1. srpna 1879 zemřel téměř zapomenut Václav Babinský, legendární loupežník (narodil se 20. srpna 1796) Mordýře a zabijáka z něj udělaly až jarmareční písničky a legendy vypravované v různých zájezdních hostincích.

Babinský byl drobný lapka, který se zabíjením neměl nic společného.

Po propuštění z vězení trávil zbytek života v ženském klášteře v pražských Řepích jako zahradník. Tam je také pochován.

31.7. 1919 v Dobroměřicích se narodil Jan Křížek, zemřel 9.2. 1985 Tulle, Francie. Byl to český sochař a malíř. Po gymnáziu byl přijat na České vysoké učení technické. V průběhu studia na ČVUT, roku 1938, přestoupil na Akademii výtvarných umění. Během studií navázal Jan Křížek celoživotní přátelství s malířem Václavem Boštíkem. O rok později byly všechny vysoké školy zavřeny, a proto Jan Křížek studium na Akademii výtvarných umění ukončil až v roce 1947. Téhož roku odešel do Francie, nejprve na studijní pobyt, ale se změnou politické situace v Čechách se rozhodl zůstat v zemi natrvalo. Ve Francii se zpočátku zabýval pouze sochařinou, později se začal věnovat i keramice.

Jan Křížek byl všestranný umělec. Plastická díla vytvářel ze dřeva, z kamene i pálené hlíny. V grafické tvorbě se vyjadřoval prostřednictvím linorytu, bytostně byl sochař. Velká část Křížkovy písemné i tvůrčí pozůstalosti je v Čechách uložena ve dvou institucích: Galerii Benedikta Rejta v Lounech a Národní galerii. Jeho dílo se však nedochovalo úplné. Umělec jeho velkou část - plastiky i kresby - zničil, než se odstěhoval z Paříže na venkov.
Nyní je možno zhlédnout výstavu v Galerii Goethe v Mariánských lázních, kde jsou vystavena díla téměř zapomenutého umělce.

28.7. 1892 se narodil Josef /Jožka/ Baruch, zemřel 22.11. 1966 v Praze. Byl to malíř, grafik a spisovatel, jehož tvorba je velmi úzce spojena s oblastí Valašska. Studoval ve Státní odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Absolvoval jako figurální a ornamentální řezbář a přihlásil se na pražskou UMPRUM - obor malířství. V letech 1914-18 narukoval do 1. světové války. Studia výtvarných umění dokončil až po válce.

Josef Baruch si zamiloval grafiku, jako svůj výrazový prostředek pak zejména dřevoryt. Také jeho obrazy a kresby jsou grafikou silně poznamenány. Tvořil užitou grafiku, plakáty, reklamní tiskoviny, ex libris, dále výtvarné návrhy, úpravy a ilustrace knih. Působil v několika redakcích uměleckých časopisů a plně se věnoval kresbě a grafice.

26. července 1856 se narodil irský dramatik a literární kritik, nositel Nobelovy ceny George Bernard Shaw (zemřel 2. listopadu 1950)

Vrcholem jeho tvorby je komedie Pygmalión, satira na viktoriánské přestavy společenských tříd, filantropie, romantické lásky i vědeckého pokroku. Hra se stala předlohou pro americký muzikál My Fair Lady.

24.7. 1842 zemřel John Sell Cotman, narozený 16.5. 1782. Byl to anglický malíř moří a krajin, grafik, ilustrátor a přední člen Norwichské malířské školy. Narodil se jako syn obchodníka a již v raném věku se u něj projevil umělecký talent. Jako malíř nedostal J.S.Cotman žádnou formální výuku.

V roce 1798 se přestěhoval do Londýna, kde se setkal s umělci jako JMW Turner, Thomas Girtin a další. Cestoval do Walesu a Surrey. V roce 1800 vystavoval v Královské akademii. Jeho kreslířské výpravy ho zavedly do jižní Británie a do Yorksiru. Po cestách se vrátil do Norwiche a pracoval jako učitel kreslení. Později byl zaměstnán jako archeologický kreslič.
Malíř bojoval o uznání a odbytiště pro své obrazy. Je považován za skvělého malíře čistých akvarelů v Evropě.
Dnes jsou umělcova díla zastoupena mimo jiné v Metropolitním muzeu v New Yorku, Britského muzea v Londýně a dalších místech.

