Je třeba začít ne odshora, jak se obecně myslí, ale odspodu. Od každého jednotlivého obyčejného člověka. Pokud se totiž právě tito lidé nezmění k lepšímu, budou se měnit jenom vlády, nebo režimy, ale v podstatě se nezmění nic. Jen vnější formy.

Stačí změnit hodnotovou orientaci občanů nebo vlád, nebo všech?
Jak to uděláme?

Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků

Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, ​​velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!

Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.

Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?

I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.

V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.

Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.

No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.

Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů "já" a "mně". Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.

No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.

No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.

Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.

A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.

Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.

Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.

Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.

Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů "my" a "nám". Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já

A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.

Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.

Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.

Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.

A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.

Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.

Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.

Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.

Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Dobrý a špatný extremismus! Odhalení pokrytectví a dvojího metru EU

V životě jsme často postaveni před okolnosti, ve kterých se najednou a zcela nečekaně ukáže naše pravá tvář. Například třeba naše faleš a pokrytectví, které se nám jindy daří celkem úspěšně skrývat.

No a přesně k takovému náhlému odhalení falše, pokrytectví a dvojího metru došlo nedávno ze strany EU. Konkrétně ze strany různých, EU nakloněných, oficiálních i neoficiálních zdrojů, které vyjadřovaly své rozhořčení nad nedávnými slovenskými parlamentními volbami.

V nich se totiž do parlamentu dostala extremistická strana a obsadila v něm neočekávaně velký počet křesel. Slovensko bylo kvůli tomu oficiálně i neoficiálně pranýřováno za svůj nacionalismus, dávající do popředí původní slovenské hodnoty, za vyjádření své přízně k extremismu, zaměřenému proti Romům a migrantům, a za své odsuzování evropské politiky multikulturalismu.

V čem však zcela konkrétně spočívá ona faleš, pokrytectví a dvojí tvář EU, nečekaně odhalena její spřízněnými zdroji?

No přece v tom, že na jedné straně byl ve vztahu ke Slovensku odsouzen fašismus, extremismus a všechny jeho projevy, přičemž na druhé straně samotná EU spolupracuje s extremisty a fašisty, a v tichosti toleruje jejich řádění.

Jde zde o precedens, na základě kterého ztrácí EU v očích vnímavých lidí svůj morální kredit a s ním i právo určovat jiným to, co je správné a co dobré. Takové morální právo nemůže totiž v žádném případě spočívat v rukou toho, kdo jedná tak otevřeně dvojtvárně, jakoby již lidé byli zcela hlupáci. Hlupáci, kterým je možné namluvit cokoliv a oni, jako slepé stádo budou i tak nadále věřit „morální“ autoritě, která se jim svou očividnou amorálnosti přímo drze vysmívá do tváře.

Neboť ničím jiným, než vysloveným výsměchem soudnosti veřejnosti je, pokud někdo na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, avšak na druhé straně má dobré vztahy s Ukrajinskou vládou, která spolupracuje se skupinami, otevřeně propagujícími fašismus. A navíc, pokud tyto neonacistické skupiny páchají etnicky motivované vraždění, jako například upalování lidí v Oděse, či jiné, podobné zvěrstva.

Ne, prostě nemůže být pro nikoho už žádnou morální autoritou ten, kdo sice na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, ale na druhé straně v tichosti schvaluje udržování fašistických tradic v pobaltských zemích, kde se každoročně konají pochody sympatizantů Waffen SS, které pobaltské státy považují za své osvoboditele od ruské okupace v období druhé světové války.

Jak tedy vidíme, není fašismus, jako fašismus! Z pokrytecky morálním rozhořčením je totiž odsuzován jen ten, který se právě nám nehodí a který je zaměřen proti našim takzvaným hodnotám. Avšak na druhé straně v tichosti tolerujeme projevy neonacismu na Ukrajině, kde polovojenské oddíly, otevřeně se hlásící k odkazu fašistického zločince Banderu vraždí a páchají zvěrstva. Také EU nic závažnějšího nenamítá ani vůči udržování tradic Waffen SS v pobaltských zemích, protože jejich neofašistická nenávist je zaměřena tím směrem, který je žádoucí. To jest, proti Rusku!

Toto je však z hlediska nejelementárnější morálky postoj výsostně nekompatibilní. Jde o postoj bez pevné morální páteře. Postoj, který pracuje vědomě manipulativním způsobem s pojmy jako lidskost, lidská práva a morálka. Tyto vznešené pojmy mu však ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby jimi zastřel a zakryl skutečné amorální cíle, kterými jsou mocenské zájmy a neutuchající snaha ekonomicky profitovat z jiných.

Celkem otevřeně řečeno, EU se chová tak, že to, co vyhovuje nám a našim záměrům je morální a správné, a to i v případě, že je to ve skutečnosti nemorální a nesprávné. A pokud jsou vraždy a zvěrstva až příliš očividné, jako v případě Ukrajiny, zahraje se to do ztracena.

A naopak, s morálně okázalou pózou je odsouzen takový druh extremismu, který právě nám a našim záměrům nehraje do karet.

Takové něco nesmírně pokryteckého však může fungovat pouze proto, že veřejnost je příliš povrchní a mělká, a proto neschopná vidět ve všeobecně uznávané, takzvané morální autoritě, její bezprecedentní morální zvrácenost.

Pokud se totiž obyčejní lidé vědomě neusilují stát morálními, dobrými, čestnými a spravedlivými, stávají se sami jedinci bez pevné páteře. A to má v dnešní amorální době za následek, že jsou názorově nevyhranění. Že jsou jako třtina ve větru. Stávají bezmocnými oběťmi lži, propagandy, pokrytectví a dvojtvárnosti, protože jim chybí vlastní, pevná morální opora, vybudovaná na skutečných hodnotách dobra a cti, kterou v sobě nikdy vědomě nepěstovali.

Člověče, staň se morálním a čestným, protože jinak se staneš obětí nemorálních! Obětí jejich lží a podvodů! Obětí jejich krásných řečí o demokracii, humanismu a lidských právech, se kterými se vědomě manipuluje! Neboť nakonec může dojít až k tomu, že půjdeš bojovat za tyto krásné ideály, zatímco tvou víru v dobro a tvé naivní nadšení někdo pouze obratně využije k tomu, aby pod maskou krásných slov, manipulatívně stavěných do popředí, prováděl své nečisté záměry, které se ve skutečnosti diametrálně liší od navenek proklamovaných ideálů. A ty budeš ve své nevědomosti zneužit pro mocenské a zištné zájmy jiných.

