Kreslený humor

Kreslený humor

Kreslený humor.

Muži prý nestárnou. Nevím jak vy, ale já s jedním, který stárnout odmítá, žiji. Ráno vyběhne na sídlištní plac, a v teplákovce se prohání okolo domů. Já otevírám první oko, a snažím se zaostřit na budíka, kolik je hodin. To snad není možné! Půl šesté ráno, a on už ZASE vyráží ven?! Jako vždy! To mne celých 40 let, co spolu žijeme...

Chytat se dá ledacos. Ryby, motýli, bronz, myši. Ale chytání lelků, je velice delikátní záležitost. Stále ještě mám v živé paměti slova mé maminky: "Jestli budeš pořád nad těmi slovíčky lelkovat, tak uvidíš, co se stane!" Nutno podotknou, že maminka mne nikdy nebila...

Všem, kdo kdy žili nebo žijí s jakýmkoliv chlupatým zvířátkem budou mé řádky určitě velmi blízké! Chtěla bych se s vámi podělit o zážitky, které človíčci, nemající vztah ke zvířátkům neocení, ale ta druhá skupina se bude usmívat a říkat si...

Léto pomalu zavřelo vrátka a táta tu bloudí jako tygr v kleci a vrčí:"To je děs, v pět je tma, do ničeho se mně nechce, jak jenom tu dlouhou dobu přečkám?" Na dělání krmítek je ještě moc brzo. Tak říkajíc není do čeho vrtnout. Ještě nedávno, kdy se den tetelil poledním žárem...

Jsem dlouholetým členem Klubu novinářů seniorů, který má kolektivní členství v Radě seniorů ČR. Přicházejí mi proto nejrůznější pozvánky, navštěvuji rád některé akce, pokud mi to zdravotní stav dovolí, a nehodlám si nikdy nechat zajímavé informace jen pro sebe, ale mám-li možnost - seznamuji...

Při svém pobytu v lázních v Teplicích (v roce 1996) jsem se vždy těšila na odpolední volno, kdy jsem chodila na procházky a podnikala výlety do okolí za poznáním přírodních krás severočeské krajiny. Často moje cesta vedla na znělcový Doubravský vrch...

V Českém středohoří je sedm vodopádů a jeden z nich, poměrně neznámý, nese tento název. Nachází se totiž na Pekelském potoce pod malou osadou Mlýniště, kterou najdeme na mapě severozápadně od Neštěmic. Sobota se probouzí...

Když nám ujede ve městě autobus nebo tramvaj, máme většinou zlost, protože buď někam spěcháme a obáváme se, že přijdeme pozdě, anebo jen proto, že stát na jednom místě a čekat na další spoj deset minut i déle, je hrozná otrava...

Myslím, že jsem měla velké štěstí, protože si pamatuji na prarodiče jak z matčiny, tak z otcovy strany. A navíc, všichni jsme bydleli v centru města velmi blízko od sebe, přibližně ve vzdálenosti deseti minut pěší chůze. Přesto jsem častěji byla s prarodiči matky, speciálně s babičkou. Ta se vracela z práce o něco dříve než děda a každý den se cestou domů na nás přišla podívat...

Říkala mi Nadičko a jmenovala se Božena Horníková rozená Kristková. Pocházela z Litenčic, kde prožila své mládí a zbytek života prožila v Budišově n/Budišovkou, kde jsem se narodila. Poznala jsem ji jako padesátiletou to už na hlavě nosila krásně uvázaný šátek a já jsem jí říkala stařenko. Byla jsem její první vnučka, sama vychovala čtyři syny. Možná proto...

Jako malá jsem žila v domě svých rodičů jako jedináček. Neustále jsem záviděla svým kamarádkám sourozence. Vždy, když mluvily o tom, jak jsou jejich bratři a sestry nesnesitelní, říkala jsem si, že já bych taková nebyla, že bych si jich považovala a chránila je. Současně s námi bydlela ještě maminčina maminka...

Téma nesmírně zajímavé. Myslím si však, že v každém případě záleží na úhlu pohledu. Nechci se nikoho dotknout, proto toto téma budu řešit z vlastního hlediska. Řekla bych, že mladá generace nenese celou tíhu problému na svých bedrech, protože se na tomto jevu podepsala celá řada negativních společenských jevů...