V Torontu už skoro 40 let žijí manželé Jiřina a Mirek Lojkáskovi. Dnes jsou oba seniory, zajímají se o všechno možné (samozřejmě také o své dvě dospělé děti i dospívající vnoučata), sportují, cestují, Jiřinka maluje a pro nás bude jistě zajímavé, že čtou náš časopis Seniortip a navštěvují naše webové stránky stejného názvu. Dokonce Mirek...

Už jste někdy slyšeli slovo čarověník? Je v něm obsaženo kouzlo, adrenalin, český um i cizácký kšeft. V angličtině je nazýván Witches broom, koště čarodějnice. Někdy bývá přirovnáván ke jmelí, ale to je špatně. Jmelí je cizopasník na stromě, zatímco čarověník je pupenová mutace...

tentokrát s mužem, který se v Ostravě nenarodil, ani zde, pokud vím, dlouhodobě nebydlel. Přesto se domnívám, že s naším městem je spjatý dost pevně. Vždyť mu kdosi přisoudil přídomek "Ostravský Suchý". Tím mužem je Jaroslav Wykrent, kytarista, zpěvák, textař,skladatel,básník, moderátor TV i rozhlasu, manžel, táta, dedeček, chalupář a také šedesátník...

to vás napadne při prvním setkání s člověkem, který dokáže poutavě vyprávět, váží každé slovo i pozorně naslouchá názorům přátel a kamarádů. Takový člověk je Jiří Hanibal (1. září 1934), Libeňák křtěný Vltavou, ale už od roku 1955 žijící v Ostravě. V 55-ti letech odešel do důchodu, ale to pro něj znamenalo jen jakýsi time-out. Zhluboka se nadechl...

Jste čelným funkcionářem Rady seniorů (RSČR). Předloni jsme s její činností seznámili i čtenáře Haló novin. Dnes nám půjde o něco jiného. Poněkud se zamyslet nad stářím a proč vlastně taková organizace existuje. Začněme tedy otázkou. Jak vlastně chápat stáří? Čím se liší od ostatních let života člověka? S odvoláním na WHO...

Rok s rokem se sešel a my si opět můžeme připomenout, že adventní a vánoční doba je hlavně čas, kdy se setkávají dobří lidé. Je obdobím klidu, míru a pohody beze spěchu a stresu. V neděli zapálíme třetí svíci na adventním věnci...

Třebaže má osmdesát let, je to pořád statný chlap. Chlap a ryzí kluk zároveň. Možná proto se s ním rozhovor nedělá nijak snadno. Stačí jen náznak nějakého klišé, nebo něčeho, co mu "nejde pod fúsy" a on se okamžitě zatne. Anebo si nezúčastněně začne pobrukovat písničku - Ludvík Vaculík...

Proč se stali středem zájmu vašeho psaní - a tedy i vaší nové knížky - právě Židé? Z přirozeného pocitu valašské spravedlnosti, která vždy stála na straně slabší minority. Když v roce 1215 rozhodl čtvrtý lateránský koncil, že Židé ukřižovali Krista, a jsou proto úhlavními nepřáteli křesťanů, stali se potomci Mojžíše oficiálně terčem pro všechny věřící v kříž...

Zelená je tráva, fotbal to je hra. Bohužel, o idylických dobách, kdy tento písničkový slogan platil, si můžeme nechat jenom zdát. Tráva je sice pořád zelená, ale fotbal, to jsou především prachy, korupční skandály a násilí jak na hřištích, tak mimo ně. Hra až potom. Samozřejmě bez fanoušků by fotbalová mašinérie vůbec nemohla fungovat...

Přes dva roky trvalo, než byl v úplatkářské kauze "Kořistka" vynesen první rozsudek. Podle verdiktu krajského soudu v Ostravě se bývalý poslanec US-DEU Zdeněk Kořistka musí omluvit Janu Večerkovi a Marku Dalíkovi, zaplatit každému 15000 korun a uhradit náklady na soudní řízení. Částku půl milionu korun, kterou oba požadovali za poškození dobrých jmen...

"Žurnalistické povolání se musí dělat do posledního dechu," říká Milan Švihálek. A hned dodává, "měl jsem v životě velké štěstí, že jsem k tomuto nádhernému povolání mohl přičichnout, a že mohu díky tomuto povolání lidem ukazovat krásy světa".Kde začala tvá šťastná cesta?

Říci, které oční onemocnění je v seniorském věku nejčastější, je velmi obtížné, protože zejména senioři jsou nejfrekventovanější skupinou v našich ambulancích i na lůžkových odděleních. Zcela jistě však musím jmenovat šedý zákal, zelený zákal, oční komplikace cukrovky...

Asi málokterý výtvarník o sobě může prohlásit, že během 26 let se každý den věnoval umění. Pavel Pekar to tvrdí. tvoří "při zaměstnání" a jeho svébytné místo - mezi autory jako je M.Cihlář, V.Kokolia, B.Rozbořil nebo J.Vičar. Tento vyznavač poctivého díla se narodil v Ostravě (1960), dětská a jinošská léta prožil v Táboře, kde osm let navštěvoval LŠU a taky závodně veslařil...

Připomíná mi to jednu událost ještě z dob totality, kdy šestnáctiletý mladík čichal toluen a kvůli špatné známce zavraždil učitelku. Pak přišli policisté k němu do bytu a našli tam oba jeho rodiče mrtvé, zastlané do postele, přičemž ten kluk s nimi týden přespával, jako by nic. Oba případy podle mého spojují znaky sadismu...

O Oldřichu Šuleřovi jsem si myslela, že se s ním k povídání ani nemusím scházet. Známe se přece mnoho let, četla jsem jeho knížky, zažila jsem jeho éru rozhlasovou, věděla jsem, že byl v sedmdesátých letech "uložen k ledu", tedy znormalizován, což znamenalo psaní do šuplíku a dělnické povolání v elektrárně. Jenže čas letí, chvíli jsme se neviděli, a tak ho zvu na schůzku do malé ostravské hospůdky...