Člověče, nebuď slepý a uč se rozpoznávat lež od skutečnosti! Uč se demaskovat lež a nedej se zavádět nečestností, skrývanou pod pláštíkem velkých ideálů. Neboť pokud to nedokážeš, staneš se prázdnou loutkou v rukou jiných, kteří s tebou budou vědomě manipulovat, přičemž za tvými zády se budou z tebe smát.

Je něco takového důstojné člověka?

Vlastní lidskou důstojnost a s ní i schopnost rozpoznávat faleš a pokrytectví však můžeš nabýt jedině tehdy, pokud se ty sám začneš usilovat být morálním, čestným, dobrým a spravedlivým.

Pokud se ale takovým nestaneš a pokud ti takové úsilí nebude stát za to, pak přežiješ celý svůj život ve lži a v jakési zmanipulované virtuální realitě, ve které budou ušlechtilé pojmy, jako svoboda, mravnost a lidská práva sloužit k maskování zla a chamtivosti. A ty budeš ve své nevědomosti sloužit zlu ve falešném domnění, že sloužíš dobru.

Jedním z takových smutných příkladů je třeba případ slovenských intelektuálů a kazatelů, kteří se již tradičně zvyknou pasovat do pozice jakéhosi svědomí národa a kteří po nedávných parlamentních volbách vyjádřili ve formě dopisu znepokojení nad zdrženlivým postojem církví vůči zneužívání křesťanské víry a křesťanských pojmů extremistickou stranou Mariána Kotleby.

Nicméně žel, právě tyto stejné takzvané osobnosti se svého času podepsali pod dopis na podporu současné ukrajinské vlády, jejíž počáteční, ale i současné působení je spojováno s takzvaným „Pravým sektorem“. Organizací, otevřeně se hlásící k odkazu banderovců a k fašismu, jejíž aktivity tomu plně odpovídají.

Takový pokrytecký postoj slovenských intelektuálů není tedy ničím jiným, než bezduchým kopírováním zvráceného trendu dvojího metru EU, na jehož základě se ostře odsuzuje extremismus, který nám nejde po ruce, ale v tichosti se toleruje fašismus, který je nenávistně obrácen proti odpůrcům mocenských zájmů EU.

No a na margo již zmíněného, ​​dvojího metru ještě jeden příklad. A sice Saúdská Arábie, která je přítelem a spojencem západu, přičemž humanistický a za lidská práva neustále bojující západ tiše mlčí o tom, že za homosexualitu tam hrozí trest smrti.

Nicméně stejný západ ponechal plný průchod své rozhořčené lidsko právní rétorice tehdy, když nedávno vyšel v Rusku zákon, definující vztah společnosti k homosexualitě a homosexuálům jiným způsobem, než je to standardem v západní Evropě.

I v tomto případě jde o klasickou ukázku postoje bez morální kontinuity, protože na jedné straně, u spojenců, se tiše tolerují věci naprosto nepřijatelné, zatímco na druhé straně se lidsko právně tvrdě bojuje proti Rusku, ačkoli tam homosexuálům ani zdaleka trest smrti nehrozí.

A co je ze všeho nejsmutnější, široké masy ve své povrchnosti, plytkosti a konzumnosti klidně dovolují, aby jim pokrytci a lidé bez jakékoliv páteře určovaly, co je morální a co ne.

Ve středu Evropy se opět vyměnili stráže.
A hle, zloděj a vrah lidem
o morálce káže.

inspirované veršem z písně Karla Kryla
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

I socialismus měl své pozitivní stránky

Nic není úplně černé, ale ani zcela bílé. Pokud se objektivně díváme na svět zjistíme, že vše má své pro a své proti. A přesně tak je to i se současným a bývalým společenským systémem. Ne všechno v tom bývalém bylo špatné a ne všechno v tom současném je pouze dobré.

Mnoha dříve narozeným lidem se proto bytostně příčí dnešní, jednostranné a propagandisticky orientované, černobílé vidění vztahu mezi současností a minulostí v oficiálních médiích.

Kdo během bývalého společenského systému absolvoval vojenskou prezenční službu ví, že voják mohl být za své dobré výsledky odměněn trojím způsobem. Za prvé to byla fotografie před rozvinutou zástavou pluku. Za druhé fotografie před rozvinutou zástavou praporu. A za třetí dočasné opuštění posádky - takzvaný opušťák.

O této stupnici odměňování kolovaly žerty a první dva stupně byly víceméně formální, protože vojákům se za odměnu dávali především opušťáky.

Proč o tom mluvíme? Neboť na zmíněném příkladu, a podobných příkladů z dob dávno minulých by se dalo najít ještě mnohem víc můžeme vidět, že socialismus alespoň formálně stavěl na první místo službu určitému ideálu.

Socialismus tedy v jistém smyslu tušil, že skutečná velikost člověka a skutečné lidství se může plně plně rozvinout pouze ve službě vyšším ideálům. Toto poznání je opravdu něčím zásadním a velmi velkým, jen žel, nebylo prostřednictvím poznání pravých ideálů dotaženo do úspěšného konce.

No a teď se podívejme na kapitalismus. V co věří kapitalismus? Na čem stojí a co staví na nejvyšší místo? Odpověď je jednoznačná: kapitál a tedy peníze! Vždyť přece takové už nese pojmenování! Žádné ideály! Vše stojí a padá pouze na penězích. To je to nanejvýš rozhodující! A pokud se i tu a tam mluví o nějakých ideálech, ještě i oni musí sloužit především penězům a ještě i za nimi se skrývají pouze peníze a zisk.

Zatímco tedy v socialismu sloužil člověk určitým ideálům, v kapitalismu slouží především penězům. Peníze rozhodují všude a ve všem. Jsou tedy měřítkem všech věcí a člověk je jejich otrokem. Ten totiž, kdo peníze nemá otročí proto, aby byl schopen alespoň přežít a ten, kdo peníze má, otročí proto, aby je měl ještě víc. Peníze, které si lidé vytvořili proto, aby si jimi usnadnili vzájemný výměnný styk, a tedy aby jim sloužili, se však lidem časem staly modlou a lidé samotní začali sloužit penězům a dali se jimi zotročit. Taková je podstata společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme.

