V jednom království vládnul moudrý a spravedlivý princ, milovník přírody. Jeho zámek byl na vysokém kopci a dlouhodobé sucho způsobilo, že studna na královském zámku úplně vyschla. Krásné růže - kdysi ozdoba zámku - usychaly, celá královská zahrada vadla. Král požádal své poddané, aby pomohli studnu naplnit vodou a vyzval je...

Kde jsou ty časy, kdy člověk měl už dost ticha kolem sebe, sedl si ke krystalce, nasadil na uši sluchátka a celý blažený poslouchal hluk světa, který si ani nedovedl představit. Dnes by leckterý podnikavec naopak uspěl s naslouchátky ticha...

Každý rok si dávám předsevzetí, že budu lépe hospodařit s časem a každý rok zjišťuji, že k velké nelibosti mojí sestry v ordinaci i mojí rodiny a přátel, stále obtížněji hledám skulinku v diáři. A tak, když jsem si právě nedávno opět chystal s tužkou v ruce nějakou tu skulinku vyrobit, zaujalo mně časové rozložení...

Toto zvolání a ještě mnohé další nezapomenutelné věty říká v knize známý český spisovatel, ve filmu Rozmarné léto pak Rudolf Hrušínský alias plavčík Důra. A toto zvolání je asi věrným obrazem toho, co většina lidí k létu cítí. Jsme na začátku léta, před vámi jsou prázdniny, dovolená vašich "mladých" vám nadělí vnoučátka a my k vám také přicházíme s přáním pěkných letních dnů. Léto je především čas slunce, vody a odpočinku...

Když jsem se před 15ti lety nastěhovala na naše malé sídliště, neznala jsem nikoho. Netušila jsem, kdo bydlí v mém okolí, domě či na mém poschodí. Začala jsem jezdit ráno do práce vždy stejným autobusem. Časem jsem od vidění znala všechny cestující, dokonce jsme už měli jakýsi zasedací pořádek. Protože jsem po ránu velice nerudný a málomluvný člověk, byla jsem ráda, že na mne nikdo nemluví, nikdo se neptá, jak jsem se vyspala, ani jak se mám. Měla jsem čas se pomalu probudit, a po čase dokonce pozorovat lidičky kolem mne. Hrála jsem hru - Kdo je kdo. Sama jsem si podle oblečení, výrazu tváře, chování a jiných znaků určovala, kdo je asi čím, co dělá, jakou má rodinu, má-li doma nějaké zvířátko, má-li děti, je-li spokojený se životem, nebo se mu nedaří.

Seniortip je báječná věc. Provází mě životem již několik let a občas ho i ovlivňuje. Lidé sem přichází a odchází, ale mnoho jich zůstává. Časem se mezi sebou lépe poznají a stanou se přáteli. Třeba jen na dálku, ale doba se mění, a tato přátelství v ní mají své nezastupitelné místo. Včera jsem procházela seznam přihlášených členů do klubu. Utěšeně jich přibývá. Určitě je mezi nimi mnoho lidiček se zajímavými koníčky, osudy i názory. Ale proč mlčí a nejsou vidět? Zaregistrují se a nic. Vyčkávají…

Někde jsem četla, že úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla. Moc se mi to líbilo a také mne to přinutilo se nad tím zamyslet. Nic světoborného jsem nevymyslela, ale myslím si, že úsměv nestojí méně než elektřina, úsměv totiž nestojí vůbec nic. Ano, nestojí vás nic, ale pro jiné má cenu zlata. Je výborným prostředkem proti únavě, stresu, smutku nebo trápení. Na všechny tyto bolístky je prostě skvělým lékem. V dnešní uspěchané době však jako bychom na něj zapomněli…

Smyslem dobrovolnického hnutí je zapojení veřejnosti do pomoci potřebným. Nabízí možnost všem, kteří se rozhodli udělat něco pro jiné, možnost stát se členem skupiny dobrovolníků a naplnit tak možná svoji dávnou touhu být někomu prospěšným…

Mám vrásky a šedivé vlasy.
Nechci si stěžovat, ale tobě Pane, to říkám - bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas (Sv. František Saleský)

Ve Velké Britanii v posledních osmi měsících probíhala diskuse tisíců starších lidí a jejich organizací, která vedla k ustavení Národní organizace penzistů (NPC) a formulování prvního manifestu penzistů. Předpokládá se, že v nadcházejících všeobecných volbách na jaře 2005 po prve projeví důchodci svoji sílu, že nebudou preferovat stranická hlediska, nýbrž volit ty, kteří budou prosazovat požadavky uvedené v manifestu...

Minulý týden se mi stala podivná věc. Vracela jsem se z vesnice domů do pěkného údolíčka, na jehož konci bydlíme. A jak jsem tak sestupovala z kopce, měla jsem najednou velmi intenzivní pocit, že někam zmizel rok mého života, respektive, že jsem ho vůbec neprožila. Zmínila jsem se o tom v jednom dopise Ludmile a ona mi v podobném duchu odepsala....

V dospívání mě to hodně táhlo ven do přírody. Měl jsem svoje pěkně ochozené "kanady", ošoupaný batoh, maskáče, ručně pletený zelený vlněný svetr (pletla maminka) a dále samozřejmě pořádný nůž, spacák…

Moje babička pěstuje ve svém pražském bytě muškáty a bezvadně jí prospívají. Muškáty pěstuje také moje prateta, ale u ní se jim příliš nedaří. Přitom se mi zdá, že v obou případech.....

Možnost seberealizace má mladý člověk i v České republice. Lidé jsou různí, takže každý může spatřovat smysl svého života v něčem jiném, což je podle mého názoru dobře. Myslím si, že ta část písničky z filmu Pekařův císař a císařův pekař, ve které se zpívá…

Čas dovolených uplynul a nyní přijde na řadu třídění a popisování fotografií, pořádání do alb, kam budou někteří pečlivci nalepovat také vstupenky do různých hradů a jiných pamětihodností a účtenky z restaurací, aby se později mohlo detailně vzpomínat …