Do køiku ptákù zavolal jsem cestou:
A» ¾ije malíøství!
Ta závra» oèí,
vìèný neklid krve.
S ostychem klepám, bylo otevøeno.
Nejdøíve jsem spatøil známý ko¹ík.
Byl rù¾ový.
Malíø v nìm kdysi namaloval
pùl tuctu zabitých hloubátek.
V oknì v¹ak vlála mu krajka
utr¾ená z Eiffelky.
A» ¾ije Paøí¾! øíkal jsem si v duchu.
To mìsto chrlí nové obrazy,
obraz za obrazem,
jako vèelí královna po svatebním reji
svá vajíèka.
Kdypak ta Paøí¾ vlastnì spí?
A hukot úlu, to je vodopád
sly¹ený z dálky.
/úryvek/