V prosinci denní svit a¾ pøíli¹ brzo ¹edne.
A ¹tìdrým veèerem u¾ bylo odpoledne.
A otec nedoèkav byl jak my, ne-li více,
zøít oèi záøící a rozpálené líce,
stát, svìdek radosti u vánoèního stromku:
"Teï jde u¾ Je¾í¹ek, teï asi do¹el k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závìjí".
Jsou, kdo¾ spí¹e dávati, ne¾ bráti sobì pøejí.
Vzpomínám ti¹e si na smích, jen¾ zníval kdys....................