3. února 1926. byla v Praze zvlá¹tním dekretem èe¹tina ustanovena jako národní jazyk.
Snahy o uzákonìní èe¹tiny jako národního jazyka zaèínají u Josefa Dobrovského. Filologa, historika a zakladatele vìdecké bohemistiky.
Vydáním tohoto dekretu skonèil boj o obnovu, zachování a uzákonìní èe¹tiny jako národního jazyka. Dobrovský byl jedním z tìch co soudili, ¾e èeský jazyk mù¾e zaniknout. Sám ale psal svá pojednání nìmecky. Roku 1815 se k nìmu pøidal Josef Jungmann, rektor pra¾ské univerzity. Jemu vdìèíme za Slovník èesko-nìmecký, který po Dobrovského mluvnici pøispìl k ustanovení spisovné èe¹tiny. Jungmann roz¹íøil omezenou slovní zásobu svých krajanù o novotvary. O deset let pozdìji se k nim pøidává Franti¹ek Palacký, který vìøil v mo¾nost rovnocenného sou¾ití národù v rámci Rakouska. Cesta k èe¹tinì jako národnímu jazyku byla ale je¹tì hodnì dlouhá.