20.7. 1847 se v Berlíně narodil Libermann Max, zemřel tamtéž 8.2. 1935.Max Libermann byl německý malíř a grafik. Pocházel z židovské rodiny úspěšného průmyslníka. Studoval právo a filozofii, ale nakonec se věnoval malířství a kresbě. Jeho umělecký vývoj byl ovlivněn naturalismem a realismem. Patří mezi hlavní představitele raného modernismu v Německu.
Malíř v 70. letech 19. století navštívil Francii, kde se seznámil s tvorbou impresionistů a krajinářskou školou v Barbizonu. Následně se stal jednou z klíčových osobností spolku Berlínské secese, který měl zejména v 90. letech zásadní úlohu v pronikání modernismu do německého umění.
V Národní galerii nalezneme Dům v zahradě. Patří k pozdním dílům tohoto malíře. Malba nese hlavní charakteristiky Liebermannova impresionismu, ukazuje i na autorovo barevné poučení pozdějším expresionismem.

12.7. 1887 se v Hoříněvsi narodil Arno Nauman, zemřel 5.1. 1959 v Praze. Byl to český malíř a grafik.

Studoval v letech 1907 - 1909 na AVU v Praze u profesorů Roubalíka, Bukovace a Ženíška, a poté v letech 1910 - 1911 grafickou speciálku u Maxe Švabinského. V roce 1926 strávil studijní rok v Paříži. V roce 1932 získal Schmidtovu cenu České akademie věd. V roce 1942 vystavoval v Hollaru. Významný představitel českého výtvarného umění, který vystavoval po celém světě. Arno Nauman byl členem SVU Mánes a SČUG Hollar.
Je autorem m.j. krásné litografie, kde zachytil Josefa Mánesa sedícího u otevřeného okna a malujícího Prahu. Grafiky umělce Arno Naumana jsou zajímavé a zachycují dobu minulou.

10.7. 1895 v Mnichově se narodil Carl Heinrich Maria Orff, zemřel 29.3. 1982 tamtéž. Byl to německý skladatel expresivní hudby a pedagog. Nejznámějším dílem hudebního skladatele je kantáta Carmina Burana. Dílo umělce světově proslavilo nejen jako velmi často uváděné, ale také neméně proslulá je jeho koncepce hudební pedagogiky naplňující ideu "škola hrou".

6.7. 1861 v Lužanech se narodil Josef Kožíšek, zemřel 6.7. 1933 v Úvalech. Josef Kožíšek byl český básník, učitel a esperantista.

Narodil se v rodině rolníka v Lužanech, gymnázium vystudoval v Plzni a učitelský ústav v Příbrami roku 1881. Pak působil jako učitel či ředitel na řadě tehdejších obecných škol a to až do roku 1920. Mimo jiné v Měčíně a v Klecanech, v letech 1895-1918 byl řídícím učitelem v obecné škole v Zápech. Po první světové válce se stal ředitelem literárního oddělení Státního nakladatelství v Praze. Josef Kožíšek psal výhradně pro děti. Dokázal skloubit čtivost a srozumitelnost příběhlu s výchovnou tendencí. Inspirací mu byla také lidová tvorba především u říkadel a popěvků.

Názvy jeho sbírek jsou prostě Doma, Na sluníčku, Oku i srdéčku. Nejznámější je asi básnička Polámal se mraveneček. Slabikář Poupata, první čítanka dětí, sloužil od roku 1913 až do roku 1948.

3.7. 1941 zemřel v Příbrami Václav Hlinomaz, narozený 14.12. 1873 tamtéž. Byl to český hudební skladatel, houslista a pedagog.

Vystudoval gymnázium a učitelský ústav v Příbrami. V roce 1915 vykonal na Pražské konzervatoři státní zkoušku ze sborového zpěvu. Kromě svých učitelských povinností byl organizátorem hudebního života na Příbramsku. Založil a vedl Hudební školu Jednoty hudebních stavů, která byla v roce 1930 přejmenována na Dvořákovu hudební školu. Nejvíce je znám svými sbory a skladbami pro tělovýchovná cvičení. Zkomponoval více než 40 skladeb pro Sokol i pro jednotlivá tělovýchovná vystoupení. Psal rovněž chrámovou hudbu a je autorem řady drobných klavírních, houslových a violoncellových skladeb. Známý herec a naivní malíř Josef Hlinomaz (1914-1978) byl jeho syn.