Zkusme se na celou věc podívat prostřednictvím citu a zkusme vycítit, co je víc a co tedy stojí výše. Či otrok peněz, nebo služebník ideálů? Co je více hodné člověka a jeho lidské důstojnosti? Myslím, že odpověď bude je jednoznačná. To vyšší a skutečně lidské v nás se přiklání ke službě ideálům, avšak naše každodenní realita je realitou otroctví peněz, pro jejichž získání jsme ochotni udělat téměř vše. I pošpinit vlastní lidskou důstojnost, či lidskou důstojnost jiných.

Je nám tedy jasné v čem byl socialismus lepší? V pochopení toho, že máme sloužit ideálům. Jen to musí být ideály vysoké a pravé.

Ale jaké jsou to ty vysoké a pravé ideály? No přece dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, čistota, lidskost a duchovnost. Jim máme sloužit, protože jedině oni mají schopnost zvedat a pozvedat jednotlivce i celou společnost. Neboť služba nejvyšším, pravým a skutečným ideálům dělá ve skutečnosti z člověka člověka. Neboť to, co stojí vysoko má schopnost zvedat, ovšem to, co stojí nízko nás naopak snižuje. A proto ve srovnání s tím, jaké by měl mít člověk skutečné cíle a ideály je současné otroctví peněz latí, nastavenou nesmírně nízko. Z lidí to dělá otroky a mnohdy jej snižuje až hluboko pod lidskou důstojnost.

Peníze jsou sice k životu potřebné, ale nesmí stát nikdy na prvním místě. Nesmí se stát středobodem všeho tak, jak je tomu dnes. Pokud se lidé a společnost k tomu sníží, pak to půjde od desíti k pěti. Půjde to dolů, protože nízké nemůže táhnout nikde jinde než do nížin.

Vzestup jednotlivce i celé společnosti tedy primárně nespočívá v pouze v racionalizaci a zefektivňování systému, který je v samotném jádru špatný, protože se klaní modle peněz.

Vzestup jednotlivce a celé společnosti spočívá tedy ne reformování, ale v naprosté změně systému, ve kterém bude stát v popředí a uprostřed všech zájmů celospolečenská snaha o dosahování vysokých a vznešených ideálů, přičemž peníze se musí stát záležitostí druhořadého charakteru.

Ve středu zájmu musí tedy stát především trvalá snaha o dobro, spravedlnost, čestnost ušlechtilost, čistotu, lidskost a duchovnost. Jedině pak se začnou věci zlepšovat. Jedině pak se budeme moci mít všichni lépe. Všichni a ne jen někteří!

Nicméně ti někteří, kteří se dnes mají dobře a kterým se daří profitovat ze současného systému, postaveného na zvráceném uctívání modly peněz, ti věru opravdu nemají zájem na tom, aby se něco změnilo. Jsou to totiž většinou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách společnosti a mají přímý vliv na její chod a směřování.

Jak ale změnit systém k lepšímu, když ti nahoře o to nemají zájem? Jisté úsloví říká, že každý národ má přesně takovou vládu, jakou si zaslouží. V těchto slovech se skrývá velká moudrost. Jaký je totiž národ a jaké hodnoty uznává, právě lidé takového druhu se mohou vyšvihnout na jeho vrchol. Pokud se však národ, lidé a jednotlivci začnou měnit k lepšímu, pokud začnou usilovat o skutečné a pravé hodnoty, pak, jedině pak se mohou postupně propracovat do popředí společnosti lidé, nesoucí v sobě tyto hodnoty a snažící se jej i aktivně prosazovat.

Změna k lepšímu, hodnotnějšímu a lidsky důstojnějšímu k nám tedy nemůže přijít změnou ve volbách, ale jedině prostřednictvím naší osobní změny. Jedině my musíme vyvinout snahu o pravé a skutečné ideály. Kéž by se našlo co nejvíce lidí, kteří to pochopí. Kteří pochopí, že za ně nikdo neudělá to, co musí provést jedině oni samotní. A pak, když tak učiní se jim dostane také přesně takové vlády, jakou si opravdu zaslouží.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Migrace nekoresponduje s Vůlí Stvořitele!

Lidé se už dávno přestali ptát na to, zda je jejich jednání v souladu s Vůlí Stvořitele a jeho Zákony. Vůbec nás už nezajímá, zda jsou naše názory a naše snahy o řešení nejrozličnějších problémů kompatibilní se Zákony Tvůrce univerza. Můžeme sice ve své svobodné vůli jednat právě takto, avšak naše jednání se tím dostává do rozporu se Zákony univerza, což pro nás musí mít zcela logicky nepříznivé důsledky.

Tak je to i s imigrací. Náš fatální nezájem o to, jak bychom měli tento problém správně vnímat a řešit se proto musí nutně skončit katastrofou.

Určitě bude tedy přínosné, pokud se pokusme podívat na problematiku imigrace právě z hlediska duchovních Zákonů.

V celku stvoření, zahrnujícím v sobě jako hmotný, tak i duchovní rozměr vládne Spravedlnost. Pouze na zemi je tomu vinou lidí jinak. Lidé se totiž o Zákony skutečné Spravedlnosti nezajímají a nesnaží se je vědomě aplikovat do svého každodenního života.

Avšak na základě této vyšší Spravedlnosti není vůbec žádná náhoda, na jaké místo na naší planetě a do jakého konkrétního národa se každý člověk rodí. Zrození na zem je totiž procesem, řízeným duchovními zákonitostmi. Ty objektivně a nestranně posuzují všechny kvality lidské duše, všechny její klady a zápory, všechny její chyby, viny, nedostatky, ale i přednosti. No a na základě maximálně spravedlivého a nestranného posouzení se pak každá lidská duše rodí do zcela konkrétního národa na zemi, který představuje to nejvhodnější místo pro její další duchovní a osobnostní růst.

V prostředí, které bylo člověku určeno vyšší Spravedlností má odložit své viny, vymazat své chyby a vyrovnat své účty. A pokud jsou i mnohdy tyto podmínky tvrdé, jsou každopádně spravedlivé, protože právě tak si to člověk zasloužil na základě souhrnu kvality svého předchozího bytí.

Spravedlivými Zákony univerza je při posuzování našeho místa na zemi bráno v úvahu především to, co je dobré pro náš duchovní vzestup a ne to, co je nám osobně příjemné. Tyto Zákony mají totiž na zřeteli naše celkové dobro, zatímco lidé mají na zřeteli jen své momentální, hmotné dobro. O zájmy svého ducha a své duše, čili o své skutečné zájmy dbá jen málokdo.

