V¾dycky mi byly drahé pustý vrch
a toto hlo¾í, které oèím brání
dohlédnout k nejzaz¹ímu obzoru.
Av¹ak pøed sebe hledì, nekoneèné
prostory za køovisky, nadlidská
mlèení, pøehluboký klid a mír
si v duchu pøedstavuji; a¾ se srdce
leká a dìsí. A jak sly¹ím vítr
¹elestit ve vìtvoví keøù, ono
nezmìrné ticho s oním ¹umným hlasem
srovávám: a tu na mysl mi tane
vìènost, a za¹lé doby, a ta dne¹ní,
tak ¾ivá, s jejím hlukem. My¹lenky
tak manì tonou v oné nezmìrnosti
a je mi sladké ztroskotat v tom moøi.