Èo, alebo kto je Boh?
Datum:
26.04.2019 18:22
Od:
oto (anonymní u¾ivatel)
Název:
Re: Èo, alebo kto je Boh?
Je mo¾né chodit po vodì? Poznejte mechanismus zázraku!
Také v dne¹ní moderní dobì existují mnohé vìci, které se udály jednotlivým lidem a které lze pova¾ovat za zázrak. A to proto, ¾e se nejednou velmi radikálnì vymykají z toho, co je pova¾ováno za normální a bì¾né. V pøevá¾né míøe se jedná o rùzná zázraèná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázraèné pomoci v nìjakých kritických nebo vypjatých situacích.
Ale i kdy¾ se v dne¹ní dobì stále dìjí takovéto vìci, málo se o nich mluví a pí¹e, proto¾e jde o nìco, co pøece jen stojí mimo rámec moderní medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického svìtonázoru. A tím není dobré otøásat a zbyteènì znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto vìci bokem a lidi, s nimi nìjakým zpùsobem spojené, pova¾ovat za slu¹nì øeèeno „jiné“. Èili za ménì normální a jistým zpùsobem vy¹inuté.
Ka¾dopádnì v¹ak takovéto vìci zde jsou a stále budou. A lidé by mìli vìdìt, ¾e v podstatì nejde o ¾ádné zázraky, ale o zcela zákonité dìní. O zákonité dìní za spolupùsobení vy¹¹í duchovní reality, schopné ovlivòovat hmotnost a¾ do takové míry, ¾e se to jeví jako zázrak.
No a my se nyní zkusme detailnìji podívat na tuto problematiku a zároveò zkusme poodhalit urèité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.
My lidé ¾ijeme v univerzu, ve kterém jsou èinné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.
Princip materiální pøedstavuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co v¹ichni tak dùvìrnì známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svìt a který se sna¾í jeho fungování logicky vysvìtlit a zdùvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání doká¾e vyu¾ít v reálný, materiální prospìch lidstva.
No a rozum samozøejmì dokonale zná, co je ve hmotném svìtì reálné, co je mo¾né a co je naopak nemo¾né, neuskuteènitelné a nereálné, proto¾e fyzikální zákony materiálního svìta to nedovolují.
Ale jak ji¾ bylo øeèeno, v na¹em univerzu je èinný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvoøitele. O existenci Tvùrce v¹eho, a tedy také svìta hmoty. Svìt ducha se nachází blí¾e ke Stvoøiteli, zatímco svìt hmoty je od nìj více vzdálen. Av¹ak to, co je Stvoøiteli blí¾, je nezbytnì nadøazeno tomu, co je od nìj vzdáleno. Co je Stvoøiteli blí¾e stojí tedy vý¹e a co je od nìj vzdáleno stojí celkem logicky ní¾e.
A právì proto, ¾e princip ducha stojí nad principem hmoty, mù¾e duch v mnoha vìcech hmotu ovládat. A kdy¾ nìkdy k takovému èinu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázraèné vyléèení, nebo jako jev, pøesahující urèité fyzické zákonitosti.
No a v tomto prostoru, èili mezi principem hmoty a principem ducha ¾ije èlovìk se svou svobodnou vùlí. A právì na základì své svobodné vùle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principù se ve svém ¾ivotì pøikloní. Na ka¾dém jednotlivci zále¾í, který z nich se rozhodne pova¾ovat ve svém ¾ivotì za dominantní. Na èlovìku zále¾í, zda se ve své svobodné vùli bezvýhradnì pøikloní jenom ke hmotì, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, ¾e to duchovní stojí vý¹e, ne¾ hmotné. A proto to má mít také v na¹em ¾ivotì vy¹¹í prioritu.
Kdybychom mìli vyjádøit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmínìné principy by mìla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvá¾ené.
Ale ¾el, vnitøní obzor vìt¹iny lidí na¹í planety, èili celých sto procent jejich zájmu se zamìøuje pouze na princip hmotný. Existují samozøejmì urèité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro nì význam tøeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zamìøeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty pomìry jsou rùzné a vznikají na základì svobodné vùle lidí ve výbìru toho, kolik dùle¾itosti jsou ve svém ¾ivotì ochotni pøisoudit jedné, nebo druhé stranì.
