Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Na prázdninách u staøíèka
Èím více mnì rokù pøibývá, tím èastìji se ve vzpomínkách vracím do svého mládí a pøitom se mi v hlavì vybavují pøíbìhy, které mám stále pøed oèima jako by to bylo vèera ….
Po jedné stranì zelená bukovina, po té druhé hustý smrkový les a uprostøed a¾ na samém konci malebná dìdinka zvaná Nový svìt. Dolù z dìdiny vedla tenkrát køivolatá kamenitá cesta a kolem ní všelijaké bodláèí a drobné kvítí. Ba létávali tu i pìkní motýli.
Mezi tou cestou a bøezovým mlázím se na obecním pastvisku pásávaly krávy a sem tam i nìjaká ta huòatá oveèka. Kravièky vyzvánìly plechovými zvonci, co mìly pøivázané na krku a pastýø vytruboval na starou pokrèenou trumpetu ,,jak o ¾ivot“. Však stejnì nemìl co jiného na práci kromì obèasného zapráskání bièem.
O kus dál v dolinì, rozvá¾nì a pomalouèku tekla Beèva a v ní voda tak èis»ounká, ¾e by se z ní dala pít. A tam a¾ dole, pod tou druhou dìdinou za splavem se u¾ voda rozbíhala a pospíchala dál a dál a¾ kdesi k Valašskému Meziøíèí.
Je to u¾ dávno, co jsem tu jako malý ogar býval na prázdninách u staøíèka Maliny. To mnì bylo tenkrát asi osm rokù a sestøe Anetì tak pìt. Staøíèek mìli na Novém svìtì chalupu, takovou malou, pokøivenou a prolezenou èervotoèem, ale nám v ní bývalo dobøe.
Staøíèek byli chudobní a vyuèení nebyli nièím, jenom tak jak se praví byli nádeníkem - ale však oni stejnì o ¾ádnou práci moc nestáli. Dìlali jenom nìkdy, kdy¾ u¾ to muselo být, ale jinak byli fajn chlap.V¾dy» ani nebylo velice co dìlat kolem takové chalupy - a to co bylo, tak to stejnì mìli na starosti staøenka.
Jejich synové dìlali ve mìstì a domù chodívali a¾ veèer jenom se vyspat. Staøíèek jinak vycházeli s ka¾dým po dobrém a tak si tu pìknì a pomalouèku ¾ili se staøenkù, která se s nimi furt jenom vadila. Ne¾ se toti¾ staøíèek pustili do nìjaké práce, tak v¾dycky øíkali:
,,Šak práca neuteèe, napøed sa mosí èlovìk posilnit !“
A proto¾e proti pití nikdy nebyli, tak se aj èasto posilòovali a práci potom nechávali být. Toš tak - nìkdy byli moc opilí, nìkdy jenom tak trochu a stalo se aj nìkolikrát, ¾e pøišli z mìsta naèisto v poøádku .
To posilòování jich ale nejvíc dr¾elo v nedìli a ve svátky. To se chodívalo do mìsta do kostela, tak malou hodinku cesty a on jako poøádný køes»an - chodívali hned na ,,ranní“ a zostali tam nìkdy tøeba a¾ do pondìlka - to ale nebyli furt jenom v tom kostele.
Dlouhé pobo¾nosti nemìli moc rádi a tak z toho kostela nìkdy chodili tak umdlení, ¾e si ani nemohli vzpomnìt jaké ¾e to mìl pan faráø Eduard kázání .
S dobrými lidmi si také rádi popovídali o všeckém mo¾ném, proto¾e všemu rozumìli a ka¾dému rádi poradili, kdy¾ o to stál. Pøitom fajku z huby nedali a» se z ní kouøilo, nebo ji mìli v hubì jenom tak na parádu. Èíst takéj umìli, ale psát néé . ,,Na co mám psa»“- øíkávali - ,,šak nejsu ¾ádný písaø od notáøa....“
®ízeò mìli poøád, ale vody by se nenapili za ¾ivý svìt. ,,Je tam všelijaká jedovatina a mohlo by se jednomu udìlat zle a mohl by aj onemocnìt. Nejzdravìjší ze všeckého pití je prý goøalka - ta vyháòá z tìla všecky nemoce a èlovìka pìknì posilòuje. Jenom jednu velikù chybu to má - ¾e co je dobré, to je drahé. Však všeci tí lidé co ji prodávají zbohatli „v¾dy» se jen podívajte - kde je jaký obchodník tak hned handluje s ré¾nù....“ øíkávali kdekomu .
