Program Malování je
dodáván spolu s operačním
systémem Windows. Je to kreslící
program, který lze použít...
Naše radnice mě pozvala k malému setkání, prý k oslavě mého životního jubilea. Byl to omyl, žádné "okrouhliny" jsem neměl, ale organizátoři zřejmě usoudili, že každý rok po osmdesátce je vlastně docela významné výročí. Ale...
|
Vždy, když jednou za měsíc čekám s plně naloženou velkou kabelou na kolečkách na nízkopodlažní šalinu, jsem pyšná na to, jak pěkně se starají naši páni radní, o nás cestující, a hlavně o nás důchodce. Je pro nás obrovským přínosem, že nemusíme tahat těžká břemena po strmých schůdkách...
|
Při čtení vzpomínek na dětství se mi vybaví jeden můj zážitek, jak jsem se v únoru ocitnul v mrazivé vodě rybníka. Chodil jsem do druhé třídy a cestou ze školy jsem s několika dalšími spolužáky šel kolem rybníka. Voda byla pokryta velmi slabou vrstvou ledu, tak akorát, aby udržel papírovou krabičku...
|
Našinec jede do Orlických hor, profrčí Skuhrovem nad Bělou a ani ho nenapadne, proč by se měl právě tady zastavit, i když to je obec pěkná a je i nositelem titulu Vesnice roku 2001. Doporučuju hned za mostem podívat se na tzv. starou...
|
Léto a prázdniny se chýlily ke konci a na mě čekali mí noví prvňáčci. A tady jsem se dopustila svého prvního "reportérského" švindlu. No, švindlu... trochu jsem prostě celou událost nakašírovala. Opravdoví novináři to nejspíš nedělají, ale...
|
Už jsem se na to nemohla dívat. Totiž na to, jak moje kamarádka Jitka začala po sedmdesátce žít jako macarát jeskynní. Seděla doma, zírala na televizi, polykala tabletky, pilulky a dražé a všechno jí lezlo na nervy. Nejvíc já, protože jsem se ji stále...
|
"Vypadni z té postele! Tady nemáš co pohledávat! Běž něco dělat!" říkám si a nemohoucně nahlížím na svět, bolí mně v krku a celý člověk. "Sakra Filipko, vypadni, ta postel je moje! Běž si lehnout do kuchyně." "A ne, a ne! Víš, že se mně nejlíp leží na tvé...
|
Píše se rok 1958. Je poslední den v červnu, kdy děti dostávají vysvědčení a těší se na prázdniny, na různá dobrodružství, která prožijí. Někdo u babičky na venkově, jiný na táboře či osadě, ale jsou děti, které nemají kam jet, zůstávají doma a letní dny tráví běháním a hraním na ulici v partě dětí...
|
Mám štěstí. Nejsem ani alergik ani nic jiného. Možná trochu fanfarón, ale to bych tu moc neventilovala, není to až tak lichotivé. Ale nějak začít musím. Vždy, když večer uléhám do postele a přetáhnu přes sebe duchnu, rozlije se mi po těle blažený pocit tepla a bezpečí. Mívala jsem jako malá, na jaře a na podzim...
|
Zkouška - většinou formou "rozpravy" - se na UTV podstatně liší od zkoušek na jiných typech škol. Obyčejní, normální žáci a studenti na učitelovu otázku "tak kdo nám něco řekne o..." odvracejí zrak, zasouvají se do nitra lavic, předstírají krvácení z nosu, mdloby, ti herecky nadaní i záchvat...
|
K babičce jsem se vždycky ráda vracela. Moje babička bydlela ve Slezské Ostravě ve starém dvojdomku. Obývala polovinu domu s dědečkem a se svou nejmladší dcerou, maminčinou sestrou Soňou. Ta byla vlastně mou tetou, i když to bylo k smíchu, protože byla ode mne jen o rok starší. V té době nám bylo asi 9 a 10 let...
|
První ročník na této univerzitě je pestrý, je to dvanáct přednášek z různých odboru, například filozofie, farmacie, zahrádkářství, umění, atd. Při tom "zahrádkářství" vyšlo najevo, že ze sto čtyř posluchačů jenom tři nemáme zahrádku a ihned jsme se stali opovrhovanou menšinou...
|
Jak jsem se stala redaktorkou - Sklář. Pan Michal Zahradník je chlap jak hora. Od pohledu silák, fachman. Když jsem si s ním domlouvala rozhovor, s ničím nebyl problém. Přijel do naší školy předvést dětem své řemeslo, no a já se s ním dohodla, že...
|
Když jsem oznámila mým mladým, že půjdu na Univerzitu třetího věku, můj dospělý syn se trochu zamyslel a řekl: "Kdy máš přijímačky, babi? Mám někomu zanést obálku?" Zase jednou jsem se přesvědčila, že jsem jeho výchovu v mládí dost zanedbala a uraženě jsem se odvrátila. "Na Univerzitu třetího věku se...
|
Už delší dobu mně neběhaly prsty po klávesnici, za účelem napsání něčeho zajímavého. Poslední měsíc jsem své já přeměnila v automatické stvoření, které ráno v pět hodin vyskočí z postele a začne louskat ořechy. Jeden by řekl:"Užitečné", jiný:"Proboha, proč tak brzo a k čemu tolik?...
|
