Dnešní doba je hektická a přináší nám do života věci, které jsme dříve neznali. Pořád čteme o násilí mezi dětmi. Ne, že by to dřív nebylo, ale bylo to jiné, ne tak drsné. Já si pamatuji na spolužáka z první třídy, který mi snědl svačinu hned cestou do školy. Vejce natvrdo a chleba...

Byli jsme mladí, plní života. Na jedné vesnické zábavě se objevil "On", krásný kluk s modrýma očima, vysoký, štíhlý, ošlehaný větrem. Všechny přítomné holky se do něj rázem zamilovaly. Já také. A považte, právě já, která jsem nikdy neměla příliš sebevědomí, jsem se stala objektem jeho zájmu. Večer jsme protancovali jen spolu...

Docela velká nepěkná dřevěná kára. Vozejk s koly, jako od žebřiňáku z nějaké zapadlé pohraniční vísky ze Sudet. Improvizovaná neforemná stříška ze silné fólie na neumele konstrukci, chrání celé tohle monstrum před deštěm, nebo naopak...

Často jsme si s vnoučaty cestu z mateřské školy krátili cestu přes velké parkoviště před Kauflandem. Matěj rád rozpoznával značky aut, jako třeba Peugeot, Mercedes, Renault, BMW,Volkswagen. Já, která spolehlivě poznám jen Škodovku, jsem se snažila nedat se zahanbit pětiletým kloučkem. Měla jsem na to fintu...

Jak už to tak bývá i moje dcera byla ve věku asi od roku a půl, když už perfektně mluvila, neuvěřitelně zvídavá. Všechno si chtěla vyzkoušet, ohmatat nebo se alespoň zeptat. Proč jsou na obloze mráčky, proč slunce svítí, proč voda teče, proč se motýl jmenuje motýl...

Muž kolem sedmdesátky v šedivém klobouku a stejném odstínu pomačkaného saka sestoupil namáhavě po schůdcích osobního motorového vlaku na popraskaný chodník z neforemných dlaždic. Rozhlédl se po malém venkovském nástupišti a otřel si papírovým kapesníkem pot z čela...

Kolegyně jednou přinesla do práce v košíčku štěňátka. Pronesla něco v tom smyslu, že je odnese utratit k veterináři, sama že na to nemá náturu. Ihned jsme se k nim vrhli. Byli nádherní. Tři jezevčíci. Samozřejmě, že jsme si je rozebrali. I já jsem si jednoho vzala...

Nebyl pátek, nebylo ani třináctého, přesto takový den nastal. A zrovna tehdy, když jsem měl odvézt dceru s vnoučaty na pár dní k nám na chalupu. Hned ráno jsme se museli vrátit pro zapomenutou věc. Nejsme pověrčiví, tak nám toto varování nic neříkalo. Pak jsme zjistili, že do obchoďáku za kopcem se stěží dostaneme, protože celá cesta byla obsazena stojícími vozy...

Moje vnučka mně pozvala na svoji závěrečnou šluskolonu. Do osvětleného sálu vstupuji v doprovodu své dcery a oba si okamžitě uvědomujeme, že jsme spolu v něm absolvovali i její závěr tanečních hodin. Kdy to proboha uteklo? Mně se zdá, jako by to bylo nedávno...

Co jsem zůstala sama, pozvolna si s dcerou vyměňujeme role. Dřív jsem to byla převážně já, kdo říkal:"Teple se obleč, seď rovně, najez se, pořádně se oblíkej, vem si deštník", teď to začíná říkat ona mně i když jakoby v legraci. Možná je to ale u ní nemoc z povolání, je učitelka. "Ale hlavně, mami, neztrať klíče...

Miluju divadlo a již mnoho let mám předplatné. V našem městě není stálá divadelní scéna, soubory dojíždějí k nám, hraje se ve velkém sále kulturáku. Jednou za sezónu, když je na repertoáru výpravná operetka nebo muzikál, vyjíždíme my, předplatitelé, několika autobusy do kamenného divadla...

Příhoda, o které chci vyprávět se stala v době, kdy nám ke dvěma děvčatům přibyl vytoužený chlapec. Starší dcerka měla 8 let mladší 4 roky. Narození bratříčka obě uvítaly, menší sice spadla z lopatky jak se říká, starší to už měla za sebou a stavěla se proto k situaci odpovědně...

Dva vnoučky mám v cizině, nereptám. Vím že se mají dobře, a radovala jsem se z jejich přítomnosti často, když nebyli tak daleko. Jen ve Vídni. Od druhé dcery mám také dva, moje miláčky. Často mě je rodiče svěří, když si potřebují něco zařídit, nebo si prostě chtějí oddychnout...

Petry jsem si všiml už dávno. Upoutávala mne svými historkami ze života, které dávala bezelstně k dobrému u stolu v závodní jídelně či u cigarety na chodbě. Asi ani já jsem jí nezůstal lhostejný, protože jsem zaznamenal, že ji zajímá moje reakce. A tak, když jednoho dne předseda SČSP marně nabízel zdarma vstupenky do Národního divadla...

Už je to skoro třicet šest let. Tenkrát mě komunisté pro tzv. politickou nezpůsobilost vyhodili z práce. Lidská solidarita ještě zcela nevymřela, a tak se mě ujali v jisté cestovní kanceláři a nabídli mi přes léto práci průvodce. Nejdříve jsem absolvoval únavný autobusový zájezd do Bulharska, poté letecký do Rumunska...