Deštivý a pochmurný den se rozprostíral kolem mne již od rána. Nic se mně nedařilo, všechno mně padalo z ruky, jak se říká "den blbec". Žádná radost, žádné veselí. Ale při cestě domů se chmury změnily v záchvat smíchu - pravda, snad jen můj, a několika málo dalších cestujících...

Dne 26. července 1956 obsadili egyptští vojáci v Káhiře Společnost suezského průplavu Compagnie universelle du Canal maritime du Suez, aby ho znárodnili. Jedinečnou stavbu, dlouhou 193 kilometrů, kterou financovali především francouzští, italští, rakouští, američtí a ruští investoři...

Dostat se v Praze do letadla izraelské letecké společnosti El Al je zkouška nervů jen pro trpělivé jedince. Už na letišti se pasažéři ocitnou během speciálního pohovoru v palbě otázek. "Kdo vám pomáhal balit zavazadla? Odkud jste cestoval na...

Jsem v důchodu, vdova, bydlím sama a zápasím s penězi. Asi jako každý v této době, důchodci, mladí začínající, nebo střední vrstva pracujících. Když si zvyknete, je to docela příjemné bydlet sama. Ale drahé! Jistě je lepší se o náklady na bydlení s někým podělit. Podnikla jsem malý průzkum...

Docela mě překvapilo, když jsem se na chodbě našeho gymnázia v r. 1952 potkal se svým spolužákem z obecné školy Václavem Vladivojem Tomkem. Vzpomněl jsem si, jak si pro něj ke škole chodila jeho maminka, oblečená v černých šatech a v černém širokém klobouku, jak nám povídal o spiritistických seancích, což jsme s úžasem poslouchali. Doma jsem pak vyprávěl...

Nejsem už mladá, nejsem už zdravá, ale stále jsem v plném pracovním procesu. Příhoda, která se mi nedávno stala je v podstatě humorná, ale při hlubším zamyšlení mne smích trochu přechází. Jsem vychovaná k pečlivosti, zodpovědnosti - někdy až přehnané. Nikdy se mi nestalo, že bych nesplnila daný slib...

Je tomu už třicet let, co jsem byl se svou chotí v Jugoslávii u moře. V hotelu, kde jsme bydleli, byl ještě jeden manželský pár z Prahy, o 10 let mladší. My přijeli Fiatem 127, oni Fiatem 128 sport. Takže pánové měli společné téma a dámy - ženské, ty si vždy najdou o čem povídat. Jezdili jsme jedním vozem na výlety, skamarádili se, a není divu, že jsme k sobě nalezli cestu...

Jednou za krásného letního dne jsme seděli na zahrádce, můj manžel četl noviny a dle svého zvyku komentoval článek, který ho zaujal. Byl o celeru. "Přestav si", říkal, "léčí artritidu, dnu, revmatismus, deprese, záněty jater, ledvin, a další." V lidovém léčitelství je považován...

Jednou za pošmourného mrazivého zimního odpoledne jsme odněkud vraceli autem domů, když tu manžela přepadla naléhavá potřeba odskočit si na velkou. "Ten oběd byl nějaký mastný nebo co... Ježíšmárjá, domů to už nevydržím!" Široko daleko žádný hájíček. Krajina rovná jako stůl...

Manžel zabouchnul dveře a cupitavým krokem obešel auto. Pak mi dvorně nabídl rámě a už jsme si to vyšlapovali směrem k nedalekému parku. Pod nohama nám šustilo první nazlátlé listí. Ostatní barvilo vzrostlé stromy do palety tak nádherné, že by ji snad žádný z nás nevymyslil. Inu příroda si před zimním odpočinkem pokaždé zahýří až člověk žasne...

Kde jsi zase byla (?) ptal se mně Ruda, sotva jsem otevřela dveře. Přece víš, že ve cvičení ! A pak jsem se trochu zakecala s Jiřkou! No, jen jestli to byla Jiřka! A už je to tu zas, pomyslela jsem si! Zase výslech! Myslela jsem, že už ho žárlivost přešla, vždyť už jsme spolu téměř třicet let, nikdy jsem mu nebyla nevěrná...

Už od dětství o mně říkali, že jsem malý blázen. Nemohli totiž s klidným srdcem snášet moje vyprávění, kterému nerozuměli a kterému, dlužno říci, jsem nerozuměl ani já sám. To pak říkali, že si příliš vymýšlím, nebo trpím bájivou lhavostí. Když jsem dospěl, měl jsem příležitost seznámit se s knihami o reinkarnaci...

Po dvouletém bydlení v malém pokojíčku na ubytovně v Praze, rozhodli jsme se pro radikální změnu. Koupíme si malý domeček a pryč z velkoměsta. Situace byla příznivá, Tonda dostal padáka z důvodů organizačních změn s poměrně vysokým odstupným a já se těšila na mateřskou dovolenou...

Dnešní doba je hektická a přináší nám do života věci, které jsme dříve neznali. Pořád čteme o násilí mezi dětmi. Ne, že by to dřív nebylo, ale bylo to jiné, ne tak drsné. Já si pamatuji na spolužáka z první třídy, který mi snědl svačinu hned cestou do školy. Vejce natvrdo a chleba...

Byli jsme mladí, plní života. Na jedné vesnické zábavě se objevil "On", krásný kluk s modrýma očima, vysoký, štíhlý, ošlehaný větrem. Všechny přítomné holky se do něj rázem zamilovaly. Já také. A považte, právě já, která jsem nikdy neměla příliš sebevědomí, jsem se stala objektem jeho zájmu. Večer jsme protancovali jen spolu...