Tak to vidíte - i ta nejsvětější snaha činit dobře bývá - jak řekl již klasik "po zásluze odměněna" (a měl na mysli pořádných pár záhlavců). Už jsem byla nařčena ze slepoty, že nevidím koutek se zdravím - ale řekla bych, že to u mne je spíš slepota psychická. Já totiž nejsem diabetik a tak tu Dia-polici prostě nevnímám jaksi...

Přímo úměrně blížícím se prázdninám se zvyšovala Taiova nesoustředěnost. Stále častěji "utíkal" při diktátě či při jazykovém rozboru myšlenkami bůhvíkam a moje snaha udržet jeho pozornost se míjela účinkem. V praxi to vypadalo tak, že jsem Taie přistihla při neznalosti učiva...

Jestli si neumím něco představit, tak by to byl život bez písniček Provázejí mne od dětství díky mé mamince, která dokázala zpívat snad při každé práci. Dnes už vím, že jí ty písničky nahrazovaly vše ostatní, čeho se jí v životě nedostávalo...

Tak ona ta paní redaktorka není tak odvážná, jak jsem myslela. Vydala se zacvičit jógu a nakonec si s paní Benešovou místo vlastního pohybu poseděla jen tak na kafíčko a na kus řeči a jen se koukala, jak jí to ta paní předcvičuje. A k nám dokonce přišla s nápadem, že jóga je i pro mne to pravé...

Já jsem to s tím zhubnutím na mou duši myslela vážně! Ale ta "psýcha" lidská je strašná. Když jsem si tak od minulého léta dopřávala, bylo to sem tam - třeba pod mraky na obloze - ale hlavně v duši - nějak pošmourno a tak jsem se povzbudila nějakým tím kouskem "něčeho - čehokoliv, co v krámě pod sklem zrovna bylo...

Taiovým oblíbeným oblečením jsou pochopitelně džíny a tričko. To tričko bývá nejčastěji černé, občas khaki a velice zřídka přijde i v nějaké jasnější barvě. Ovšem v košili zatím nepřišel nikdy. Až minulou středu. Tai pozdravil, odložil v předsíni bundu a vešel do pokoje. Zůstala jsem zírat. Měl na sobě zářivě...

Jako malý kluk jsem byl náruživý čtenář. Zalezl jsem do pokoje, klekl na koberec, opřel o lokty a pustil se do čtení, od něhož mě museli naši vyhánět k učení. Přečetl jsem stovky knih pro mládež českých i světových autorů. Na jednu, od autora, jehož jméno už nepamatuji, a který asi světový nebyl...

Tak plním slib a jsem tu s prvním dílkem slíbeného podílení se o poznatky hubnutí. A řeknu to rovnou - nic moc. Tedy nic moc v tom, že bych za ten měsíc nějak viditelně ubrala v pase - však jsem na těch závějích tuku taky poctivě pracovala od konce loňského léta. Ale současně nic moc ani co do možností zhubnout v Kynšperku...

Ne vždy platí "když se chce, tak to jde"... Nemohla jsem se dočkat setkání s rodinou mého syna, která žije v USA. Už uplynul rok od našeho posledního setkání, které se uskutečnilo v Itálií. Tam jsem viděla svou čtyřletou vnučku po dvou letech a téměř ročního vnuka jsem viděla úplně poprvé. Tedy nepočítaje velké množství fotek. Ten rok byl dlouhý. A děti se hodně změnily...

Když jsem se přistěhovala do Kynšperka nad Ohří, zašla jsem se na Městský úřad přihlásit k trvalému pobytu. Vracela jsem se z matriky kolem starostových dveří a protože jsem z dob svého redaktorování v Podbrdských novinách brala za samozřejmost začínat místní reportáže na radnici u starosty...

Povídání o Boženě Němcové se mi poněkud rozkošatilo. Nebyl to můj původní záměr, ale ukázalo se, že motivů je řada a chtěl jsem je trochu přehledně seřadit do tématických kapitol. Zbyla ještě jedna o díle paní Boženy a ta závěrečná, smutná, o jejím konci. V životě té vzácné ženy je ovšem řada motivů...

Není to tak dávno, co mi Jisuch53 naznačil "ne že bych podezříval..." jakože se do jednoho života nemohlo vejít tolik příhod. Ale mohlo, Jirko - a taky vešlo. Základ toho možného je v tom, že ten, kdo to všechno povídá je "povodeň", která se životem valí a žije ho naplno, do všeho se žene po hlavě, dostává nabančíno a přece pořád...

Tai chodí na hodinu češtiny vždy v pondělí a ve středu a také čas, kdy hodina začíná, je neměnný. Jen ve výjimečných případech začátek hodiny posunu, ale to Taie vždy předem varuji a pro jistotu mu změněný čas zapíši do sešitu. Jenže to by Tai musel ten sešit před hodinou otevřít. A tak se pravidelně tak pět minut...

Před časem jsem se zmiňovala o akci - nebo spíš pokusu nedávného ministra Peciny najít nějakou účinnou formu řešení problému "jak s Cikány". Nemám v úmyslu ten nápad nějak hodnotit. A na skutečné vyhodnocení výsledku je ještě opravdu brzo - problém vznikal desítky let, je hluboko v nás i v nich a nestačí...

Milí čtenáři Seniortipu. Uteklo to jako voda. Na začátku obavy, zda bude o čem psát, zda bude někdo ochotný si mé vyprávění číst. Teď na konci tak trochu nostalgie a vzpomínky. "Učitelko, Voříšek se posral." (červen 1981 - můj první školní výlet) "Já vím, že...