Toš tak - lamentovali staøíèek Malinù ještì hodnou chvíli, ale potom se rychle sebrali a hajdy do mìsta a rovnou do Glezingrova šenku na tu nejlepší - co není míchaná s vodou. Ale ne¾ odešli z domu tak se v¾dycky podívali do kurníka, kolik snesly slepice vajec. Všecky vejce potom dali do uzélka a mnì nic tobì nic - z domu se potichu vytratili.
Vzali to nejkratší cestou pøes huménka, dolù pìknì s kopeèka a¾ k mostku a za chvíli u¾ byli u šenku. Tam kdesi za rohem prodali vajíèka a hned bylo na goøalku. Potom vlézli do hospody, posadili se a jenom tak sami pro sebe pravíli:
„Nech si øíká kdo chce co chce, ale v té hospodì je pøece jenom najlepší ! Pìknì se tu sedí za stolem a vykládá a tak chvíla uteèe jak voda. Jenom domù se potom nechce a¾ kdesi na Nový svìt a do takového kopèiska....“
Staøíèek si zavdali ze ètvr»áku, vytáhli fajku, utøeli si hubu a pravili:
,,Jáøku - sakra chlapi, ono sa øekne dómu, ale jak ? Tma jak v mìchu, no a co èert nechce - ujede ti noha a hneï si v pøíkopì. Kdy¾ je sucho, tak to jde. Èlovìk si odpoèine, potom vyleze a jde se dál. Nebo se také stává, ¾e si tak pìknì vyšlapuješ, o ledaèem pøemýšlíš a bum - hlavù akorát do sloupu eletrického vedení. Kdyby nebylo tých sloupú tak by èlovìk nemìl hrèe, ale zas by nìkdy ani domù netrefíl.....“
No, ale nakonec se staøíèek jako v¾dycky pøece jen domù doštrachali. Obešli zahrádku, otevøeli potichu dveøe od sínì a potom pìknì hore po schodech na húru do sena....
Spali jak zabití pøesto¾e mìli ve snu po celou noc ¾ízeò. Ráno slézli dolù a shánìli se kde je nìco k jídlu a vadili se pøitom se staøenkù a nás dìcek si vùbec nevšímali.
Potom kdy¾ staøenka odešli na pole, tak si sedli ve svìtnici za stùl, opøeli si hlavu o rukávy a chrápali… Kdy¾ se potom staøíèek pøece jen trochu prospali tak vstali, napili se z kameòáka trochu kozího mléka a šli na dvorek dìlat døevo, donesené sem z panského lesa.
U té staøíèkovy chalupy byla i taková malá zahrádka a v ní ètyøi trny a jedna jabloò - dvorèinka. Jinak tam byla u¾ jenom samá tráva a pod oknem trocha kvítí. Kousek od jablonì byla v zemi díra na zemáky, co se tam schovávaly na zimu, ale v létì byla prázdná, akorát ¾e do ní padaly ty nejpìknìjší jablka. Však jednou jsme do ní s Anetou spadli a celý den jsme nemohli vylézt a nikoho nebylo doma aby nám pomohl. Staøíèci nás tam našli a¾ veèer a to u¾ jsme zatím v té díøe usnuli.
