Blížil se večer a obstarožní Karosa poslušně polykala kilometry pobřežní silnice. Spokojení turisté po celodenní prohlídce Barcelony klimbali v sedadlech nebo si polohlasně sdělovali své dojmy. Za soumraku nad městečkem Lloret de Mar autobus zastavil a průvodce oznámil unaveným cestovatelům, že si mohou v přilehlém lesíku na návrší postavit stany...

Fráze za frází se řinula z tribuny do zaplněného sálu severočeského interhotelu. Delegáti si kreslili ornamenty do svých bloků, pročítali časopisy, někteří pilně zapisovali bůhvíco, jiní pohlíželi kamsi do nekonečna. Janovy oči tápaly z místa na místo, až náhle spočinuly na tváři sousedky po pravici. Mile se na něho usmála a v jejich očích spatřil čtveráckou jiskru...

Byl to takový podivný rok, ten 1980. V Polsku bouřila Solidarita, blýskalo se na lepší časy, ale ve vzduchu visela intervence sbratřených socialistických států proti polské kontrarevoluci. Přesto se ohlášený termín letní dovolené neodvratně blížil a rozhodli jsme se, že na Balt k moři pojedeme. Fiátek byl naložen k prasknutí...

Tomáš umyl svůj ešus a pomalu se ubíral na barák, aby jej uložil na místo. Spolužačky seděly v kroužku a přerušovaly vyprávění své družky hlasitým chichotáním. Odmítl pozvání kluků na partičku karet a vydal se do polí na podvečerní procházku. Trochu se rozběhl, aby se rozcvičil. Nic naplat, celodenní jednotvárnou práci na poli cítil přeci jen v těle...

Kdyby se mělo rozhodnout komu patří kocourek Krištof, žijící nyní v rodině mé dcery, tak by to zřejmě byla vnučka Eliška...Od malinka má kočky ráda, o ony ji. Když si Krištofa vezme na klín, ten hned přivře oči a hlasitě přede. Ani jí nepatří ovšem úplně. Dává zřetelně najevo, že je volný a nezávislý...

Když jsem si před 4 lety - panečku, to to utíká, koupila tu "bednu", jak láskyplně nazývám počítač, neuměla jsem nic, nevěděla jsem k čemu se dá využít. Začátky byly krušné, ale to asi všichni znáte. Hledala jsem pomoc všude, v nápovědě,v časopisech, ale nejvíc jsem se dozvěděla, když jsem odchytla synka od sousedů, nebo někoho jiného...

Moji dva vnuci se narodili v Rakousku a v současné době žijí v Kanadě. Co se výchovy dětí týká, tak do slova a do písmene platí jiný kraj, jiný mrav. V našich normálních rodinách je výchova mnohem přísnější než v cizině, směrem na západ. Tam mají ratolesti všechno dovoleno...

Milá Verunko, blahopřeji Ti ke zdárnému složení řidičských zkoušek. Za pár dní poprvé sama zasedneš za volant automobilu. Doufám, že bude táta rozumný a že Ti jej půjčí, abys vyjela sama a nemusela být obšťastňována jeho připomínkami, vyplývajícími ze strachu o Tebe i auto. Asi by to nepřispělo k získání sebejistoty a mohlo by se dokonce stát...

Kalhotky, gaťky, gatěčky, majtky, majtečky - takhle všelijak se ve Slezsku říká tomu kousku oblečení, typickému pro "slabší" polovinu lidstva. A přestože se tenhle příběh ve Slezsku stal, výraz kalhotky je srozumitelný pro všechny čtenáře. Janina sestra byla výborná studentka a dostala se na stáž do Švýcarska. Ze Švýcar dovezla Janě dárek...

Luxusní Karosa šplhala od moře do vyšších hladin Korsiky. Přivyklý na horor českých silnic jsem v každé zatáčce očekával, že se proti nám vyřítí nějaký šílený řidič a dojde ke kolizi. Nestalo se. Šofér se nenechával vyvést z klidu. "No co? Mám brzdy a on je má taky!" zněl jeho klidný komentář...

V dnešní době se s arogantními prodavači už myslím ani nesetkáváme, všichni chtějí hlavně prodat, tak jsou vlídní a usměvaví. Jsou ochotni snést nám z regálu jakékoliv zboží. A v supermarketech? Tam prodavače téměř nezahlédnete, jen u pokladny. Pryč jsou ty doby, když byly prodavačky i prodavači...

V práci bylo veselo a oslavy skončily v pozdních hodinách. Jelikož mi ujel poslední autobus, musela jsem se plížit temnými ulicemi pěšky, asi 15 minut. Všude ticho, zlověstné ticho pro toho, kdo má obrovskou představivost. Dozníval ve mně ještě filmový horor z minulého pátku, když se na obrazovce proháněl vrah osamělých žen...

Kdo by nevzpomínal rád na vánoce svého dětství! Má trpělivá a laskavá babička Eliška uměla i v těch nejskromnějších poměrech navodit tu kouzelnou atmosféru, o kterou by žádné dítě na světě nemělo být ochuzeno. Už samotné přípravy, nejdřív důkladné gruntování, do kterého jsme se rády zapojily i my děti, vědouce své. Vždyť po té troše námahy následovaly už jen...

Přesný český název tohoto předmětu nevím. Snad umyvadlo? U nás se říká lavor. Měla jsem dva. Takový mělký - na jemné přepírání drobného prádla, a hluboký, větší, na sedací koupele, a různé další použití v rámci potřeby čím větší, tím lepší. Zřejmě spěji mílovými kroky do dementního stáří, neb se mi již pár let ztrácí věci...

Před pětadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu ležela na II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí. Ženské oddělení bylo v suterénu, prostředí tam nebylo moc utěšené. Dlouhá chodba, na jedné straně stolky se židlemi a jediné dveře na toaletu. Na druhé straně byla řada pokojů. Ten náš i ty sousední se podobaly jako vejce vejci...