No a po tomto nezbytném úvodním vysvìtlení se u¾ koneènì dostáváme k objasnìní mechanismu fungování zázraku. A uka¾me si to na konkrétním pøíkladu, uvedeném v evangeliích. Na pøíbìhu Petra, kráèejícího po moøi.
Kdy¾ se jednou v noci plavili uèedníci v loïce na moøi, jdouce po hladinì se k ním blí¾il Kristus. Z dálky na nì zavolal, by se nebáli, ¾e je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstøíc. A tak, se souhlasem Pánì skuteènì vystoupil z loïky a kráèel mu naproti po moøské hladinì. A nìjakou chvíli se mu to také daøilo, ale pak se lekl a okam¾itì zaèal tonout. Je¾í¹ pøi¹el k nìmu, podal mu ruku, vytáhl ho do loïky a øekl mu: "Proè jsi zapochyboval, ty ty malovìrný?"
Tento pøíbìh nám øíká o tom, ¾e èlovìk je schopen za urèitých okolností chodit po vodì. Nebo v ¹ir¹ím slova smyslu, ¾e èlovìk je schopen za urèitých okolností dìlat zázraky.
Otázka je za jakých okolností? A tady je odpovìï:
Hmotná a materiální zku¹enost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznaènì, ¾e po vodì se chodit nedá. Av¹ak uèedníci byli prostøednictvím osoby Je¾í¹e, kráèejícího po moøi, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvoøitele.
Peter, vidoucí Je¾í¹e kráèet po moøi, celou hloubkou své bytosti uvìøil v realitu ducha a pomyslná ruèièka jeho svobodná vùle se plnì posunula do této polohy. Ve své svobodné vùli si jednodu¹e dovolil uvìøit, ¾e po vodì se kráèet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skuteènì umo¾nila po vodì také kráèet.
Bìhem tohoto zázraku se v¹ak ruèièka Petrovy svobodné vùle pod tlakem dlouholeté zku¹enosti reality hmoty pøesouvá do opaèné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on zaène tonout.
Kristus øekl: "Kdybyste mìli tolik víry, jako hoøèièné semínko a øekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moøe, stane se tak!"
To znamená, ¾e kdybychom dokázali pøesunout ruèièku barometru své svobodné vùle do reality ducha a na¹e pevná víra by se nezachvìla pod tlakem argumentù hmotných zku¹eností rozumu, mohli bychom èinit zázraky. Mohli bychom chodit po vodì, ale co je mnohem podstatnìj¹í, mohli bychom si vyléèit mnoho nemocí, nebo alespoò výraznì eliminovat jejich pøíznaky.
Pøi ètení Starého Zákona mi utkvìlo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému ¾idovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobì zavolat ty nejlep¹í doktory: "Proè ses spoléhal více na lékaøe, jako na Mì?" Èili: "Proè si podlehl tlaku reality hmoty a nemìl si dostatek silné víry v moc reality ducha?"
A to, co doká¾e realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobì mnoha zázraèných uzdravení. Kdy¾ je Je¾í¹ konal, v¾dy se ptal dotyèného, zda vìøí, ¾e to mù¾e udìlat. A kdy¾ se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením øíkal jim: "Va¹e víra vás uzdravila!"
To znamená, ¾e kdy¾ nemocný uvìøil v nadøazení reality ducha nad realitou hmoty, kdy¾ uvìøil, ¾e uzdravení, pøicházející z ducha mù¾e zvítìzit nad nemocí tìla, jeho víra, èili jeho vnitøní posun barometru svobodné vùle do reality ducha mu pøinesl uzdravení.
Proè o tìchto vìcech mluvíme? Proto¾e ani po staletích se na nich nic nezmìnilo! Proto¾e tyto mo¾nosti tu máme stále! Nebo» jedinì my ve své svobodné vùli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíèová.
®el, vìt¹ina lidstva vìøí jen v realitu hmoty a rozumu. Jedinì tímto smìrem trvale ukazuje ruèièka barometru jejich svobodné vùle. Pro co se v¹ak rozhodli, to také mají a v tom také ¾ijí. A proto se spoléhají pøedev¹ím na lékaøe.