No a tam dole pod chalupou byl takový úvoz a za ním byla Kudelova stodola u které byly naskládané døevìné trámy, kamení a všechno to tam pìknì vonìlo senem. Tady jsme si nejvíc hrávali - dìcka Kamasovy, jejich pes Astor a my dva z Anetou. Staøíèek, kdy¾ jeli okolo s tragaèem na jatelinu tak se tu nìkdy zastavili, vytáhli fajku z huby, odpluvli si - chvílu na nás hledìli a potom popadli tragaè a jeli daléj. Nepravili nic... Já jsem se ale za ním rozbìhl a køièel jsem:
,,Staøíèkúú, mo¾u jít s vámi na jatelinúúú ?“
Ale on se ani neohlédli a pravili - ,,to¾ polez ogare !“- No a tak jsem kráèel vedle tragaèa a¾ na pole - však to nebylo zase tak daleko…
Tam v jatelinì bylo plno motýlù a èmelákù a všecko to tam vonìlo a bzuèelo. No a kdy¾ staøíèek vézli plný tragaè jateliny zpátky, tak si mne ještì posadili navrch. V té chvíli jsem opravdu vìøil, ¾e staøíèek sú silný ....a ¾e je to jistì z té goøalky!
Jak jsem si tak spokojenì sedìl na tom tragaèi s jatelinou, tak jsem vidìl a¾ tam dole pod kopcem na Beèvu. A jak jsem uvidìl tu vodu, tak jsem si vzpomnìl na hastrmany a povídám:
„Staøíèku nevidíte tam nìkde u Beèvy hastrmana?“
,,Joj - hastrmana v tuto dobu Jozéfku neuhlédneš.
Tí sú zalezení pod stavem a nebo sú a¾ kdesi u Mezøíèa - ti vylézajú a¾ v noci. Hastrmani a svìtlonoši sú enem v noci - no nekdy jich èlovìk zahlédne aj ve dnì - ale to málo kdy !“
Staøíèek zastavili, opøeli se o tragaè, zapálili fajku a bafali a¾ se z nich dýmilo.
Bylo pìknì tepluèko a takové ticho, ¾e se ani list nepohnul. A to u¾ jsem vìdìl, ¾e støíèek je dobøe naladìný a ¾e budú vykládat jenom o samých pìkných vìcech.
A tak kdy¾ byli v tak dobré náladì, tak jsem se zaèal vyptávat dále:
,,Staøíèku a u¾ jste potkali nìkdy hastrmana? Jací sú ti hastrmani, co dìlajú a co jeïá - jaké majú šaty a kúøijá také fajku ?“„Toš poèkaj !“ povídá staøíèek - „hastrmani sú, byli a budú !“ - to sú tací malí zelenkaví ogaøi, co furt do¾írajú lidi a enem hledijá koho utopit. Toš tak Jozéfku - neloz nikdy k vodì sám , nebo to mo¾e zle dopadnú» !“
„To v Kelèi je prý jeden hastrman, který hodný a má aj dìcka rád - ale to je v Kelèi a to je daleko. Ale ti naši všiváci co sú tady okolo Beèvy, tí sú nedobøí a o tem bych ti mohl vykláda» ! To jsem šel jednou kolem našeho potoka a vidím cosi zelenkavého na vodì. Myslél sem, ¾e je to ¾aba, ale kde - ¾bluòk a on to byl hastrman. A ještì po mnì há¾e kamením a køièí za mnú:
,,Strýèku Malino, u¾ jste zase namazaní ?“ …a pøitom já si to idu pìknì svojú cestú - støízlivý a pomodlený…
„Jednou jsem tu zase vodil krávu napít se vody z Beèvy a vedle v køoví si jakési ogaøisko dìlá oheò a dýmí a dýmí... Idu bli¾éj a vidím - ogaøisko je celé zelené, gatì zelené, oèi zelené - hledí na mòa a škéøí sa nì do gzichtu takovýma zelenkavýma zubama.O¾enu sa po nìm bièem - ideš ty všiváku ! On uhnul a hup do vody a z téj vody na mòa eštì volál - šak dybyste nemìli ten biè a u sebe ten chleba - to¾ bych vám ukázál ! Šmátnu do kapse a chleba je tam, to je Bo¾í dar a teho on sa bál ....“
„No - ty tomu ještì tak nerozumíš, ale a¾ vyrosteš budeš múdøejší. No - to» dole ve vrbí sú zaséj svìtlonoši, ve dne jich ještì nikdo nevidìl - tí sú jenom v noci. Tady na kopci jak zaèínajú chalupy u¾ nejsú - to jenom v tom vrbí okolo vody. Hlavy majú veliké, oèiska ¾luté a celí sú èerní a pokrèení. O¾hralému neublí¾ijá, ale nesmí sa pøed nima utìkat - to hneï nekemu zlomijá nohu nebo ruku....“
„Toš, a vèil Jozéfku pojedem - aby nám staøenka moc nenadávali, ¾e je polednì a kráva ¾e nemá co ¾hra» !“ Staøíèek si popravili fajku v hubì, chytli tragaè a jeli. Jozéfek si sedí na kupce jateliny, bázlivì se rozhlí¾í a myslí pøitom na všecky ty strašidla co o nich staøíèek pøed chvílí povídali. V tom ale uslyšel u Kublovy stodoly køièet dìcka. Regina Kamasova okolo nich letìla jak splašená a køièela - had, had ...! Já jsem teho hada z vrchu také uvidìl, ale bál jsem se slézt s tragaèa dolù. On mìl korunku na hlavì a z vyplazeným jazykem si to šinul po trávì, ještì vlhké od ranní rosy.