19.1. 1877 v Sobotce se narodil Fráňa Šrámek, zemřel 1.7. 1952 v Praze.

Fráňa Šrámek byl český básník, spisovatel, dramatik. Bývá považován za básníka mládí. Hodnoty jako radost ze života, mládí a láska spojovaly celou jeho tvorbu i život jako červená nit. Vynikl jako básník milostné, přírodní a společenské lyriky


Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad by jsi mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkat v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostšího života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín
muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až by jsi mi odešla, ach, zvečera již, bys na mě nemyslila víc
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas.

Z románů např. Stříbrný vítr, který je silně ovlivněn impresionismem, vyjadřuje city mladé generace a byl skvěle zfilmován Václavem Krškou v roce 1954, kromě toho zfilmoval Václav Krška i Měsíc nad řekou.

Citát: "Kdo miluje, srdce své neunese". Fráňa Šrámek

29.6. 1914 v Býchorech se narodil Rafael Jeroným Kubelík, zemřel 11.8. 1996 ve Švýcarsku.
Byl synem vynikajícího houslového virtuóza světové pověsti Jana Kubelíka. Otec mu poskytl základy hudebního vzdělání a směroval ho ke dráze houslisty. Rafael Kubelík absolvoval v letech 1928 - 1933 pražskou konzervatoř, kde kromě houslové hry studoval též skladbu a dirigování.

Po únorovém komunistickém puči v létě roku 1948 emigroval. Postupně se vypracoval v jednu z největších dirigentských osobností své doby. V letech 1950 - 1953 se stal šéfdirigentem Chicagského symfonického orchestru a v letech 1955 - 1958 působil jako hudební ředitel Královské opery (Royal Opera House) v Londýně. V roce 1961 se stal šéfdirigentem symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově, kde působil až do roku 1979. Současně byl v letech 1972 - 1974 dirigentem Metropolitní opery v New Yorku. Po celou dobu svého zahraničního působení propagoval ve světě především českou hudbu. Hrál převážně díla B. Smetany, L. Janáčka a B. Martinů.
Žil střídavě v USA a Švýcarsku, v emigraci byl trvale velmi angažován politicky a kulturně ve prospěch české společnosti i jednotlivců, pronásledovaných komunistickým režimem. Od svých sedmdesáti let byl již natolik handicapován chronickým kloubním onemocněním, že musel dirigentskou činnost ukončit. Přes všechny problémy však po pádu komunistického režimu uvítal možnost zahájit po 42 letech v exilu roku 1990 festival Pražské jaro Smetanovou symfonickou básní Má vlast, čímž definitivně uzavřel svou dirigentskou dráhu. Je třeba zmínit i kompoziční činnost Rafaela Kubelíka, obsahuje orchestrální, vokálně instrumentální skladby, věnoval se i operní tvorbě.
Ostatky umělce byly 18. září 1996 uloženy na vyšehradském Slavíně vedle ostatků jeho otce.

22.6. 1851 v Cholticích se narodil Bohdan Jelínek, zemřel 19.5. 1874 tamtéž. Byl to český básník. Narodil se do rodiny panského komorníka. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové, kde byl jeho spolužákem Alois Jirásek. Po maturitě začal Jelínek studovat lékařství na UK v Praze, ale kvůli tuberkulóze musel studium přerušit. Pracoval pak jako poštovní úředník, psal, začal publikovat časopisecky. Zemřel brzy, v nedožitých 23 letech.

Autorsky se dostal do okruhu Jaroslava Vrchlického, který v roce 1880 vydal Spisy Bohdana Jelínka veršem i prózou. Jelínkovy verše byly hudební, obrazné, bohaté, Vrchlickému blízké. Jelínek se ve své tvorbě jeví jako velmi jemný, ušlechtilý, snivý melancholik. Sám sebe označoval básníkem lásky a upomínky.