Rodná zem představuje tedy pro každého člověka právě to místo na naší planetě, kde má dozrávat ve své lidskosti, čestnosti, ušlechtilosti, spravedlnosti a duchovnosti. V podmínkách, do kterých se zrodil, má za úkol přetvářet sám sebe k lepšímu a zároveň má usilovat i o zlepšení podmínek, ve kterých se ocitl.

Posláním každého člověka je totiž bojovat za dobro a spravedlnost právě na tom kousku země, kde se narodil. Tím dozrává jeho osobnost a tím zlepšuje i své vlastní, životní poměry.

Lidskou duši, přicházející na zem můžeme připodobnit k rytíři, vstupujícímu na bojiště. Bojiště představují životní podmínky v místě jeho zrození, ze kterého nemá zbaběle utíkat, protože to je jeho osudem.

Ocel se kalí v ohni a člověk v utrpení!

Toto úsloví platí zvláště ve vztahu k těžkým životním podmínkám, ve kterých má člověk dokázat ustát svou lidskost a rozvinout svůj smysl pro spravedlnost. Duchovní vývoj od nás totiž vyžaduje, abychom se stali bytostmi, pevně stojícími na pozicích dobra, ať už se kolem nás děje cokoliv. Toto je jedna strana mince. Jde o pohled shora, zohledňující zájmy lidského ducha a jeho rozvoj. Jde o osud, který nám byl zde na zemi určen dokonalou Spravedlností Zákonů Stvořitele. Spravedlností, projevující se místem našeho zrození na zemi.

A teď se podívejme na druhou stranu mince. Na pohled zdola, čili na pohled čistě hmotný, který nebere na zřetel duchovní Zákony a vyšší Spravedlnost.

Člověk, vnímající život takovýmto omezeným způsobem se bude vždy na zemi usilovat pouze o hmotný prospěch. Bude brát v úvahu pouze zlepšení svých materiálních a finančních poměrů. A pokud se mu naskytne možnost zlepšit to nějakým výrazným způsobem neváhá a migruje, byť i na opačný konec naší planety.

Ale položme si důležitou otázku: Pokud se budeme mít v cizině lépe, budou tyto lepší životní podmínky dostatečně stimulovat rozvoj našeho ducha a naší duše? Nemůže dojít k tomu, že si sice hmotně polepšíme, ale duchovně budeme stagnovat, nebo ještě dokonce upadat?

Pokud se na život díváme pouze z hlediska hmotného prospěchu, je každé jeho zlepšení považováno za věc vysloveně pozitivní. Ale co zájmy našeho ducha a naší duše? Vždyť jak řekl kdysi Ježíš, co je člověku prospěšné, kdyby byť celý svět získal, když tím uškodí své duši?

Nepromrháme a nepromarníme tímto způsobem vlastní život, jehož skutečným účelem je právě duchovní rozvoj a duchovní vzestup? A nebudeme si pak snad muset zopakovat tuto lekci školy života, ale ještě v mnohem horších a těžších podmínkách?

Myslíte si snad, že je opravdu možné postavit se bez vážných duchovních následků proti rozhodnutí vyšší Spravedlnosti, která každému z nás určila prostřednictvím místa našeho zrození zcela konkrétní místo na zemi, na kterém má žít a působit?

Ale protože lidé o těchto věcech nic nevědí a ve své nevědomosti ignorují duchovní Zákony, musí jim jejich postoj nutně přinášet škodu. Škodu duchovní, ale i hmotnou v podobě nejrůznějších problémů, konfliktů, napětí a disharmonie ve společnosti tak, jak je tomu v současnosti ve vztahu k imigraci a imigrantům.

Mnohým by určitě mohlo být nápomocné, kdyby se k nim duchovní Zákony univerza dokázali přimluvit lidskou řečí. Pokud by to tedy bylo možné, řekli by nám pravděpodobně asi toto:

Člověče, tvé místo je doma! V národě a na půdě, kde ses narodil. Tam máš dozrávat, tam se máš stát lepším člověkem a tam máš usilovat o zlepšení poměrů, v nichž žiješ. Neboť právě toto místo ti určili spravedlivé Zákony Nejvyššího, o nichž spravedlnosti a dokonalosti nepochybuj!

Člověče, můžeš opustit svou domovinu. Můžeš odejít do ciziny, ať už na kratší nebo delší dobu. Můžeš poznávat svět a získávat zkušenosti, ale pamatuj, že tvé místo je doma. Tam by ses měl nakonec vrátit.

Zde využij své zkušenosti, které si ve světě nabyl! Zde napomáhej k pozvednutí vlastního národa, protože tím zároveň pozdvihneš sebe sama a svou vlastní duši.

Člověče, pamatuj, že si jako rostlinka, zasazená na zcela konkrétní místo na zemi, která může jedině na tomto místě dospět k plné síle a kráse.

Pokud ale bude prosazena někde jinde, bude jí určitou dobu trvat, než se vzpamatuje. A když se konečně vzpamatuje, nikdy se už nerozvine do takové síly a krásy, jako by to dokázala na půdě, která jí byla Stvořitelem původně určena.

Člověče, máš svobodnou vůli a můžeš samozřejmě jednat jinak. Ale věz, že vše, co nemá opory v Zákonech Stvořitele nemůže být dobré, ani správné. A ani to nemůže člověku přinést štěstí, nebo mít dlouhého trvání.

PS. Tento text se vztahuje na všechny imigranty ekonomického charakteru. Evropa by je měla vrátit zpět a pokud přispěla k devastaci zemí, z nichž imigranti přišli, pokud se podílela na jejich drancování a rozvratu, měla by jim ekonomicky pomoci, aby odtud nikdo nemusel utíkat.

Dočasný azyl by měl být poskytnut pouze lidem, prchajícím ze strachu o holý život. Mezinárodní společenství by mělo přispět k co nejrychlejšímu urovnání tamního válečného konfliktu a také k co nejrychlejší normalizaci životních podmínek do takové míry, aby se dočasní žadatelé o azyl mohli vrátit domů.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Snaha o pochopení příčin bezbrannosti Evropy


Člověk až žasne nad bezbranností, nemohoucností a slabostí současné Evropy. Jakoby v ní neexistovaly žádné hranice! Jakoby byla vydána napospas komukoliv! Jakýmkoliv živlům, které k nám přicházejí spolu s přílivem imigrantů a vše postupně infiltrují.

