Vy ¹tìdré stromy zahrad i vy podle cest,
je¾ vztyèujete ramena
k obloze ¹eré, k nebi beze hvìzd
v dnech du¹ièkových do mlh v¾dy nových,
vá¹ smutek ¾iji.
Úroda va¹e voní pod støechami,
radostná tì¹itelka dìtí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zøídka bludné ptáèe sletí
v koruny oddané a èekající.
Zas pøijde kvìt i plod.
V¹ak za vichøic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!