Ulrika von Levetzow a Třebívlice
Snad téměř všichni známe příběh Ulriky von Levetzow, pro mnohé symbol věrného ženského vztahu k muži, kterého si velmi vážila. Tím mužem byl Johann Wolfgang Goethe a k setkáním docházelo především v Mariánských lázních v letech 1821, 1822 a 1823. Bylo to zřejmě osudové sblížení a dodnes zůstává zahaleno tajemstvím...
Mým úmyslem je přiblížit obec Třebívlice, kde paní Ulrika prožila většinu života. Obec je to maličká cca 1000 obyvatel, leží necelých 
13 km jihozápadně od Lovosic. Dopravní spojení do ní je autobusy, ale o prázdninách byl naštěstí obnoven víkendový provoz „švestkové dráhy“, tj. motoráček mezi Lovosicemi a Mostem. A tak i já, která jsem odkázána na veřejnou dopravu mohu některá hůře dostupná místa navštívit.
Ulrika se narodila 4. února 1804, její matka Amálie byla hodně mladičká, v době narození Ulriky jí bylo necelých šestnáct let.
Matka Ulriky byla pohledná dívčina, do roka se v manželství s hrabětem Joachimem Ottou von Levetzow narodila další dcera – Amálie. Do ruku se v manželství ttou von Levetzow narodila další dcera – Amálie. Manželství matky bylo v protestantském prostředí poměrně rychle rozvedeno v roce 1807. Ještě téhož roku se matka Amálie provdala za muže jménem Karel Ludvik von Levetzow. Kdož ví, zda šlo o shodu jmen či o příbuzného prvního muže. V tomto manželství se narodila dne 9. dubna 1808 dcera Berta. Osud druhého muže byl nešťastný, padl 18. června 1815 v boji u Waterloo.
Mladou vdovu Amálii von Levetzow s dcerami doprovázel přítel pan Franz Klebelsberg, majitel panství v Třebívlicích. Tito dva uzavřeli sňatek až roku 1843, když paní Amálii bylo 54 let a panu Klebelsbergovi 69 let. Hrabě Klebelberg, katolík, bojoval léta s rakouským císařem a římským papežem o udělení souhlasu ke sňatku s vdovou, protestantského vyznání. Ke svatbě došlo až po úmrtí prvního manžela paní Amálie.
Hrabě Klebelsberg zemřel na svém panství v 83 letech, snad v roce 1857 či 1853 bez potomků. Panství zdědila manželka Amálie Klebelsbergová-Levetzowa, jež zemřela roku 1868.
Ale zpět k Ulrice, poslední lásce J. W. Goetha.
Byla to dívka půvabná, podobná své matce Amálii, dostalo se jí dobrého vychování ve francouzském dívčím penzionu ve Štrasburku. J. W. Goethe jí byl přímo okouzlen. Byl do štíhlé, mladičké Ulriky s blonďatými vlasy a modrýma očima zamilován. S Ulrikou se setkával jak je známo v Mariánských Lázních. Navždy však zůstává skryto, zda Ulriku požádal o ruku, byl zde přece jen rozdíl 55ti let věku.
Ulrika se nikdy neprovdala, odmítla snad dvanáct nabídek k sňatku a dožila se v duševní i tělesné svěžesti 95ti let v Třebívlicích. Mladší sestra Ulriky, Amálie, zemřela mladá při porodu druhého syna a výchovy obou chlapců se ujala 43letá babička Amálie a 27letá teta Ulrika. Obě ženy vychovaly chlapce v Třebívlicích, což 
je málo známá kapitola života mladé Ulriky von Levetzow. Otec chlapců generál von Rauch do Třebívlic zajížděl, zde i zemřel a je pochován v rodinné hrobce (obr. vpravo).
Baronka Ulrika žila v Třebívlicích přes 70 let a proslula svou dobročinností v širokém okruhu panství. Založila zde přádelní školu, kterou hojně navštěvovaly dívky z místa, učila i ručním pracem. Služebnictvu na zámku se žilo dobře o čemž svědčí, že někteří sloužili na zámku i 60 let.
Ulrika von Levetzow je pro nás zosobněním romantismu, poslední láska velké básníka. Byla však činná nejen kolem svého panství, ale i v Praze, kde se podílela na založení prvního útulku pro bezdomovce, který pak dlouhodobě podporovala a za což získala i děkovný diplom. Byla silně ovlivněná osobou nevlastního otce Františka Klebelsberga a spolu s Františkem Antonínem Kolovratem a hrabětem Kašparem Šternberkem založila Vlastenecké muzeum, dnes Národní muzeum v Praze. Hrabě Klebelsberg odkázal muzeu celou knihovnu s 10.000 svazky, Ulrika přidala k pozůstalosti vlastní dary, přes 4.0000 knih, rytiny, dřevořezy.
Ulrika zůstává často u čtenářů jako éterická postava, trochu tajemná, žila však i životem ženy vzorně pečující a vychovávající dva synovce. Měla svůj způsob života, své neměnné rituály, 
milovala širokou rodinu a žila pro ní.
Ve své zahradě u zámku se starala o „růžovou zahradu“, keře zelené růže, liliovník tulipánovitý a další zajímavé stromy. Mnohé ze stromů Ulrika sama sázela a pokud některé z nich padly, nesměly se vykopat, nýbrž se nechávaly zetlít. Dnes je zahrada dosti neudržovaná.
Panství Třebívlice zdědil po tetě Ulrice synovec Franz von Rauch a obratem jej v roce 1900 prodal městu Most. V zámku je doposud škola. Muzeum v němž je expozice věnovaná Ulrice von Levetzow je v samostatné budově.
Velikosti J. W. Goetha porozuměla Ulrika mnohem později, v době, kdy už se nesetkávali a nejspíše i osobě básníka vděčila za vysokou pozornost široké veřejnosti, byla to nakonec jeho poslední láska.
A tak na závěr pár veršů proslulé Elegie J.W.Gotha:
…hle, z hustých paprsků se mihly,
zjev andělský se vznáší v třpytu par,
je hebký, lehký, zářivý a štíhlý –
a poznáváš? Má její světlý tvar:
tak vzdušně při tanci se nadnášelo
to její ze všech nejvzdušnější tělo.
Květa Roznětínská
Další články autorky: