Jedete-li v Holandsku po dálnici od Maastrichtu směrem na Eindhoven, minete v blízkosti městečka Born benzinovou stanici, pojmenovanou Swentibold. Když jsme s manželem už před více než deseti lety uviděli takhle podezřele slovanské jméno, začali jsme se pídit po tom, kdo že to ten Swentibold vlastně byl. Dotazy u kolegů a přátel nepřinesly mnoho podstatného...

Protože jsem v některých čtenářích možná vzbudila dojem, že jsme si v té emigraci jen jezdili na dovolenou a tam si nezřízeně užívali, musím zase napsat něco o své práci. Nejen proto, abych ten mylný dojem napravila, ale především proto, že jsem měla neobyčejné štěstí, a práce, kterou jsem mohla dělat , mne až do poslední chvíle, kdy jsem odešla do pense, na 100 % bavila...

Naprosta vetsina emigrantu do Ameriky zvlada po par letech anglictinu technicky perfektne, ale vetsine zustava v mluvene anglictine neco, cemu se tady rika "accent" neboli prizvuk. Sila prizvuku se lisi od osoby k osobe a od jednoho narodnostniho puvodu k druhemu. I rodili Americani maji prizvuk a uz podle reci poznate...

Korsika je ostrov velmi mnohostranný a kdo se tam jede jen válet na pláži, o mnoho přijde. Přečetli jsme si už doma o její bohaté historii, která sahá až hluboko do doby bronzové (menhiry, objevené u Filitosy, jsou staré více než 3500 let) a došli tak až k relativně moderní době, která, pro malý časový odstup, vypadá značně zamotaně a nepřehledně...

Obávám se, že jsem si rozhněvala některé čtenáře, kteří se domnívají, že nemám psát o věcech dávno minulých a pr ně nezajímavých, jako je ta episoda se špiony a následným odebráním občanství z trestu. Za naše zlé činy proti republice. Možná, že se najdou i tací, kteří se domnívají, že se nám dobře stalo, neměli jsme se do ničeho motat...

Setkání se špiony si většina lidí představuje dobrodružné a napínavé, jako ve filmu, třeba v těch známých o Bondovi. To je zásadní omyl. Protože špion musí být především nenápadný, jinak by toho moc nevyzvěděl. Také si nedává všade suché Martini, "jen zamíchat, netřepat", jak to znáte z filmu...

Možná že si ještě někdo i dnes, kromě znalců, vzpomene na jméno Ema Destinová, která se vlastně původně jmenovala Ema Pavlína Kittlová a světlo pozemského světa spatřila v Praze dne 26. února v roce 1878. Původně chtěla být "houslistkou" a již ve svých osmi letech vystupovala na koncertech...

Přes určitou nepřízeň osudu, jakož i nedostatek času, jsme se dál věnovali práci pro časopis Okno, a další "podvratné emigrantské činnosti". Brzy jsme za to měli být po zásluze odměněni. Nějak jsme totiž pozapomněli, že pařáty bolševického režimu mohou stále zasáhnout kamkoliv ve světě a také to s úspěchem dělají...

Nevím, jak je to možné, ale právě na třinácté pokračování vzpomínek mi vyšlo povídání o nepříjemnostech , které nás tehdy potkaly, a které by se daly s úspěchem označit jako smůla. Že by ta třináctka fungovala i nějak zpětně? Možné je všechno. Co se tedy tenkrát vlastně stalo...

Tak jsme se přeplavili přes moře, tentokrát hladké jako zrcadlo a byli jsme zase zpátky v našem placatém království, které naštěstí v tom cípku, kam nás osud zavál, zase tak moc placaté není, jak vidíte na obrázku. Když jsme se vraceli unavení a nevyspalí od Amsterodamu směrem Weert a naším jediným přáním byla teplá sprcha...

Někteří lidé v Československu se tehdy domnívali, podle toho, co nám psali, že emigrant, který se nestal v krátké době milionářem, se na to mohl vykašlat a zůstat doma. Jenže ono je to o něčem jiném, proč kdo odešel. My jsme mezitím docela obyčejně žili a pracovali a těšili se z drobných radostí, které život přinášel. Já jsem se například nesmírně radovala z toho...

Moje nová práce mi šla dobře, ale asi proto, abych měla příležitost poznat, že jsou lidé všude stejní, začala fungovat obyčejná lidská závist. Docela nenápadně. Kolegové z litografie se na mně chodili stále častěji dívat, co že to tam vlastně dělám. Ptali se přehnaně starostlivě, kdy přijdu zase k nim dolů. Manžela litovali, že mne už nemá...

Možná, že se moje vzpomínání mělo raději jmenovat: "Jak jsme žili." Protože budu stále víc psát o obyčejném životě. Ovšem i o tom, jak jsme se sžívali s holandským okolím, na co jsme si zvykli rychle, co nás překvapilo a o také tom, co nám trochu vadí dodnes. Přestože se tu cítíme opravdu doma. Hodně zvláštností jsme poznali při návštěvách v rodinách...

S maminkou jsme jezdili po celém Beneluxu, tehdy to ještě krásně šlo zajet kamkoliv,i do velkého města, například do Amsterodamu a klidně zaparkovat za pár guldenů auto někde "na grachtu". Jediný problém byl, zapamatovat si dobře kde to bylo. A nezařadit při vyjíždění špatně rychlost. Byla to idyla, ale to jsme tehdy nevěděli. Prošli jsme skoro všechna musea a popili kávu v...

Tak jsme se trochu dramaticky rozloučili s vlastí a šťastně vrátili do Holandska, otřepali se a rozbalili několik dárkových balíčků, které na nás čekaly.Byly to malé pozornosti od holandských kolegů a známých a jeden balíček od organizace Fovin, která se starala o uprchlíky všeho druhu. V tomto balíčku bylo mimo čokoládu, sušenky v roztomilé plechové krabici s obrázky...