Budu rád, když mne nějaký skutečný odborník na vzdělávání doplní. Já nepíšu vědeckou práci, jenom úvahu na téma nekvalita školství. Pokud mne paměť neklame, od školských reforem Marie Terezie už uplyne brzy 250 let...

Někdy narazíme na velmi příhodná a výstižná přirovnání. Pochopitelně jakékoli přirovnání je jen symbolické a nepřesné a lze k němu mít řadu připomínek. Uvedu dvě se kterým jsem se setkal před mnoha lety a které pokládám za výstižná. Přirovnání života, jeho průběhu s cestou vlakem. Během života jsme postupně vystaveni řadě úkolů...

Snad nevadí, že chválu hospod píše nikoliv abstinent, to nehrozí, ale nepivař. Nemá to žádný mravní důvod, nejsou v tom žádné mravní zásady. Pivo mi prostě nikdy nechutnalo a nechutná. Těžko už to změním. Zato atmosféru hospod...

Občas se zmíním ve svých článcích o své vnučče. Vlastně už osm let sleduji její krůčky i kroky, žvatlání, povídání, růst. Děti jsou asi největším smyslem života. Pokud ne jediným. Vybavilo se mi pár historek s ní. A také jedna říkanka ze sbírečky kterou jsem jí věnoval k narozeninám. Tuším třetím...

"Pojď dál," řekl bůh..."tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?"... "Pokud máš čas," řekl jsem... Bůh se usmál a odpověděl: "můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. a na co se mě vlastně chceš zeptat?"... "Co tě na lidech nejvíc překvapuje?"... Bůh odpověděl...

S ohledem na svůj zájem o fyziku od školních let bych neměl mít problém definovat čas. Čím jsem však starší, tím větší potíže mám s definicí času, lépe řečeno se ztotožněním se s definicí, jako objektivního ukazatele...

Všimli jste si už, jak všechny moderní komunikační prostředky, jako fax, telefon mobilní telefon s možností posílání zpráviček SMS, a také jedna z nejmodernějších možností, e-mail, selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější: čas? Totiž tak tomu eufemisticky říkáme...

"Holky, já už na to nemám nervy! Dvacet let! Dvacet let pořád to samý! On prostě přijde z práce, hodí košili na křeslo, kalhoty na stůl, a fusekle! Ty zakopne za dveře! Denně řvu a denně to samý!" "Tak to máš dobrý! Já denně, denně sbírám vršky od piva! Ten kretén...

Bylo to před několika dny. Pospíchám a předcházím maminku s kočárkem a před ní poskakujícího chlapečka. A ten se na mě otočí a pozdraví. Je to neobvyklé. Nejenže odpovídám, ale prohodím s ním několik slov. Chlapeček mě důvěřivě vezme za ruku. Nezbývá, než i při spěchu začít s pohádkou. Kratičkou, kterou mi vyprávěla moje stařenka, když neměla čas...

Podzim je nádherné období, zejména pokud se povede jasný a slunečný den. Když mi někdo před několika lety řekl, že má rád podzim, tak jsem si myslela svoje. Přece léto, dovolená, koupání, to je to pravé. Jenže s odstupem času jsem si podzim oblíbila pro jeho důstojnost, krásné barvy...

Když jsem byla ještě v útlém věku a poté školačka, moje matka mne brávala na nedělní dopolední mše do jednoho z krásných kostelů (nejen těch katolických) našeho krásného města (Bratislava). Tam jsem ho uviděla poprvé. Vlastně mne na něj upozornila matka, když se mne jednou zeptala, jak se mi "líbil ten ministrant vpravo od kněze...

Obrátila se na mne vysokoškolská diplomantka s krásným literárním jménem - Tereza Nováková - ta její jmenovkyně, která proslavila Litomyšl a Proseč, žila v letech 1853-1912. Že by ráda obohatila bakalářskou práci a protože se jí dostala do rukou moje encyklopedie Co víme o smrti...

Vypůjčil jsem si kousek textu známé písně, v níž se ozývá "pusť mne dál, já jsem tvé stáří", abychom si uvědomili, že stáří prostě nejde odmítnout. Zmocní se nás, ať chceme nebo nechceme. Jediné, co můžeme a máme dělat, umět je správně je přijmout a považovat je za období zralosti, zúročení zkušeností, nadhledu. Kéž by tomu tak bylo, řekne si asi většina starších čtenářů...

Neřeknu vám přesně výměru našich políček. Něco málo jsme snad měli ještě pronajaté, matně si pamatuji, že krásné to bývalo na lukách u jiného potůčku, ale naše políčka hlavní a životodárná se jmenovala Vrcha. Byla tam půda kamenitá, nepříliš úrodná. Byla dost v kopcích, cesty k nim byly nevlídné a nepříliš udržované...

Peníze jsou vždycky až na prvním místě. Nechci zkoumat, zda je autorem tohoto sporného aforismu Václav Klaus. Jisté se mi ale zdá, že je důležitým článkem jistého morálního a filozofického základu, který je "vkladem erbovním" naší současné demokracie. Zlaté tele úspěšnosti je modlou naší doby...