04.10 - Dobré rady, jak učinit rodinný život šťastnější

JAK RYCHLE UČINIT KAŽDÉHO ŠŤASTNÝM
"Většina mužů, když si hledá ženu," říká Paul Popenoe, ředitel Ústavu pro otázky rodiny v Los Angeles, "nehledá ženu emancipovanou, ale půvabnou a ochotnou lichotit mužské marnivosti a ješitnosti. Snad pozve nějakou úřednici na oběd. Ale protože ta bude přitom ohřívat zbytky svých školních vědomostí o "hlavních proudech moderní filozofie" a možná i mermomocí chtít platit svou útratu, bude už podruhé obědvat sama.
Naproti tomu nestudovaná písařka vyšle při takové schůzce na svého průvodce horoucí pohled a řekne dychtivě: "A teď mi povídejte o sobě". Výsledek: on se svěří svým kolegům, že "ona sice není právě krasavice, ale dovede se dobře bavit!"
Muži by měli ocenit ženinu snahu o pěkný zevnějšek a náležité oblečení. Všichni muži zapomínají, pokud si toho vůbec všimli, jaký zájem mají ženy o šaty. Například potkají-li muž se ženou na ulici jiného muže se ženou, podívá se žena na druhého muže jen zřídka, zato si všimne, jak oblečena byla to druhá žena.
Před několika lety mi umřela babička, bylo jí 98 let. Nedlouho před smrtí jsme jí ukázali její fotografii, pořízenou před více než třiceti lety. Podobu rozeznala velice špatně, zato se optala: "Co jsem měla tehdy na sobě?" Považte! Stará žena nad hrobem, upoutaná na lůžko, sešlá věkem, málem stoletá, sotva už poznávající vlastní dcery a ještě se zajímá o to, jaké šaty nosila před třetinou století! Na tu její otázku do smrti nezapomenu.
Muži, kteří budou číst tyto řádky, si jistě nepamatují, jaké šaty nebo košile nosili před pouhými pěti lety a ani netouží, aby si to pamatovali. U žen je tomu však jinak a my muži bychom to měli uznat. mladíci z vyšších vrstev francouzské společnosti jsou vedeni k tomu, aby se obdivovali toaletě neb klobouku ženy ve společnosti ne jednou, ale několikrát za večer. A padesát miliónů Francouzů se přece nemůže mýlit!
Mám mezi výstřižky jednu anekdotu - je sice vymyšlená, ale protože dobře dokresluje skutečnost, uvedu ji:
Jedna hospodyně předložila mužům k večeři po velké dřině kupku sena. Když se jí rozzlobeně ptali, nezbláznila-li se, odpověděla: "Copak jsem mohla vědět, že si toho všimnete? Vařím vám mužským už dvacet let, ale za celou tu dobu jsem od vás ani jednou neslyšela, zda víte, že nejíte seno!"
To zhýčkaní moskevští a petrohradští šlechtici měli vybranější způsoby. V carském Rusku bývalo u vyšších vrstev zvykem, že po labužnickém obědě jim musili přivést do jídelny kuchaře a oni mu blahopřáli.
Proč nebýt zrovna tak uznalý k vlastní ženě? Pochvalte ji, až vám předloží smažené kuře. Dejte jí najevo, že víte, co jste jedli.
A když už jsme u toho: nebojte se dát ji najevo, že bez ní byste nebyli šťastní.
Když jsem onehdy prohlížel jeden časopis, našel jsem tento úryvek z interviewu s Eddiem Cantorem:
"Jsem své ženě zavázán víc, než komukoli jinému na světě. Byla mou nejlepší kamarádkou v dětství. Později mi pomáhala k uplatnění. A když jsme se vzali, uspořila kdejaký dolar a dobře ho investovala. Vydělala mi jmění. Máme pět roztomilých dětí. Zařídila mi překrásný domov. Mám-li něco, je to její zásluha."
V Hollywoodu je manželský svazek takovým rizikem, že by se ho zalekl i sám londýnský Lloyd. A přesto i zde bylo jedno manželství opravdu šťastné - bylo to manželství Warmera Baxtera. Paní Baxterová, za svobodna Winifred Brysonová, se po sňatku vzdala skvělé divadelní dráhy. Ale to nikdy nezkazilo její manželské štěstí. "Chyběl jí potlesk hlediště", říká Warner Baxter, "vynasnažil jsem se však, aby jí nechyběl potlesk můj. Má- li být žena v manželství šťastná, musí jí být manžel oddán a k ní uznalý. Je-li k ní opravdu uznalý a jí oddán, je také sám šťasten."

Takové to je. A proto, chcete-li být v rodině šťastni, dbejte jedné důležité rady číslo 4:

Buďte opravdově uznalí.