Naše maminka měla a má dodnes vzácný dar, dělat z maličkostí tuze přetěžké záležitosti. Normálně neřešitelné. S mým tatínkem však bylo řešitelné vše! Pečení cukroví u nás propukalo někdy počátkem prosince, kdy se vyráběly tzv. zázvorky. Bylo to takové tvrdé něco, ve tvaru neurčitém, barvy žluté a nepoživatelné. Musely se uležet. To jsme s tatínkem ještě byli v klidu, trpělivě jsme čekali na rohlíčky, kuličky, sádelníčky...

Přes weekendy jsme jezdívali po západním pobřeží, a doma pak na velkou plastickou mapu zapíchávali barevné špendlíčky, kde jsme už byli. Projeli jsme křížem krážem skoro celý „západ“, a já nasávala neskutečně krásné okamžiky. Špendlíčky se kupily a já upadala do stále většího zmatku a nejistoty...

Moje maminka je tvor veskrze šetrný, zlí jazykové tvrdí, že dokonce nad míru obvyklou či stravitelnou. Naproti tomu tatínek byl bohém, rozdal i to, co neměl, a tak u nás o situace mnohdy tvrdě vyhrocené nebylo nouze. Kromě těchto „zákeřností“, které na tatínka číhaly ( jako je manželka, která hlídá každý pětník), musel tatínek čelit i jiným pohromám. Jedna z největších byl vánoční ( nebo jakýkoliv veliký) úklid...

Asi třetí den po mém příjezdu jsem udělala několik věcí, které se zdály z mého pohledu zcela bezvýznamné, později jsem však vytušila, že to bylo špatně. Když jsme přijeli v garáži stálo ještě jedno autíčko...

Nezajímavý název pro ty, kdo už tuší, že bloudění u mne je věc zcela přirozená, vyskytující se ve velmi pravidelných intervalech a nikterak mne už nevzrušující. Ztratíte-li se poprvé, je to dobrodružství. Ztrácíte-li se však v průběhu života stále a všude, je to nepatrná mezihra mezi dalšími úkony jako je spánek a jídlo. Umínila jsem si ale, že TADY (myšleno v Americe) se neztratím nikdy. Mohlo by to totiž mít katastrofické následky...

Moje kočička neumí mňoukat. Moje kočička mluví. Těžko tomu uvěřit, ale škála zvuků, které vydává se nedá nazvat jinak než slovní zásoba. Při boji jestli se já naučím kočičinsky nebo ona česky vyhrála. Nebyl to její první vítězný boj, ale bohužel, zřejmě, ani boj poslední. Tvrdošíjně trvá na tom, že pánem, tedy paní domu bude ona. Nevím jak je to možné. Je menší, má nižší vzdělání a ani neplatí daně...

Moje nová ratolest byla ženská. Kočička DÁMA. Mohlo mne napadnout, že chlapi to mají v životě vždycky jednodušší! Paní „veterinární“ lékařka se tvářila absolutně flegmaticky. Nevím, zda měla k čistým rasám jiný vztah, zda kočky, pořízené za několik tisíc měly její větší sympatie. Na tu moji malou pohlédla jedním okem a řekla: „Přijďte ve středu v pět hodin“....

Další průběh cesty byl zajímavý, ne však natolik, aby se mi nesmazatelně vryl do paměti. Kromě toho, že jsem nechápala, že letíme přes Grónsko – proč taková „objížďka“ (?), jsem po pěti vteřinách, pozorujíce letušku, jak snaživě předvádí nějakou záchrannou vestu či co zcela rezignovala na další její vtíravé úsměvy a profesionální výraz. Zde máme speciální vesty, které vás v případě havárie zachrání...

Skutečně zamilovaná žena vlastně nikdy nemá svou osobnost; tvrdí, že ji má, snaží se tomu věřit, ale není to pravda. Ne! Pokouší se pochopit onu ženu, kterou by v ní milovaný muž chtěl nalézt a takovou ženou se chce stát....

Kastrace. To slovo mi vždy nahánělo hrůzu a vyvolávalo nepříjemné asociace. Harém. Eunuch. Zmrzačený, méněcenný člověk. Jenže – my, lidé, jsme s příchodem zvířátek do svých obydlí přijali jakási pravidla. Chceš bydlet a žít s námi? Potlačíme tvé přirozené pudy, omezíme tvé přírodní instinkty...

Kromě zvířat venku jsem vlastnila i zvířátka domácí. V den mého příjezdu mi oznámil, že mi určitě nebude vadit, že má dvě kočky. V záplavě nových informací a zážitků mi toto sdělení nějak zapadlo do temných hlubin mé zkoušené duše...

V den jeho příjezdu jsem už byla totálně psychicky vyčerpaná. Telefonoval z rakouských hranic, jel do Vídně, tam si půjčil auto a pokračoval v cestě do mého rodného města. Zbytky vlastních mozkových buněk, které ještě nebyly v rozkladu spočítaly, že by měl...

Svatební noc? Každopádně první noc v novém domově. Dopadla jako většina „svatebních“ nocí. Naplánovaných, natěšených a nakonec - nic. Tedy z pohledu erotického....

„Mám pro tebe překvapení!“, zašeptal mi, vzal kolem pasu, druhou rukou uchopil moji zhola zbytečnou zavazadlovou přítěž a vedl mne do podzemí. Přivedl mne k autu. Musím se přiznat, že rozeznávám auta červená a ta ostatní...

Než jsem opustila svoji rodnou zemi s pocitem, že ji budu navštěvovat už jen jako turista, událo se mnohé. Popisovat ale směsici pocitů, citů, emocí? Toho se vystřihám! Už tak mám naběhnuto k Chocholouškovi...