechápu, jak to, že třeba tatínkovi sotva po kolena, dospělí prostě umějí všelijaké triky). Sníh zůstával celou zimu běloučký, křupavý, neposkvrněný (hlavně na střechách). Za okno, pokreslené pravěkými kapradinami, kladl dobroty svatý Mikuláš, často se dokonce dostavil osobně, provázen zástupci dvou nejmocnějších mocností...
Cukroví, které pekla maminka, bylo tak dobré, že je dodnes nikdo nepřekonal a nikdo je dnes už ani neumí tak dobře upéct (zaplést hezkou vánočku je těžší, než uplést vnučce francouzský cop). Pod "živý" stromeček od Ježíška jsme dostávali jenom drobné, laciné dárečky, kapesníčky, panenku,stavebnici, ponožky, sem tam nějakou hodnotnou, mravnou a poučnou knížku... A jak jsme za ně byli rodičům vděční! Z vděčnosti jsme ochotně, s úsměvem nosili ze sklepa uhlí a dříví, nadšeně jsme umývali nádobí... a po Novém roce jsme radostně vykročili zavátou cestičkou do školy, vzdálené mnoho kilometrů, protože jsme dychtili po nových vědomostech...
Tak teď už jsem to přehnala, ale uznejte, že ze začátku se mi ty vzpomínky na zimu, jaká "bývala za našeho dětství", docela dařily...
Naše paměť je mocná čarodějka. Připomíná mi výrok pana Donutila: "Ptejte se mne, na co chcete, já na co chci, odpovím!" Ona, ta naše paměť to dělá podobně. Kdesi jsem četla, že už mnoho generací vzpomíná s nostalgií, jaké zimy bývaly za jejich mládí a bez výjimky jsou to vzpomínky na sníh - údajně vždy bylo plno sněhu - a mráz - prý vždy mrzlo, až praštělo... Meteorologové, klimatologové a dokonce i historikové to popírají. Prý někdy sníh byl, jindy, naopak nebyl. Někdy mrzlo, ale byly i zimy, kdy jste nemuseli z oken ani sundávat muškáty.
Návštěva skutečného, opravdového Mikuláše byla hlubokým zážitkem, ale museli jsme dávat pozor, abychom se před rodiči neprořekli. Oni na Mikuláše totiž zřejmě věřili a nevšimli si, že má obuté kostkované papuče našeho dědečka. A přiznávám se otevřeně, že "neskonalou vděčnost dětí rodičům", "domácí práce s úsměvem" a "dychtivou touhu po vědomostech" jsem si vymyslela. Takové děti se v naší vesmírné soustavě nikdy nevyskytovaly. Děti začnou rodiče vděčně oceňovat někdy až v dospělosti a někdy nikdy.
Teď důležité upozornění! Pokud se děti hrnou do domácích prací s úsměvem, anebo dychtí po vzdělání, je to velmi vážný příznak a je třeba okamžitě vyhledat lékaře!
Tolik o vzpomínkách na Vánoce našeho dětství...
* * *
Ale musím se posunout do žhavé - totiž do mrazivé současnosti...
Jako bych neměla dost starostí se záclonami, dárky, vanilkovými rohlíčky, ulomeným křidélkem mého nejmilejšího andělíčka a ztraceným receptem na kaštanový dort, svolalo vedení našeho "penzionu pro seniory" schůzi. Pokud povídali o čerpání, plnění a vydodávání, nepokrytě jsem dřímala, ale jakmile došlo na volnou debatu, mimořádně jsem ožila a hlásila jsem se o řeč. Je totiž špatným zvykem některých obyvatel našeho domova, že krmí holuby. Jsou to bezohlední, nepříjemní, ba nebezpeční tvorové - kdyby něco, mluvím o holubech (!) - přenášejících bakterie, bacily, viry, parazity, snad i zbraně hromadného ničení. Když po nich utírám stopy na balkoně, drtím mezi zuby slova, která by slušně vychovaná babička ani neměla znát. A nejhorší je, že někteří obyvatelé berou krmení ptáků tak velkoryse, že vyhazují z balkonů velkou část jídla. Včera jsem se vracela bezstarostně z procházky domů a spadla mi na hlavu porce žemlovky zvané spisovně "semlbába"! Takže jsem byla v pomstychtivém rozpoložení a na schůzi jsem veřejně prohlásila, že jestli někoho přistihnu při krmení holubů, bude platit pokutu, jelikož ho prásknu policii!