Evropské instituce mají různými předpisy ruce svázané tak, že nejsou schopny deportovat zpět do země svého původu ani ty imigranty, kterým byl zamítnut azyl. Jednoduše, kdo se dostane do Evropy, ten v ní už i zůstává!

Každý, kdo varuje před nebezpečím, před nepřizpůsobivým přívalem příslušníků jiné kultury, před ztrátou identity evropských národů, před zánikem Evropy v současné podobě a už ani nemluvě o ekonomických problémech s imigrací souvisejících, každý takový člověk dostává okamžitě nálepku nacionalistu, či extremistu. Nálepku netolerance, nebo nedostatku lidskosti. Politické elity nejmocnějších evropských států, dobře placené z daní lidí, jdou ve svých rozhodnutích proti prospěchu a dobru svých národů, které se zavázaly zvelebovat a chránit.

Zdá se, jako by se proti Evropě všechno spiklo a jakoby sám Brusel usiloval o její zničení. Evropa je ponechána doslova napospas neustávajícím proudům imigrantů. Mnozí z nich to vnímají jako slabost a proto už ani nepřicházejí jako prosící, ale jako požadující. Své požadavky si vynucují arogantním, či dokonce násilným způsobem. Podvědomě totiž tuší a vnímají, že mají převahu a že evropské instituce mají ve vztahu k nim, i prostřednictvím aktivit nejrozličnějších pseudo humanistů, jakoby spoutané ruce. A proto se už nyní, na samém začátku začínají chovat jako pánové, kterým má Evropa sloužit. Vnímají nás jako lidi, kteří ztratili životaschopnost a proto musí být pokořeni a ovládnutí. A toto jejich vnímání se žel v mnohém zakládá na pravdě.

Naše univerzum má totiž duchovní rozměr. Duchovní je v něm tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším. Ve stvoření probíhá určitý druh duchovní evoluce, na základě které je všechno duchovně silnější a vitálnější silami univerza podporované a naopak, vše duchovně mdlé, pohasínající a ztrácející vitalitu tištěné k rozkladu. K rozkladu a destrukci, protože se to stává v požadovaném evolučním vývoji ducha neživotaschopné.

Duchovní vývoj je tedy hlavním motorem jakéhokoli rozvoje v tomto stvoření. S rozvojem ducha a vyšších duchovních hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, ušlechtilost a podobně je spojen i rozvoj čistě pozemský a hmotný. Je s ním úzce propojen. A tato zákonitost platí i ve vztahu k evropské civilizaci. Ta se také původně a až donedávna opírala o víru v Boha a o vysoké hodnoty, s ní související. Duchovnost Evropy byla motorem, který hnal dopředu její rozvoj materiální i hmotný.

Pod vlivem dosaženého blahobytu a s pyšným vědomým toho, co všechno jsme byli schopni dokázat se však začalo postupně upouštět od víry v Stvořitele i od všech vyšších hodnot. Lidé tím pyšně a lehkomyslně odvrhli základní oporu, ze které vyrostl jejich blahobyt. Začal se rozmáhat ateismus a materialismus. Duchovní motor, který dosud hnal Evropskou civilizaci dopředu pohasl. Stalo se cosi podobnému, jako když jedete rychle autem a najednou vypnete motor. Auto nezastaví okamžitě, protože má značnou rychlost. Bude pokračovat volnoběhem ještě hodný kus dál. Pozvolna však zpomalí, až nakonec zastane úplně.

Toto se přihodilo i Evropě, která vypnula motor své duchovnosti, začala upouštět od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a v současnosti již běží pouze na volnoběh. Blahobyt a materiální výdobytky ještě přetrvávají, ale Evropa je už hodnotově vyprázdněna. Její chod je už jen chodem ze setrvačnosti.

Vnitřní vyprázdněností a hodnotový úpadek se promítají do celkového úpadku společnosti. Způsobují mravní a morální chaos, projevující se slabostí, přemrštěnou toleranci k nejrůznějším úchylkám, zvráceným pseudo humanismem, neschopností rozpoznávat dobré od zlého a ztrátou základního pudu sebezáchovy. Dostáváme se mimo hlavní proud duchovní sil univerza a proto se stáváme neživotaschopnými a slabými.

Vždyť si jen například zkusme namátkou vybrat deset průměrných imigrantů a deset průměrných Evropanů a porovnat, kolik z nich má víru v Boha. Z deseti imigrantů to bude s největší pravděpodobností všech deset a z deseti Evropanů to budou možná dva, tři, nebo v nejlepším případě čtyři.

Na čí straně najdeme větší víru v Boha? Co musí být duchovními sílami univerza nezbytně více podporováno? V konečném důsledku tedy nerozhodne ani převaha kulturní, ani vzdělanostní, ani vojenská, či ekonomická. Nakonec rozhodne jedině převaha tahu směrem vzhůru! Směrem k Bohu! To se nakonec ukáže jako rozhodující a překoná všechno ostatní. A i proto je dnes islám na vzestupu.

Nastává čas, kdy se mohutný ještěr, neschopný obstát v dalším progresivním evolučním pokroku vývoje na naší planetě, to jest blahobytná, ateistická, konzumní a materialistická Evropa přibližuje ke svému zániku, protože hodnotově vybočuje z hlavního vývojového proudu ve stvoření.

Tato slova vyznívají pesimisticky, ale jejich účelem nemá být vzbuzování pesimismu. Jejich účelem je pochopení příčin toho, proč k nám sem dnes v moderní podobě přicházejí novodobí "dobyvatelé", aby ovládali a nakonec i dorazili velké umírající zvíře, kterým je Evropa v současné podobě a se současnými pseudo hodnotami, které uznává.

A protože není možné najít východisko ze zmatků bez poznání příčin těchto zmatků, museli jsme být dosud pouze pesimističtí. To správné východisko však existuje! Spočívá v opětovném navrácení se Evropy k skutečným a pravým hodnotám, od kterých se tak pyšně a lehkomyslně odvrátila! Spočívá v navrácení se k hodnotám ducha! K hodnotám dobra, cti a lidskosti! K hodnotám křesťanství a víry v Boha!

Ale pozor! K hodnotám křesťanství pravého a ne toho změkčilého, mluvícího pouze o lásce! K hodnotám křesťanství, ve kterém má své pevné místo spravedlnost! Dokonalá Spravedlnost Boží, na základě které se každý jednotlivý člověk narodil přesně na tom místě na zemi, kde si zasloužil.

