Statečně jsem čelila všech kontrolním nájezdům, každým dnem jsem se lepšila a lepšila. Nevyhodila jsem ani stonek petrželky nikam jinam, než na kompost. Už jsem chápala, že aby hrálo radio jen pro mne je zbytečná rozmařilost. Sušička je taky drahý špás, venku to uschlo taky. Při chladných večerech nebylo třeba zapínat topení, i krb vydával teplo (to jsem ovšem nejdřív musela dříví naštípat, krb vyčistit, zatopit a oheň udržovat). Zmatek nastával v momentech, kdy jsem netušila, CO je dobře a co NENÍ dobře…

Co je to za otázka! Tolikrát diskutovaná věc – už naše babičky říkaly, že snídaně je obrazem našeho celého dne. Nevím jak vy, ale pamatuji se na doby, kdy rána pro mne byla přímo děsem a nejtěžší částí dne. Probudit ráno vrnící potomky, rychle je připravit do školky a školy, mezitím se snažit se obléci a jakž takž učesat, a pak střemhlav prchat odevzdat děti do péče školských a mimoškolských zařízení, a běžet, abych stihla dopravní spoj, který mne včas přiveze do práce. Pružná pracovní doba byla neznámým pojmem…

kam jsme jezdívali nakupovat, byla pro mne vždy zážitkem. Mezi jízdními pruhy byly zasázeny nádherné keře, hýřily barvami, červená a bílá převládala. Moc se mi to líbilo. „ Co jsou to za keře?“, ptala jsem se. „Oleandry, normální obyčejný keř. U domu nejsou moc vhodné, vypařuje se z nich nějaký bullshit, který je zdraví škodlivý.“ „Ale kolem příjezdové cesty by byly nádherné! Představ si, jak přijíždíš domů a vítají tě krásné květy!“, nechtěla jsem se vzdát představy kvetoucích stromečků…

Až později jsem dokázala splétat jednotlivé události do sebe jako vánočku. Zatím to však byly zcela nesourodé pruhy, proužky a události, které do sebe zdánlivě nezapadaly. To, co jsem pokládala za plusové, se nakonec ukázalo jako zcela minusové a mne dobíjející. Navíc, vánočku upéct neumím. Umím splétat jen cop ze tří pruhů, a tady těch pruhů bylo na několikaposchoďovou vánočku, pro mne úkol nesplnitelný. Zatím jsem tedy ukládala pruhy vedle sebe. Každý pruh sám o sobě hezký, ale jakmile jsem z nich pak dopletla konečný útvar, byla to pohroma…

Velmi, velmi nerada nás nechala maminka samotné ještě jednou. To musela do nemocnice, a snad z pocitu, že už se nevrátí, nebo z nevysvětlitelného rozmaru tentokrát nechala v tatínkových rukách plných 200,- Kč! V pondělí odjela, měla se vrátit v pátek. Co s tolika penězi? Okamžitě jsme oba začali nezávisle na sobě přemýšlet…

Ve svém dosavadním životě jsem byla zvyklá žít poměrně společenským životem. Měla jsem spoustu známých, kamarádů i přátel. Bylo mezi nimi i pár, jejichž přátelství přetrvala (a zaplať pán Bůh přetrvávají) hodně a hodně let. Jedním z nejpevnějších a nejkrásnějších přátelství bylo se Zdenkou. Už jsem se o ní zmiňovala. Ta ve věku svých „nedožitých“ dvaceti jedna let odcestovala do USA za svým manželem…

Maminčina představa o životních nákladech nás, zbytku rodiny, byla značně zkreslená. Několikrát jsme se snažili o vzpouru, vždy však byla tvrdě potlačena. Jednoho dne však nastala krutá skutečnost, maminka musela na týden odjet. Musela nás nechat s tatínkem samotné, a musela – chtě nechtě – přidělit adekvátní část finančních prostředků na živobytí na týden do tatínkových rukou…

V době, kdy já jsem začala být závislá na každém gestu, pohledu či nepatrné grimase mé lásky se chystaly oslavy Dne nezávislosti. Bylo to úplně přízračné! Jela jsem do země svobody, jak mne neustále přesvědčoval ON, a čím déle jsem v této zemi žila, tím více jsem svoji svobodu ztrácela. Pořád jsem ale byla šťastná a přesvědčená, že se vše časem poddá. Všechno jsem si vysvětlovala tím, že zatím jsem tam jen tak, vlastně tajně, ale až budu mít statut normálního člověka…

Ve zdraví i nemoci, naše rodina držela tvrdě pohromadě. Nastávaly však infarktové situace, které ohrožovaly život vždy jednoho z rodičů. Ukázková se přihodila jednou navečer, v takový nenápadný, všední den. Jaro bylo na obzoru, ptáci už ráno otravovali, a všude byl klid a mír. V naší rodině však dočasný…

Jsem z generace, která prožila dětství i mládí za tlustou oponou nevědomí. Podle toho Vídeň i New York byly pro mne zhruba stejně vzdáleny od rodného města. Do obou se dostat bylo téměř nemožné. Chytala jsem hudbu, kterou milovala moje generace, na stařičkém rádiu ORION na stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Dlouho jsem žádnou písničku neslyšela celou, rušičky pracovaly bezchybně. Měla jsem dojem, že byly jediné, co fungovalo v naší socialistické vlasti bezchybně. Neustálým vnucováním...

Vánoce byly za námi, nehrozil žádný velký úklid, a náš tatínek přesto ulehl. Míra závažnosti jeho nemoci se skvěle odrážela v maminčině chování. Zatímco ležel v dobách, kdy se hekticky uklízelo hýkaje v obýváku, maminka o něho nejen že nepečovala, ale nadávala, rozčilovala se, ale byla bezmocná. Dokažte někomu, že mu není zle, když úpí, sténá a naříká! ...

Katy bydlela stále s námi, i když jsem to zpočátku nevěděla. Byla tam. Znala jsem ji pouze z vyprávění a fotek. Podle „NĚHO“, alespoň ty první naše společné měsíce, byla neschopná, polointeligentní a jednoduchá osoba, se kterou si už dávno neměl co říct. Děti vyrostly, a ON najednou zjistil, že je vlastně sám. Kriticky rozebral situaci a usoudil, že si ji vlastně nikdy neměl brát, že to byla chyba...

Ze zubařů mám strach odjakživa. Nepopsatelný! Není to normální strach. Je to fóbie. Dodnes jsem se s ní nenaučila žít. S tímto paralyzujícím strachem a mužem mého života po boku jsem vstoupila tedy do čekárny zubního specialisty na předměstí Sacramenta...

Stejné tajemno, jako s cukrovím, páchala maminka s vánočními dárky. Tajila je, jako bychom vždy byli nesmírně překvapeni, cože to ten jéžišek zase přinesl? „Ponožky!“, jásal pravidelně tatínek. My se sestrou jsme se radovaly povinně také, i když dárky byly zcela předvídatelné. Nejhorší doba nastala, když se nám přehouplo dvanáct let a maminka usoudila, že jest třeba začít pořizovat výbavu...

Přestávala jsem rozumět. Už ne jen televizi a povídání v rádiu. Nerozuměla jsem již ničemu. Muž, za kterým jsem jela, byl velkorysý, štědrý, s obrovským smyslem pro humor. Tolerantní a chápavý. Prožívala jsem překrásné dny, kterými prosakovaly drobné divné a zvláštní historky. Vůbec jsem je nebrala vážně. Musel to být nějaký omyl! Asi jsem špatně spala...