Ostrava z radniční věže
aneb Jak to vlastně začalo?
aneb Naše zpověď 
Míla: Martu (heru) znám již víc než tři roky. V dřevních dobách mého bloumání po internetu jsme se potkaly v místnosti Babičky a dědečkové na serveru Seznam.cz a brzy jsme si padly do oka.
Marta: K Babičkám a dědečkům jsem začala chodit asi tak v roce 2004, takže máš pravdu, tak nějak to bude!
Hodně netových přátelství jsem tam navázala, to s Mílou patří k těm nejlepším a nejpevnějším. Velmi jsem obdivovala její vtip a šarm, dalo se s ní povídat vážně i nevážně na jakékoliv téma. Když jsme se setkaly na srazu, který účastníci místnosti zorganizovali, zjistila jsem, že jaká je „na skle“, taková je i naživo.
Míla: Po čase jsme obě změnily své netové působiště, vydaly se každá jiným směrem, ale kontakt jsme udržovaly i nadále. Marta se většinou ozvala několika větami, když mi posílala některou ze svých kouzelných prezentací. Plánovaly jsme další osobní setkání, ale nějak se nedařilo ho zrealizovat. Mezitím mě Marta přivedla na stránky SeniorTipu, a tak naše komunikace začala být častější…
Marta: Když jsem se začala bavit výrobou prezentací, Míla nešetřila slovy uznání. Ona si založila blog a já jsem její článečky četla moc ráda. To jsem už chodila na SeniorTip a říkala jsem si, že by určitě zaujaly i jeho čtenáře. Dalo to dost práce ji přesvědčit, ale stálo to za to, nemyslíte ?
Míla: Nedávno mě ve fotogalerii upoutaly snímky Hany Papežové, které zvaly do ostravské Galerie výtvarného umění na výstavu nazvanou Skvosty výtvarného umění. Výtvarné umění, to je moje, a tak jsem se začala vážně zaobírat myšlenkou, že se do Ostravy vydám. Nyní, kdy už rychlíky jezdí (většinou) opravdu rychle, by to neměl být žádný problém. Mrkla jsem ve středu večer do kalendáře a zjistila jsem, že pátek by mohl být oním dnem „D“. V tu chvíli mě osvítila myšlenka, že Ostrava, kam má Marta blízko, by mohla být také místem našeho setkání. Bylo ale třeba jednat rychle, protože Marta je také „hlídací babička“, a nemá tedy vždy čas.
Neprodleně tedy vyťukám na mobilu její číslo. „Prosím?“ a po vteřince „Ahoj!“ ozve se Martin mladistvý hlas s nenapodobitelnou intonací. Vysypu na ni svůj návrh a čekám na odpověď. Hurá! Tento pátek vyhovuje i Martě. A Marta přichází ještě se „zlepšovákem“: „Co říkáš tomu, kdybych zkusila zítra zavolat Lídě, jestli na nás nebude mít kousek času. Aspoň byste se konečně poznaly. “Výtečný nápad! Naši „šéfku“ bych poznala velmi ráda, a tak s povděkem souhlasím. Ve čtvrtek navečer se Martě podaří Lídu „ulovit“ a štěstí nám přeje – Lída si pro nás čas udělá.
Marta:. S Lídou jsem se už setkala několikrát. Věděla jsem, že by ráda poznala úspěšnou dopisovatelku SeniorTipu, kterému věnuje veškerý svůj čas. Okamžitě se setkáním souhlasila, i když času nemá nazbyt.
Konečně je tu pátek!
Míla: Rychlík chce dokázat, že je rychlík, a tak jede bez zpoždění a já vystupuji na ostravském nádraží přesně v 10.19 hodin. Dokonce se mi podaří na přehledném nádraží nezabloudit a už vidím u novinového stánku Martu, jak na mne zdálky mává turistickou hůlkou. Přivítáme se a čeká nás cesta tramvají na zastávku Elektra, kde nás má očekávat Lída. I to zvládáme bez zádrhelů a po několika minutách se objímáme s drobnou elegantní blondýnkou – naší Lídou.
Marta: Po přivítání s Lídou jsem v duchu konstatovala, že se děvčata nezměnila, obě že jsou stále takové kočky, jak je znám (to se mnou je to horší, moje turistická hůlka je jen zástěrka, nosím ji hlavně kvůli své pokročilé artróze).
No, a teď prý je to na mně!