Tam má žít, tam má pracovat a tam má duchovně růst. Jeho život v tamních podmínkách mu byl totiž určen Zákony Spravedlnosti Boží, které dokonale posoudili všechny klady i zápory jeho duše a s neomylnou přesností a osobní nezaujatostí mu jeho pozemským zrozením určili přesně to místo na zemi, které mu přísluší.

A proto všichni lidé, všichni imigranti, kteří nechtějí toto určení vyšší Spravedlnosti akceptovat a odcházejí z domova za vidinou lepšího života někde jinde by měly být okamžitě posíláni zpět. Z celkového počtu je jich v současnosti až osmdesát procent.

Dočasná pomoc má být poskytnuta pouze těm, kteří utíkají v obavě o svůj holý život. Jakmile se však poměry u nich doma upraví, a k jejich nápravě by měla vydatně přispět i Evropa, pak se mají tito lidé okamžitě vrátit zpět a tam dále žít. Neboť právě tam je jejich místo na zemi, které jim určila zmiňovaná, vyšší Spravedlnost, o jejíž dokonalosti a nestrannosti nemůže přece nikdo pochybovat.

Evropa, tvá záchrana je pouze v pravých hodnotách! Neboť pouze respektování pravých hodnot a život v souladu s nimi je motorem rozvoje každé civilizace. Pokud Evropa dokáže tento motor znovu nastartovat, pohne se z místa a začne opět postupovat. Evropa však není žádný abstraktní pojem! Jsou to lidé, jednotlivci, z nichž každý musí začít sám od sebe!

Pokud to totiž nezvládneme, jsme ztraceni, protože se dopředu začne drát civilizace, jejíž motor duchovního snažení zůstává stále v chodu. I když v chodu nedokonalém, s mnoha chybami, projevy násilí a někdy až středověkými způsoby. Ale v chodu! V duchovním chodu, který je přece jen něčím víc, než materialismus, ateismus, bezbožnost a prázdný, konzumní způsob života současné Evropy. To se proto musí změnit, když se chceme zachránit.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč vládne světu útlak?

Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.

Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.

Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.

Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.

Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.

Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.

Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?

Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.

Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!

Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.

Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.

Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.

Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.

Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.

Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.

Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.

A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.

Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.

Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.

Bylo totiž napsáno: "Oko za oko, zub za zub!"

Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.

Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.

Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme, můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: "oko za oko, zub za zub" bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.

Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.

Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Začátek konce Evropy?

Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.

Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.

Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.

Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.

Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.

Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.

Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.

PS. Pokud používám slovo "barbaři", které by se snad mohlo někoho dotknout třeba si uvědomit, že tímto slovem označovali starověcí Římané kulturně zaostalejší národy. Nicméně paradoxně, národy Římany označované jako barbaři se na úsvitu Římské říše ukázaly být vývojově mnohem životaschopnější a progresívnější než ti, kteří sami sebe považovali za nositele světové kultury. Na sklonku Římské říše se totiž nakonec stali morálními barbary samotní Římané a pro jejich vlastní, morální barbarství jich nakonec porazili a zničili právě ti, které oni označovali za méněcenné. I v těchto skutečnostech můžeme najít paralelu se současným děním v Evropě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné!

Výška hodnot, o které usilujeme dává odpovídající míru hodnoty našemu vlastnímu životu. Snahou o nízké hodnoty je náš život nízko hodnotný a naopak, snahou o vysoké hodnoty se náš život stává vysoce hodnotným. Podívejme se tedy nyní, jak se tyto věci projevují v praxi.

V jistých regionálních novinách mě upoutal hrubými písmeny zvýrazněn, úvodní odstavec článku o úspěšném současném spisovateli, kterému dosud vyšlo 14 knih. V tomto úvodním odstavci stálo: "Proslavil se svými knihami s mafiánskou tématikou".

Skutečná cena a skutečný přínos každé věci se odvíjí od její hodnoty. Proto vždy v souvislosti se vším, s čím se v životě setkáme bychom se měli v první řadě ptát na hodnoty. Na to, jakou co má skutečnou hodnotu, a jestli to vůbec nějakou hodnotu má.

Pokud tedy tento princip uplatníme na zmíněnou větu z úvodního odstavce, zásadní otázka bude znít: Jaký skutečný přínos pro společnost a pro čtenáře mají knihy z mafiánskou tématikou? Vždyť kdo alespoň trochu nahlédl do takového druhu literatury musí přece vědět, že se v ní píše o spodině lidské společnosti. Píše se v ní o násilí, brutalitě, bezohlednosti, bezcharakternosti, podlosti, zvrhlosti a vše je nejednou rozepsané až do těch nejmenších detailů. Věrně a realisticky.

Pokud ale takový druh literatury patří mezi nejprodávanější a možná si na něm vybudovat své literární renomé, o čem to svědčí?

O čem tohle všechno svědčí? Jednoznačně o hodnotách, které lidi přitahují, které je zajímají a které je vzrušují. Svědčí to o velmi nízké hodnotové orientaci lidí, které přitahuje násilí, brutalita, zvrhlá tělesnost a spodina lidské společnosti.

Na jaké úrovni to vlastně duševně stojíme? Jsme sice vzdělaní, inteligentní, ale co naše duše? Co naše nitro, které má potřebu sahat po takových "hodnotách"? Jací vlastně jsme ve své nejvnitřnější podstatě a ve svém nejhlubším nitru?

Jsme stále stejnými, jako před tisíciletími, kdy nadšené davy dychtivě sledovali vzájemné vraždění se gladiátorů. Dodnes se na tom téměř nic nezměnilo! Dopředu jsme pokročili pouze vědecky a technicky. Morálně a mravně, z hlediska vyšších lidských a duchovních hodnot však zůstáváme stále téměř na stejné úrovni. Změnila se pouze vnější forma. Dychtivost po brutalitě, násilí a zvrhlosti zůstala, jenom uspokojována prostřednictvím knih, nebo filmů.

No a spisovatelé, kteří se chtějí zviditelnit, kteří chtějí být čtení a kteří se chtějí živit psaním, citlivě vnímají, po čem je poptávka. A tuto poptávku, tento požadavek a toto přání se snaží uspokojit. Snaží se dát čtenářům právě to, co žádají. No a na základě toho, do jaké míry a jak šikovně se jim to daří, do takové míry se stávají více, nebo méně úspěšnými spisovateli.

Jde tedy o jednoduchý princip poptávky a nabídky. A pokud nabídka přesně odpovídá poptávce, dostavuje se úspěch. Úspěch, prodejnost knih, ocenění a peníze.