,,Staøíèku, viïééél ste ho? Ten dyby štípnúl !“ Vylekaná u¾ovka však mìla vìcéj strachu ne¾ my dìcka i se staøíèkem dohromady. Za stodolú u¾ jsme si potom nehrávali a kdy¾ nìkdo z nás pøece jenom musel jít okolo, toš radìji utíkal .
No, ale pøišel podzim a my dìcka jsme se museli od staøíèkù odstìhovat zpátky do mìsta a muselo se u¾ zase do školy. Ale v¾dycky kdy¾ jsem pak šel domù s aktoveèkou na zádech, tak jsem pohlédl k tìm horám kde se u¾ slunko schylovalo k západu a Beèva celá ozáøená podzimními paprsky spìchala k Meziøíèí…
Tam kdesi nad tou øekou na kopeèku - jen tak slabou hodinku cesty je víska Nový svìt a v ní taková malá potrhaná chaloupka, ve které ¾ili mùj staøíèek a staøenka Malinovi.
Potom kdysi a¾ po letech, pøišla zima a napadlo hodnì snìhu i na støechu staøíèkovy chaloupky. A ta støecha to nevydr¾ela a spadla s ní i celá chalupa. Té chalupy u¾ prý nebylo škoda, byla hodnì stará a nestála u¾ prý ani za opravu. Jenom dvì dìcka pro ni tenkrát v duchu zaplakaly…
U¾ je to pìkných pár let, co se staøíèek Malinù u¾ nav¾dy pøestali ,,posilòovat“. Jednoho podzimního dne vyšel z dìdinky Nový svìt chudobný pohøeb na místní høbitov a brzy potom šla za staøíèkem aj staøenka. Strýci se odstìhovali do mìsta a my jsme i s rodièi dílem osudu museli na dlouhá léta opustit tento kraj. A tak se stalo, ¾e pro mne nadlouho ta víska Nový svìt jakoby u¾ ani nebyla.
A¾ po mnoha letech, kdy¾ jsem se u¾ jako dospìlý mu¾ - ale poøád ještì ogaøisko - pøišel podívat do mého rodného kraje a do míst svého mládí.
Mnohé se tam zmìnilo. Jiné chalupy, jiní lidé, ba i ta cesta se mi zdála kratší a rovnìjší ne¾ byla tenkrát. Tam, kde kdysi stávala staøíèkova chalupa, bylo u¾ jen prázdné místo zarostlé travou a kopøivami. Po té díøe na zemáky u¾ ani památky, trnky pryè a jenom jakýsi polosuchý pahýl tu trèel ze zemì - zbytek po jabloni dvorèinì jakoby tu zùstal na památku. Za Kudelovou stodolou to stále vonìlo senem jako kdysi a u Kamasù štìkal pes - asi potomek toho co si s námi kdysi hrával. A já si ho tenkrát chtìl tak hroznì rád - alespoò pohladit…
Dole pod cestou u¾ zbylo jen pár vrbic hlavaèek - tìch svìtlonošù mého dìtství, ale všechno to ostatní se mi u¾ ztrácí v mlhavém oparu vzpomínek na mého staøíèka Malinu…
Miloslav Helis, Vsetín