Netu¹í a nevìøí, ¾e ve stvoøení proudí dobrotivá, léèiva, hojivá a uzdravující síla Pánì, a ¾e ka¾dý èlovìk mù¾e ve své vroucí prosbì o ni poprosit a pøijmout její blahodárné úèinky. A míra jeho èistoty, pokory a víry urèí, jakou intenzitu této síly bude moci pøijmout.
Kdy¾ bude jeho pokora hluboká, jeho prosba èistá a jeho víra silná a neochvìjná, léèivá síla Svìtla se v nìm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.
Kdy¾ bude jeho pokora ménì hluboká, jeho du¹e i jeho prosba ménì èistá, a jeho víra ménì silná, mù¾e dojít alespoò k èásteènému zlep¹ení jeho problémù.
Pokud ale nebude mít ¾ádné pokory pøed velikostí a jsoucností Pánì, pokud bude vnitønì vzdálený od èistoty a nebude mít ¾ádné víry v sílu vítìzství ducha nad nemocí tìla, pak se musí spoléhat u¾ jenom na lékaøe.
Miliony lidí se ze své svobodné vùle pøimkli k realitì materie a rozumu. A to a¾ do takové míry, ¾e nejsou schopni vnímat, ba ani jen pøipustit existencí reality ducha se v¹emi jejími mo¾nostmi doslova zázraèného vlivu na svìt materie. To hmotné a rozumové jich dokonale du¹evnì uvìznilo a argumentací rozumu v¹emo¾nì brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vy¹¹í reality.
Rozum tìchto lidí najde tisíc dùvodù, proè se nìco nedá a proè je to nesmysl. Rozum toti¾ nechce ze svých spárù nijaký zpùsobem pustit takto uvìznìnou osobnost èlovìka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostnì nezboural v¹echny vìzeòské zdi, které kolem nìj vystavìl rozum. Aby se v ¾ádném pøípadì nestal pánem nad hmotou, prostøednictvím svého plného pøíklonu k realitì ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.
PS. Mluvili jsme o tom, ¾e èlovìk má ve svém ¾ivotì vìnovat padesát procent své pozornosti vìcem materiálním a padesát procent vìcem duchovním. Co ale konkrétnì má obsahovat tìch padesát procent pozornosti, zamìøených na realitu ducha?
V první øadì to zahrnuje osobní rozvoj v¹ech vysokých a u¹lechtilých ctností, jako je napøíklad spravedlnost, èestnost, dobro a podobnì. Kromì toho to má být také rozvoj poznání Vùle Pánì, která se promítla do stvoøení ve formì zákonù univerza. A je základní povinností èlovìka poznávat tyto zákony a nauèit se ¾ít s nimi v souladu. Nauèit se je zohledòovat ve svém ka¾dodenním ¾ivotì.
Pokud toti¾ bude èlovìk takto èinit, pak pozná, ¾e zázraky, v nich¾ duch vítìzí nad hmotou nejsou ¾ádnými èiny libovùle, ale dùslednì logickým dìním, probíhajícím v rámci vý¹e zmínìných zákonù stvoøení. Nebo» absolutnì nic, co se dìje ve stvoøení, proniknutém zákony Nejvy¹¹ího, se nemù¾e dít mimo rámec tìchto zákonù. V jejich rámci je duchovnì znalý èlovìk schopen uèinit mnoho opravdu neuvìøitelných vìcí, které se z hlediska souèasné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.
Av¹ak takový znalý èlovìk si je zároveò dobøe vìdom, ¾e není v ¾ádném pøípadì proveditelné to, co nìjakým zpùsobem pøesahuje rámec tìchto zákonù. Co je jen obyèejnou fantazií a neopírá se o jejich úèinky. Takové zázraky, toto¾né se svévoli, bez opory v zákonech stvoøení není tedy mo¾né vùbec uskuteènit, a èlovìk na urèité duchovní vý¹ce si je toho dobøe vìdom. Av¹ak na takovou duchovní vý¹ku se lze vypracovat jedinì vlastní, vá¾nou snahou o poznání fungování zákonù univerza, které jsou projevem Vùle Nejvy¹¹ího.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.©