Bohuslav Reynek LISTOPAD

Bříz bílý klášter ztrácí zlaté báně,
přísvitem hasnoucím se opřádá.
V pavučí rosném loví snění laně
lovkyně zahalená, záhada.

Stádečko světel popásají kříže
na rovech v keřích, plných bobulí.
V oblacích šedých pluje země tíže,
bolesti v oblacích nám usnuly.

V oblacích šedých dřímou žaly rudé
a po západu s hvězdou zbělejí.
Bříz a snů klášter báně stříbrné mít bude,
zašumí Sion slibem závějí.

V sychravém větru už tu všechno zebe,
suchého listí plný kout.
Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe
přichystalas ses odlétnout?

Tatínek za vsí pouští dětem draka,
drak zmítaje se stoupá výš.
Buď sbohem, léto! Havran blízko kráká
a vrána kráčí ještě blíž.

Posedávají chlapci u ohýnků,
v kapse jim hřeje zemák z popele.
Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,
jež uvázla ti na čele.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara
a s jarem míza do proutí.
Do šedé mlhy padá země stará
na malou chvilku usnouti.

PODZIMNÍ STŘEDOHORSKÁ

Rozvážně kráčí
se svojí paletou
a mění tvář krajiny

Házmburk s věžemi
zahalil do ranních
a večerních mlh
ubral slunečnicím
slunce
nechal zčernat
jejich hlavy
zahleděné do země

Barvy stromů
ředí sluncem
přidává teplé tóny
den ze dne
víc a víc
prokresluje krajkoví

Z listí se rodí
koberec
co domovem
se stane zimním

Tam, kde vítr nezafouká
přitiskne se
srolovaný list
to zazní třetí věta
symfonie
Ze života motýlů

SRPNOVÁ MILEŠOVKA

V pohoří rozvlněném
oparu nafialovělém
tyčí se jedna
co rozmlouvá
s blesky

Vichr je tu doma
dal tvar stromům
stříbřité buky
kořeny obnažené
křečovitě
drží se kamene

Průhledy do údolí
s homolemi zelenými
cesta stoupá výš
a znělec hraje
pod nohama
v durových tónech

Barevné obrazy
malují křídla motýlů
kdesi krouží káně

Výš a výš k vrcholu
poklonit se krajině
kde Země otevírala
své žhavé nitro

A štětec s barvami
tančí své fandango
vzpomínek...

STŘEKOV

Osamělý, tajemný
shlíží do krajiny
kde utichly píšťaly varhan
a složily se do vějíře

Stíny mraků
plují po kopcích
vlnících se
v barvách ročních dob

Mistr naslouchá
pozoruje
noty se roztančily
po osnově

Předehra k opeře
Tannhäuser...

Jarní noc

Snivý, jarní, vůní rozšlehaný dech...
Spí ta země jako v snech.
V pýří květů, v záři hvězd.
Jako v pohádce to jest!

Břízy kývnou, zavzdychá si keř.
Modrá šeř
na oblázky padá v brod,
v bílé květy, v tůně vod.

Ač spí v temnu kolem zem,
teplá je svým jarním úsměvem.
Jak by přebolenou bolestí
zachvíval sen o štěstí.




Květy intimních nálad, 1891

KVĚTEN

Jdem všichni, s ženami a dětmi
a se snem předků.
Jdem slunce přivítat, jež vyvolala ze tmy
modlitba věrných pokolení
a práce.

V rosnaté trávě tančí naše děti,
bratrský řetěz rukou spjal je v kruh.
V té budoucnosti záští není
a z jejích písní zpívá družný duch
a mluví k otcům.

Neb nikdy bojovník,
ať za pluhem jde, nebo buší v kov,
vítězit chce-li, nesmí zhrdat bratrem.

Karel Toman, Sbírka Měsíce

ADONIS VERNALIS

Nadechne
se země
a zahraje
svou jarní
rapsodii
v doprovodu
navrátilců

Pod dotekem
slunce
vykouknou
rozespalé
kopce lounské
z okrového
sametu
zimní stepi

Převléknou
se do zelena
jižní svahy
rozzáří se
zlatými hlaváčky
na pozdrav

Malování

Viděli jste to možná také
jak kameny v krajině
leží jako oblaka

Za odměnu vás obklopí
mučivá radost
malování vyoraným štěrkem
bičem hřeby z trámů
Malovaná úzkým dýmem
z ohnišť tak dávných
že se u nich hřál slepý Homér
Malovaná deset dní mladým větrem
stéblem slámy
a tak dál

Najednou je obraz uzavřen
ne jako skříňka s tajným obrazem
ale jako dopis od bratra
Ale i ten
přijde za dva dny a dvě noci

LÍPY

Kořeny lip
jak šlehající oheň
dovnitř země

A jejich koruny
se derou jak šampaňské
z právě otevřené lahve
V obří číši krajiny
předou jak kočky

Večer vyhloubila rosa ticho
okolo sochy trpícího světce
Koruny lip usnuly
Tak spí královny

Karel Toman
DUBEN (Měsíce)

Veselé jarní přeháňky
a první boží duha nad krajinou!
Rozsívku složil hospodář
a důvěřivě
obchází půdu, do níž sil.

Snad přijdou mrazy. Ale setba svatá
se neporuší.
Neb zákon jediný jest klíčiti a růst,
růst za bouří a nepohody
všemu navzdory.

Rozšafní dědové se hřejí u kamen
a přemílají starou moudrost, staré zvyky
a staré pranostiky.

LOVOŠ

Jako Vesuv nad Neapolí
tyčíš se nad Lovosicemi
i ve tvém nitru hořel kdysi oheň
z jehož žáru se zrodil život

Pestrá paleta barev života
na kamení tvých svahů
a ptačí symfonie
zazářily v mém srdci
a rozjasnily chmurný deštivý den

Jak ti poděkovat za den plný radosti
jak poděkovat Bohu za České středohoří
Sedím ve vlaku se vzpomínkami
a touhou se k tobě vrátit

JARO U OHARKY

Pod doteky paprsků
probouzí se země
přikrytá okrem podzimu
Slastně nadechuje
barvy připravuje
neviditelným štětcem
cáká po koberci
se smíchem

Pak rozezní se
bílé zvonečky květů
cudně skloněných
bledulí
jaterník trochu mžourá
a otevírá modré oči

V sítinách topolů
olší a dubů
nacvičují muzikanti
jarní kantátu
žluna se jim chechtá
a Oharka hraje tu
svojí durovou
pro Hanžburek
Máchovi tak milý
--------
Oharka je místní název pro řeku Ohře, Hanžburek je Házmburk.

BŘEZEN
Karel Toman

Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Jitro v zimě

Zima na hromádky smetla,
jak opatrná žena,
v kraji zasněženém světla
bolestná a udivená.

Září předjitřní vesnice
oken zrny stulenými
jako hrozny, jak pšenice
nahrnutá loktem zimy.

Jasem obilí a vína
v sad svůj ledový zaklíná
sladké ptáky nadějí;

než se sletnou z mlh a trní,
tváře zsinalé jim zrní
do nicoty rozvějí.