Klid v¹ude. Slunce lije na peron
své jarní proudy. Chvíle ospalá
v zapadlém nádra¾í, kdy tichý den
prùzraèný nad ¹irokým obzorem.
Tu èekám samoten a vyhlí¾ím
na louky sluncem zatopené, v nich
skupiny ol¹í v dálku tratí se
a potok zpola vyschlý pod mostem
se blýská, jako støepy zrcadla.
Jen kavka køikne, a jen písku pád
po støe¹e plechové, jen jednotvárný
se ozve telegrafu klepot, jen
¹um kvìtin, které kropí zelináø.
Mír v¹eho nehybný mne dojal tak,
jak jenom lesy s mrtvým výdechem
ukrytých malin.
Ve mnì le¾ela
nezlomná touha: mnoho vykonat,
mé my¹lenky a touhy, pøání v¹ecka
jak lesklá háïata se pøi¹la høát
do ticha srdce, kde se køí¾ily
paprsky toho kvìtnového dne.