Osazenstvo našeho penzionu se rozdělilo na dvě části, podle toho, jestli jim už přistála žemlovka na hlavě či ne. Část postižená mi souhlasně přikyvovala, část, dosud žemlovkou nezasažená, na mne zírala s odporem, jako bych byla spolupracovnicí STB. Nakonec jsme se však všichni mírumilovně rozešli do svých pokojů.
Na druhý den ráno jsem našla ve schránce lístek:
"Paní Doktor, ta pani na IV. poschodí na 416 krmý každý den holubi. Ráno v osum. Přiďte se podívat. Přítel."
Prchlivost mnou začala cloumat jako majestátem Rudolfa II. ve slavném Werichově filmu o císaři a pekaři. Okamžitě jsem se vydala na čtvrté poschodí do garsonky číslo 416, abych tam protestovala, bouřila, zakázala, poukázala, pohrozila, vyhubovala... Tady nešlo jenom o ohrožení veřejného zdraví! Tady šlo i o to, že ta semlbába nechala na mojí oblíbené čepici mastnou skvrnu tvaru Islandu!
Chodby byly vánočně vyzdobené, samý lesk a třpyt a zvonečky, zdáli znělo "Nesem vám noviny", ale já jsem žena tvrdá, racionální a kouzlu Vánoc tak lehko nepodléhám. Zazvonila jsem bouřlivě, jako kdybych přišla sousedku varovat před stoletou vodou.
Otevřela mi hezká, malá, bělovlasá paní. Viděla jsem, že se lekla víc, než kdyby k ní přišel exekutor, ale statečně mne pozvala dál a dokonce mi nabídla židli. Byla na včerejší schůzi a věděla, proč jsem přišla. Pronesla jsem stručný výtah ze svého protiholubího manifestu - zdvořile, já vždycky začínám zdvořile, i když se míním v závěru rozčílit. Paní mlčela a až po hodné chvíli začala pomalu, nejistě mluvit.
"Víte, jednou ráno jsem našla na balkoně holoubě. Tlouklo tam sebou, nemohlo odletět, mělo zlomené křidélko... Vzala jsem ho domů, ošetřovala jsem ho, krmila a dokonce jsem mu dala i jméno... Marek, Mareček... po mém synovi... Holoubek potom odletěl, ale každé ráno se vrací, přijde mne pozdravit a já mu vždycky nachystám něco dobrého, třeba žemlovku, tu má moc rád a jeho kamarádi venku taky...
Jsem už na světě úplně sama. Všichni mi umřeli. Mám jenom syna Marka, ale ten žije v Austrálii. Už jsem ho léta neviděla... Taky jednou odletěl, ale nevrací se zpátky, neozývá se, ani nevím, co s ním je...
Já vím, že holubi se krmit nesmějí, ale mohla bych si Marečka nechat aspoň přes Vánoce, aby mi nebylo tak smutno?"
Potom jsem pro změnu dlouze mlčela já... V místnosti muselo být mimořádně vlhko, cítila jsem, že mi něco teče po tváři a že mám úplně zarosené brýle...
Až teď jsem si v plném rozsahu uvědomila, co znamená věta "Vánoce nejsou svátky pro osamělé lidi"...
Hladila jsem sousedku po ruce, ujišťovala jsem ji, že si může holoubka nechat navždy a že nebude platit žádnou pokutu... Potom jsem se jí zeptala, jestli by nechtěla jít se mnou k našim mladým na štědrovečerní večeři. To nechtěla, s díky odmítla. Tak jsem se jí zeptala, jestli bude vzhůru na Štědrý den před půlnocí, že se vrátím domů a poslechneme si spolu Českou mši vánoční. To chtěla a s díky přijala. Když jsem odcházela, zničehonic mne objala a usmála se. Najednou vypadala o celou generaci mladší.
Doma jsem potom dlouho hledala ztracenou duševní rovnováhu. Když jsem ji konečně jakžtakž našla, rozhodla jsem se, že kouzlo Vánoc sem, kouzlo Vánoc tam, moje nová přítelkyně z holubí příhody nesmí jenom tak lehce vyklouznout.
Bude mi muset dát recept na tu svoji vynikající žemlovku...!
* * *
Dovolte mi ještě popřát všem dobrým lidem krásné vánoční svátky a naší šéfredaktorce Lidušce navíc poděkování za práci a starosti, které překonává, abychom se všichni mohli těšit ze SeniorTipu.
Text:Blanka Burjanová
Ilustrace:Václava Arnoštová
* * *
Zobrazit všechny články autorky