Stateènì jsem èelila v¹ech kontrolním nájezdùm, ka¾dým dnem jsem se lep¹ila a lep¹ila. Nevyhodila jsem ani stonek petr¾elky nikam jinam, ne¾ na kompost. U¾ jsem chápala, ¾e aby hrálo radio jen pro mne je zbyteèná rozmaøilost. Su¹ièka je taky drahý ¹pás, venku to uschlo taky. Pøi chladných veèerech nebylo tøeba zapínat topení, i krb vydával teplo (to jsem ov¹em nejdøív musela døíví na¹típat, krb vyèistit, zatopit a oheò udr¾ovat). Zmatek nastával v momentech, kdy jsem netu¹ila, CO je dobøe a co NENÍ dobøe…
|
Co je to za otázka! Tolikrát diskutovaná vìc – u¾ na¹e babièky øíkaly, ¾e snídanì je obrazem na¹eho celého dne. Nevím jak vy, ale pamatuji se na doby, kdy rána pro mne byla pøímo dìsem a nejtì¾¹í èástí dne. Probudit ráno vrnící potomky, rychle je pøipravit do ¹kolky a ¹koly, mezitím se sna¾it se obléci a jak¾ tak¾ uèesat, a pak støemhlav prchat odevzdat dìti do péèe ¹kolských a mimo¹kolských zaøízení, a bì¾et, abych stihla dopravní spoj, který mne vèas pøiveze do práce. Pru¾ná pracovní doba byla neznámým pojmem…
|
kam jsme jezdívali nakupovat, byla pro mne v¾dy zá¾itkem. Mezi jízdními pruhy byly zasázeny nádherné keøe, hýøily barvami, èervená a bílá pøevládala. Moc se mi to líbilo.
„ Co jsou to za keøe?“, ptala jsem se. „Oleandry, normální obyèejný keø. U domu nejsou moc vhodné, vypaøuje se z nich nìjaký bullshit, který je zdraví ¹kodlivý.“ „Ale kolem pøíjezdové cesty by byly nádherné! Pøedstav si, jak pøijí¾dí¹ domù a vítají tì krásné kvìty!“, nechtìla jsem se vzdát pøedstavy kvetoucích stromeèkù…
|
A¾ pozdìji jsem dokázala splétat jednotlivé události do sebe jako vánoèku. Zatím to v¹ak byly zcela nesourodé pruhy, prou¾ky a události, které do sebe zdánlivì nezapadaly. To, co jsem pokládala za plusové, se nakonec ukázalo jako zcela minusové a mne dobíjející. Navíc, vánoèku upéct neumím. Umím splétat jen cop ze tøí pruhù, a tady tìch pruhù bylo na nìkolikaposchoïovou vánoèku, pro mne úkol nesplnitelný. Zatím jsem tedy ukládala pruhy vedle sebe. Ka¾dý pruh sám o sobì hezký, ale jakmile jsem z nich pak dopletla koneèný útvar, byla to pohroma…
|
Velmi, velmi nerada nás nechala maminka samotné je¹tì jednou. To musela do nemocnice, a snad z pocitu, ¾e u¾ se nevrátí, nebo z nevysvìtlitelného rozmaru tentokrát nechala v tatínkových rukách plných 200,- Kè! V pondìlí odjela, mìla se vrátit v pátek. Co s tolika penìzi? Okam¾itì jsme oba zaèali nezávisle na sobì pøemý¹let…
|
Ve svém dosavadním ¾ivotì jsem byla zvyklá ¾ít pomìrnì spoleèenským ¾ivotem. Mìla jsem spoustu známých, kamarádù i pøátel. Bylo mezi nimi i pár, jejich¾ pøátelství pøetrvala (a zapla» pán Bùh pøetrvávají) hodnì a hodnì let. Jedním z nejpevnìj¹ích a nejkrásnìj¹ích pøátelství bylo se Zdenkou. U¾ jsem se o ní zmiòovala. Ta ve vìku svých „nedo¾itých“ dvaceti jedna let odcestovala do USA za svým man¾elem…
|
Maminèina pøedstava o ¾ivotních nákladech nás, zbytku rodiny, byla znaènì zkreslená. Nìkolikrát jsme se sna¾ili o vzpouru, v¾dy v¹ak byla tvrdì potlaèena. Jednoho dne v¹ak nastala krutá skuteènost, maminka musela na týden odjet. Musela nás nechat s tatínkem samotné, a musela – chtì nechtì – pøidìlit adekvátní èást finanèních prostøedkù na ¾ivobytí na týden do tatínkových rukou…
|
V dobì, kdy já jsem zaèala být závislá na ka¾dém gestu, pohledu èi nepatrné grimase mé lásky se chystaly oslavy Dne nezávislosti. Bylo to úplnì pøízraèné! Jela jsem do zemì svobody, jak mne neustále pøesvìdèoval ON, a èím déle jsem v této zemi ¾ila, tím více jsem svoji svobodu ztrácela.