19.6. 1717 v Německém Brodě se narodil Jan Václav Stamic, zemřel 27.3. 1757 v Mannheimu /data narození a úmrtí se poněkud liší/. Rodina Stamiců pocházela ze slovinského Mariboru. Do Čech přišel skladatelův děd počátkem 60. let 17. století a usadil se v Pardubicích. Skladatelova otce jako prvního z rodu upoutala hudba, a když dostal nabídku místa při německo-brodském děkanském kostele přestěhoval se a nastoupil jako varhaník, regenschori a učitel
v Brodě.

Jan Václav Stamic byl prvním z jedenácti dětí. Otec brzy rozpoznal synovo nadání a ujal se jeho hudební výchovy. Další hudební vzdělání si prohloubil při studiích na jezuitském gymnáziu v Jihlavě. V roce 1735 byl Stamic zapsán v Praze na univerzitě, vystudoval pouze první ročník a v roce 1741 odchází do Německa. Působil jako houslový virtuóz u různých kurfiřtů, a oslňoval svou brilantní hrou. Jan Václav Stamic napsal asi 74 symfonií (z nichž se dochovalo 58), přes stovku triových a ostatních sonát, 14 houslových a 11 flétnových koncertů, koncerty pro klarinet, trubku, 10 orchestrálních trií, kvartety apod. Byl považován za nejlepšího dirigenta své doby. Stamicova hudba dodnes oslovuje posluchače svou barvitostí a nápady, pro které skladatele obdivoval i Wolfgang Amadeus Mozart.

Bohužel Jan Václav Stamic zemřel poměrně mlád. Jeho jméno nese významné hudební uskupení, a sice Stamicovo kvarteto.

Giovanni Paolo Pannini, nejslavnější a nejoblíbenější malíř pohledů v Římě osmnáctého století, se narodil 17. června 1691 v Piacenze. Ačkoli se v mládí připravoval na kariéru v církvi, studoval perspektivní a architektonické malířství ve svém rodném městě a v době svého příjezdu do Říma v listopadu 1711 získal určité architektonické vzdělání. Přestože byl již uznáván jako nezávislý malíř krajin a architektonických a perspektivních pohledů, Pannini navštěvoval kreslířskou akademii figurálního malíře Benedetta Lutiho asi do let 1717-1718. Panniniho styky s Francouzi v Římě výrazně pokročily v jeho kariéře, zejména po roce 1724, kdy se oženil se švagrovou Nicolase Vleughelse, ředitele Académie de France v Římě. Pannini tam vyučoval perspektivu a v roce 1732 byl přijat jako člen Académie royale de peinture et de sochařství v Paříži, což byla pocta, kterou se dostalo jen několika římským umělcům.
Pracoval jako architekt, navrhoval vilu a kapli kardinála Valentiho v Santa Maria della Scala (1728), vyráběl ohňostroje, festivalové přístroje a další pomíjivé architektonické dekorace (a maloval o nich nádherné záznamy), v posledních třiceti letech ve svém životě se specializoval na malbu pohledů na Řím, které mu zajistily pověst. Ty byly dvou hlavních typů, vedute prese da i luoghi (pečlivě a přesně ztvárněné pohledy na skutečná místa) a vedute ideate (imaginární pohledy a kombinace budov a památek). Jeho pohledy na starověký i moderní Řím zahrnovaly prakticky vše, co stojí za zmínku v průvodcích Věčným městem z 18. století. Ve 40. a 50. letech 18. století Pannini vytvořil četné pohledy na starověký i současný Řím, aby uspokojil rostoucí poptávku po takových vysoce komerčních obrazech vytvořených zahraničními návštěvníky města na Grand Tour. Oblibu jeho obrazů zejména mezi Brity potvrzuje velké množství obrazů (a mnoho replik a kopií) britské provenience.
Kromě pohledových obrazů, kterými je nejlépe známý, Pannini vytvořil náboženské a historické scény, záznamy současných historických událostí, skutečné a imaginární architektonické kusy a fantazijní pohledy na římské ruiny. Ohromná velikost Panniniho díla, množství dochovaných verzí určitých skladeb a mechanizované a rutinní zacházení, které mnohé z těchto pláten charakterizuje, potvrzují, že se při výrobě reprodukují své populárnější skladby spoléhaly na rozsáhlou dílnu. Panniniho syn Francesco sloužil jako jeho hlavní ateliérový asistent a po umělcově smrti v Římě 21. října 1765 dodával kresby po jeho kompozicích rytcům.