V prosinci denní svít a¾ pøíli¹ brzo ¹edne.
A ¹tìdrým veèerem u¾ bylo odpoledne.
A otec nedoèkav byl jak my, ne-li více,
zøít oèi záøící a rozpálené líce,
stát, svìdek radosti, u vánoèního stromku:
Teï jde u¾ Je¾í¹ek, teï asi do¹el k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závìjí.
Jsou, kdo¾ spí¹e dávati, ne¾ bráti sobì pøejí.
Vzpomínám ti¹e si na smích,jen¾ zníval kdys.
Dennì se propadá nìjaká Atlantis,
Nad zemí nìkdej¹í se brázdí vlny moøe,
je¾ smetou úsmìvy, je¾ smetou jas i hoøe.
Dennì se propadá svìt nìjaký a vzniká.
Kde jinde ¾ili by mrtví ne¾ u básníka?