Lída: Ach jo, vždyť víte, že nejsem spisovatelka. Ale děvčata na vás jsem se moc těšila. Je to vlastně už druhé plánované setkání (to první se nepodařilo, však to všichni znáte, objektivní příčiny…)
Martu živě už znám, viděly jsme se už mnohokrát, ale na Mílu jsem upřímně řečeno moc zvědavá… Také mám vůči ní černé svědomí, nikdy nestihnu včas odpovědět na její meil tak, jak by se slušelo:-)
Ale Míla je přesně taková, jako ji znám z fotografie. No prostě – milá Míla!, chytrá pančelka, náruživá cestovatelka a trpělivá průvodkyně Taiovým dospíváním.
Nevím děvčata, budeme čtenáře unavovat naším celodenním programem???
Galerii už Míla vzpomněla, nakonec to byl ten důvod proč poctila Ostravu návštěvou (skoro bych řekla, že na tu Ostravu žárlím).
Při prohlížení skvostné Galerie výtvarného umění nás zastihuje SMS – „Zdravím účastníky zájezdu!!!!“ – od Magdaleny, která tiše na zahradě při sázení česneku závidí, že nemůže být mezi námi (neboj jednou se to určitě podaří). SMS nás potěšila! Také jsme si na Magdu vzpomněly u dobrého oběda :-)
Míla: (Domažlické ragú v Radniční restauraci bylo opravdu „mňamózní“, mohu doporučit!) Moje duchovno bylo nasyceno Klimtovou krásnou Juditou, takže jsem si už dál nevymýšlela a nechala rozhodnutí, kam se vydat dál, na děvčatech.
Lída: Další program byl tedy na mně. Samozřejmě, že nebylo možné vynechat Stodolní ulici. Kam jinam bych měla „cizince“ zavést než na proslavené světoznámé místo. Moc nenadchla! Ale musím říci, že už ani mne ne, kdysi jsme tam běžně chodily s kamarádkami na drink, případně i na meníčkový oběd. Ale Stodolní se nějak změnila – už mě to tam nebaví.
Míla: Já jsem Stodolní v její dřívější podobě neznala, takže mi připadala jako normální městská ulice s abnormálním počtem „občerstvoven“. :-)
Lída: No a pak přišla s přáním na řadu Marta. Navrhla vycházku a vyjížďku (výtahem s přestupem prosím!) na radniční věž. Věříte, že jako občanka Ostravy jsem nahoře ještě nikdy nebyla? (Mám jim to prozradit? honí se mi hlavou.) Ale lhát se nemá a nakonec jsem to uvítala, aspoň si doplním prázdné místo ve svém místopisu Ostravy!
Martin nápad se ukázal geniálním! Je krásný, slunečný (i když trochu větrný den). Z věže je Ostrava jako na dlani. Máme vlastního průvodce, velmi šarmantního a vědomostmi vybaveného mladého muže. Děvčata, co říkáte? Myslím, že tento pohled stál za to a že radniční věž můžeme všem návštěvníkům Ostravy vřele doporučit!
Míla: S tím nemohu než souhlasit. Pobyty na ochozech věží sice nepatří k mým koníčkům, závrať je má věrná průvodkyně, ale tady byla kolem zábradlí natažená síť 
(připadala jsem si jako ulovená rybka –nikoliv zlatá :-)) a ejhle, strach z výšky byl pryč! A Ostravě to z té výšky moc slušelo! (Ale slušelo jí to i „při zemi“. Kdepak někdejší „černá Ostrava“!) A Jiřího (tak se jmenoval náš průvodce) bylo radost poslouchat. Skutečně muž na svém místě.
Lída: No a dále už to bylo jen příjemné posezení při kafíčku v Maria Tour – restauraci nám s Martou důvěrně známé, protože jsme tam obě již zažily několik příjemných netových setkání.
Míla: Posezení to bylo víc než příjemné. S děvčaty mi bylo tak dobře, jak už dlouho ne. Měla jsem pocit, že Lídu znám už nejméně tak dlouho jako Martu. (A, lidičky, věřte mně, máme prima „šéfku“! )
Lída: O čem jsme si povídaly, necháme raději zahaleno tajemstvím – byla to témata, na která by bylo zcela jistě vyhlášeno informační embargo…
Míla Nová
Marta Heraltová
Lída Holubová
Další foto ze setkání zde