Ale co hodnoty přátelé? Proč se nikdo neptá především na hodnoty? Na to, jaký je hodnotový přínos té které literatury pro společnost a pro čtenáře?

Vždyť pokud dáme stranou všechnu světskou slávu, pokud dáme stranou všechna čísla prodejnosti i všechna ocenění kritiky, zbývá pouze holá skutečnost, spočívající v uspokojování toho nejnižšího a nejubožejšího, co lidé v sobě mají. V tom spočívá celý takzvaný přínos. Spočívá v ještě větší degradaci již tak dost nízko nastaveného vnitřního života lidí.

Toto je holá pravda o takzvané literární tvorbě mnoha současných úspěšných autorů. Čtenářská veřejnost má co žádá a spisovatel má svou prodejnost, své renomé a své peníze. Skutečné hodnoty ani jednu, ani druhou stranu příliš nezajímají.

A přece by to mělo být všechno úplně jinak! Vždyť přece být spisovatelem je posláním! Vznešeným posláním, spočívajícím v zprostředkování vysokých a ušlechtilých hodnot, které čtenáře vnitřně zvedají, duševně povznášejí a ne je strhávají a degradují.

No a právě toto pozdvihování a povznášení společenského vědomí směrem k vyšším a vznešenějším hodnotám má být posláním skutečného spisovatele. Toto má být jeho cílem. V tomto spočívá jeho obrovský přínos pro společnost, která je jeho prostřednictvím pozdvihována na vyšší duševní, morální a mravní úroveň.

Skutečný a pravý spisovatel tedy přistupuje ke své tvorbě úplně jinak, protože se vnitřně orientuje úplně jiným směrem. Nestává se vnitřně citlivým vůči tomu, co je čtenáři žádané a nesnaží se jim v tom nadbíhat, ale stává se vnitřně citlivým směrem k tomu, co by je mohlo posunout duševně výše. Orientuje se k vyšším a vznešenějším úrovním bytí, odkud přijímá a pak literárně zpracovává obrazy toho, co je pro lidi skutečně dobré. Je jen samozřejmé, že půjde o hodnoty dobra, cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a lidskosti. Tedy o skutečné a pravé hodnoty!

V současné době duševně značně poškozených lidí se žel něco takového asi nesetká s velkým ohlasem. A možná, nebo zcela určitě to člověka ani neuživí. Nicméně takové literární dílo, opírající se o pravé hodnoty stojí ve skutečnosti mnohem výše, než desítky těch nejprodávanějších a nejčtenějších výtvorů, plných hodnotové prázdnoty, plytkosti a ubohosti.

Spisovatelé mají tedy na výběr mezi dvěma alternativami. Mezi tím, zda budou nositeli hodnot, nebo pseudohodnot. Mezi tím, zda budou duševně povznášet, nebo duševně degradovat. Mezi tím, zda se stanou strůjci vzestupu národa, nebo naopak, strůjci jeho úpadku.

Žel na naší zemi to měl vždycky těžké každý, kdo se držel hodnot a snažil se v jejich smyslu i působit. Takoví tvůrci dosáhli úspěchu mnohokrát až po své smrti. Jednoduše až tehdy, když lidstvo dospělo na o trochu vyšší duševní úroveň a bylo jich dílo schopno plně docenit.

Nicméně k tomu, aby na vyšší duchovní úroveň postoupit mohlo, bylo třeba právě pozitivního působení osvícených tvůrců na jejich vědomí. A to nejednou i za cenu nepochopení. Kdyby totiž takových tvůrců nebylo, nebylo by ani žádného skutečného duševního vzestupu.

Kdo tedy takto koná, vydává svědectví o velikosti vlastního ducha a také svědectví tom, že mu jde o dobro národa i lidstva.

Kdo však koná jinak, vydává svědectví o vlastní duševní malosti. A až jednou nakonec přijde čas velkého účtování, bude se pak muset zhroutit tam, kam svou literární tvorbou čtenáře směřoval. Do hlubin! Do hlubin plných brutality, násilí a tělesných zvráceností.

A když se pak jeho duše ocitne na pokraji této hlubiny, pak mu nepomohou ani počty prodaných knih, ani ocenění, ani peníze. Poté, jak ve skutečnosti již nyní, právě v této chvíli, budou rozhodovat pouze pravé hodnoty, které jsou základní podmínkou pozdvižení života na zemi, či dokonce i na takzvaném onom světě.

Vždy se proto třeba ptát pouze na hodnoty! Na to, co hodnotu skutečně má a co ji nemá. Toho, co ji má se je pak třeba držet a to, co ji nemá třeba odvrhnout. Třeba to zavrhnout, protože pokud to neuděláme, budeme kvůli našemu hlubokému duševnímu znehodnocení nakonec zavrženi my samotní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Uplatnění Božích vlastnických práv!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.

Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.

Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.

S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.

Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.

"Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl." Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:

Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.

Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!

Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.

A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.

Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!

Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.

"Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!" Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.

Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.

Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.

Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.

Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.

Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné "máš" a "můžeš" změní na nekompromisní "musíš"! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč je současné pojetí emancipace špatné?

Lidé se nestarají o zákony univerza, ale řídí se podle svých vlastních pravidel. Toho důsledkem však nemůže být nic jiného, než něco scestné. Něco úplně mimo reality. A je smutné, že právě tímto způsobem je mimo od skutečné reality i emancipace.

Je tomu tak z toho důvodu, že její dnešní pojetí nerespektuje jeden z důležitých univerzálních Zákonů, a sice Zákon doplnění celku. Tento Zákon funguje na principu přitažlivosti dvou protikladných částí, spojujících se za účelem vytvoření jednoho, harmonicky fungujícího celku.

Vezměme si konkrétní příklad, a sice den a noc. Jde o dva protiklady, které tvoří ve vzájemném spojení harmonický dvacetičtyřhodinový cyklus. V něm je opět harmonickým způsobem vymezený čas aktivity a odpočinku. Dalšími příklady je třeba teplo a zima, příliv a odliv, nádech a výdech a podobně. Tento jednoduchý princip harmonického spolupůsobení dvou protikladných prvků můžeme vidět opravdu všude kolem nás.

No a do této kategorie patří i vztah muže a ženy. Muž a žena představují totiž dva protipóly, dva naprosto rozdílné světy. Muž touží po ženě a žena po muži, aby společně vytvořili celek a s ním spojené prožívání stavu harmonie.

Co je ale nezbytné, aby takový harmonický celek mezi mužem a ženou mohl vzniknout a mohl se i trvale udržet?