Poøád jsem ale byla ¹»astná a pøesvìdèená, ¾e se v¹e èasem poddá. V¹echno jsem si vysvìtlovala tím, ¾e zatím jsem tam jen tak, vlastnì tajnì, ale a¾ budu mít statut normálního èlovìka…
|
Ve zdraví i nemoci, na¹e rodina dr¾ela tvrdì pohromadì. Nastávaly v¹ak infarktové situace, které ohro¾ovaly ¾ivot v¾dy jednoho z rodièù. Ukázková se pøihodila jednou naveèer, v takový nenápadný, v¹ední den. Jaro bylo na obzoru, ptáci u¾ ráno otravovali, a v¹ude byl klid a mír. V na¹í rodinì v¹ak doèasný…
|
Jsem z generace, která pro¾ila dìtství i mládí za tlustou oponou nevìdomí. Podle toho Vídeò i New York byly pro mne zhruba stejnì vzdáleny od rodného mìsta. Do obou se dostat bylo témìø nemo¾né. Chytala jsem hudbu, kterou milovala moje generace, na staøièkém rádiu ORION na stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Dlouho jsem ¾ádnou písnièku nesly¹ela celou, ru¹ièky pracovaly bezchybnì. Mìla jsem dojem, ¾e byly jediné, co fungovalo v na¹í socialistické vlasti bezchybnì. Neustálým vnucováním...
|
Vánoce byly za námi, nehrozil ¾ádný velký úklid, a ná¹ tatínek pøesto ulehl. Míra záva¾nosti jeho nemoci se skvìle odrá¾ela v maminèinì chování.
Zatímco le¾el v dobách, kdy se hekticky uklízelo hýkaje v obýváku, maminka o nìho nejen ¾e nepeèovala, ale nadávala, rozèilovala se, ale byla bezmocná. Doka¾te nìkomu, ¾e mu není zle, kdy¾ úpí, sténá a naøíká!
...
|
Katy bydlela stále s námi, i kdy¾ jsem to zpoèátku nevìdìla. Byla tam.
Znala jsem ji pouze z vyprávìní a fotek. Podle „NÌHO“, alespoò ty první na¹e spoleèné mìsíce, byla neschopná, polointeligentní a jednoduchá osoba, se kterou si u¾ dávno nemìl co øíct. Dìti vyrostly, a ON najednou zjistil, ¾e je vlastnì sám. Kriticky rozebral situaci a usoudil, ¾e si ji vlastnì nikdy nemìl brát, ¾e to byla chyba...
|
Ze zubaøù mám strach odjak¾iva. Nepopsatelný! Není to normální strach. Je to fóbie. Dodnes jsem se s ní nenauèila ¾ít. S tímto paralyzujícím strachem a mu¾em mého ¾ivota po boku jsem vstoupila tedy do èekárny zubního specialisty na pøedmìstí Sacramenta...
|
Stejné tajemno, jako s cukrovím, páchala maminka s vánoèními dárky. Tajila je, jako bychom v¾dy byli nesmírnì pøekvapeni, co¾e to ten jé¾i¹ek zase pøinesl? „Pono¾ky!“, jásal pravidelnì tatínek. My se sestrou jsme se radovaly povinnì také, i kdy¾ dárky byly zcela pøedvídatelné. Nejhor¹í doba nastala, kdy¾ se nám pøehouplo dvanáct let a maminka usoudila, ¾e jest tøeba zaèít poøizovat výbavu...
|
Pøestávala jsem rozumìt. U¾ ne jen televizi a povídání v rádiu. Nerozumìla jsem ji¾ nièemu. Mu¾, za kterým jsem jela, byl velkorysý, ¹tìdrý, s obrovským smyslem pro humor. Tolerantní a chápavý. Pro¾ívala jsem pøekrásné dny, kterými prosakovaly drobné divné a zvlá¹tní historky. Vùbec jsem je nebrala vá¾nì. Musel to být nìjaký omyl! Asi jsem ¹patnì spala...
|