Základním předpokladem je, aby muž zůstal mužem a žena ženou. Aby každý z nich byl plným způsobem tím, čím být má a aby právě takovýmto způsobem jednal. Jejich role a působení se nesmí míchat, protože pak vzniká cosi neharmonické a nesprávné, co se není schopno dlouhodobě udržet.

Jak má tedy vypadat ideál správné ženy a ideál správného muže? Ideál ne z hlediska lidských představ, ale z hlediska vyšších Zákonitostí tohoto univerza, které v sobě skrývají vysoký morální a etický rozměr?

Pojďme tedy nejprve k ženě. Každému bude na první pohled jasné, že žena je bytost jemnějšího a křehčího charakteru. Této přirozené jemnosti ženy má odpovídat i její profesní uplatnění ve společnosti. Žena má především pomáhat, ochraňovat a doplňovat. Její aktivity by se měly vyznačovat porozuměním a laskavostí.

Doménou a prioritou každé ženy by mělo být vytvoření harmonického domova. Harmonického domova jako oázy a opory pro muže a děti.

No a jeji korunou by mělo být dbání o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. A tato čistota a ušlechtilost jejích citů a myšlenek by se měla reálně promítnout do hierarchie jejího hodnotového systému. Měla by se promítnout do hodnot, které uznává, do priorit, o které usiluje, do výchovy dětí, do jejího vztahu k muži, i třeba do jejího odívání. Jednoduše úplně do všeho.

Muž by se měl vyznačovat především aktivním působením, budováním a formováním. Pokud je doménou ženy domácí krb, doménou muže má být aktivní vnější působení. Avšak toto působení má být zcela jiného druhu, než je tomu dnes. Muž, inspirovaný ušlechtilostí ženy má budovat a přetvářet svět v duchu cti a spravedlnosti. Má být v jistém smyslu rytířem, který bojuje ve vnějším světě za ušlechtilé ideály a přivádí je k praktickému životu.

Tolik tedy k ideálu muže a ženy z hlediska vyšších Zákonitostí. A teď si už opravdu můžeme otevřeně říct, v čem spočívá současné pokřivené a pomýlené vnímání emancipace. Její scestnost je v tom, že za základ všeho je považováno působení mužsky aktivního druhu. Emancipace je tedy chápána tak, že ženy se mají v aktivním druhu působení vyrovnat mužům. Mají podávat stejné výkony a dosahovat stejné výsledky.

Emancipovaná žena je tedy taková, která se snaží vyrovnat muži. A tak se mnohé současné moderní ženy vydali tuto cestou a začali pronikat i do takových povolání, které byly do té doby vždy jen doménou mužů. Za jeden z vnějších symbolů jejich pomužštění lze považovat nošení kalhot, které do dob současné moderní emancipace bylo u žen nemyslitelné.

Nač jsou však ženám všechny jejich emancipační úspěchy a společenské ocenění, zpronevěřují li se tím své nejvnitřnější podstatě? Pokud sice dosahují stejné úspěchy a stejné výkony než muži, či dokonce je nejednou předběhnou, ale přitom přestávají být ženami? Mohou se snad ženy opravdu beztrestně zpronevěřovat svému předurčení a životnímu poslání, které jako ženské bytosti mají?

Život nám ukazuje, že něco takové není žel možné bez újmy. Uveďme si jeden z mnoha příkladů: Když se ženy ve své kariéře a ve své práci snaží vyrovnat mužům, musí to mít určitý větší, nebo menší dopad na jejich prioritní úkol, kterým je vytváření harmonického domova. Moderní a emancipovaná žena na to prostě mnohdy nemá čas a nestíhá to. A tak, pokud žije v partnerském svazku, snaží se to suplovat její muž. Avšak tímto způsobem dochází k tomu, že žena již není v pravém slova smyslu ženou a ani muž v pravém smyslu mužem. Oba stojí v určité míře mimo vlastního předurčení a z tohoto důvodu nejsou schopni vytvořit skutečnou harmonii. Žena totiž přestává být ženou a muž mužem. A tato skutečnost samozřejmě ruku v ruce s dalšími faktory přispívá také významným způsobem k současné rozvodovosti.

Dnešní pojetí emancipace je ve skutečnosti ponižováním ženského světa, protože to mužsky aktívní se staví za vzor, ​​čímž je nepřímo řečeno, že ženský druh působení je méněcenný a emancipovat se pro ženy znamená vyrovnat se mužům.

Skutečná a pravá emancipace však spočívá v něčem úplně jiném! Spočívá v rovnoprávnosti osobnosti muže a ženy se všemi jejich rozdílnostmi a specifiky, protože oba druhy působení jsou pro vytvoření harmonie třeba stejným způsobem. Takhle nám to totiž diktuje velký vesmírný Zákon doplnění celku.

Jak se tedy nedá jen stále nadechovat, ale musí existovat rovnováha mezi výdechem a nádechem, jak nemůžeme být pouze stále aktivními, aniž bychom to nahradili pasivitou a odpočinkem, stejně musí být muž mužem a žena ženou, aby mohlo vzniknout něco harmonické.

A přesně v tomto duchu je proto třeba chápat i to, co nazýváme emancipací. Emancipace má spočívat v absolutní rovnoprávnosti mezi mužským, aktivním druhém působení a mezi ženským, subtilním a jemným působením. Oba jsou stejně potřebné a stejně důležité. Ani jeden proto není možné upřednostňovat a stavět do popředí, protože jinak to musí nutně přinést disharmonii a škodu.

Zatím však žel žijeme v době, ve které je chápání emancipace zcela pomýlené. Dokud si však společnost uvědomí svůj omyl a zjedná v něm nápravu, do té doby každý, ať už muž nebo žena, kteří o těchto věcech vědí, ať se snaží žít svůj osobní život v co nejmaximálnějším možném rozsahu v souladu s vesmírným Zákonem doplnění celku a tedy v souladu se svou nejvnitřnější mužskou nebo ženskou podstatou. Jedině tímto způsobem se totiž mohou stát schopnými vytvářet harmonické vztahy a být šťastnými. Tím se zároveň stanou jakýmisi průkopníky nového pojetí emancipace, opírajícího se o poznání vyšších Zákonitostí univerza, které lidé prostě musí zapracovat do svého zákonodárství pokud chtějí, aby se jim dařilo a vůči nimž se nemohou stavět tak ignorantským způsobem, jak je tomu dnes, aniž by jim to nezpůsobilo škodu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.