Tak jsme se trochu dramaticky rozloučili s vlastí a šťastně vrátili do Holandska, otřepali se a rozbalili několik dárkových balíčků, které na nás čekaly.Byly to malé pozornosti od holandských kolegů a známých a jeden balíček od organizace Fovin, která se starala o uprchlíky všeho druhu. V tomto balíčku bylo mimo čokoládu, sušenky v roztomilé plechové krabici s obrázky...

Tahle vánoční kapitola je zcela surrealistická a popisuje události, které nám dodnes připadají neskutečné. Byly také příčinou toho, že jsme měli na dlouhou doba zajištěny hrůzostrašné emigrantské sny. Všechno začalo nevinně. Napřed se zde vyřádil holandský Santa Klaas, Sinter Klaas, což je náš obyčejný Mikuláš. Slaví se tu daleko víc, než v Čechách...

Čas plynul rychle, někdy se nám zdálo, že se všechno okolo nás odehrálo ve vteřině a pak zase, že už dlouho přihlížíme nějaké absurdní divadelní hře od Samuela Becketta. Problémy s domovem eskalovaly, každou polední přestávku vyplňovalo psaní dopisů do Československa...

Je možné, že někomu z vás připadá ta naše emigrace samá legrace a skoro žádné problémy. Všechno je relativní. Také tu nepíšu úplně všechno, co námi lomcovalo, protože nemíním pořádat veřejnou vivisekci. Naše každodenní existence se skládala ze spousty událostí, které se od sebe velmi lišily. Byly většinou velmi závažné. Mnohé byly neřešitelné...

Přišlo pondělí, třetí den našeho pobytu v emigraci a v městečku Weert. Ten den jsme, celí vyjevení, začínali další nový úsek života. Čekala nás práce v nefalšovaném kapitalismu. Snažili jsme se předem něco vypátrat, abychom byli připraveni. Já jsem se ke své hrůze dozvěděla, že budu v oddělení bílá vrána, protože v Holandsku vůbec nejsou žádné ženy, litografky...

Naše přistání v Nizozemí proběhlo bez problémů. Vzpomínali jsme na známý příběh přistání Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento vyskočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná řeč a zlomená okončetina, jsme bohužel nemohli použít. Škoda. Naše němčina byla proti angličtině velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom německy v Nizozemí raději nehovořili. Později jsme zjistili, že to není tak zlé...

Probudily nás kamínky, dopadající na podlahu našeho pokojíku. Bylo velmi časné ráno, 21. srpna 1968, na malém dalmatském ostrově Prvic Luka u Šibeníku. Dole pod oknem v zahradě právě hledal náš jugoslávský přítel Josip pod fíkovníkem další kamínek. Když jsme se konečně objevili v okně, zvedl k nám hlavu, ze které se dívaly utrápené a vyděšené oči...

Primadonna je "První Dáma" - též "Diva", což má v latině význam božská,oslavovaná. V uměleckém pojetí první "Dáma" pochopitelně vlastní veliké umělecké schopnosti, a proto jí přináleží ty největší zářivé role. Tím se tedy z "Primadonny" stane Diva, kterou si publikum zamiluje a počne jí zbožňovat...

Sešli jsme se, abychom se společně zamysleli nad tím, co znamenala emigrace, anebo exil pro náš život, jaký vliv měl tento dramatický přelom na další průběh našeho života a do jaké míry nám pomohl najít smysl, obsah a cíl našeho žití. Pochopitelně se dotkneme také otázky kvality našeho zdejšího života ve srovnání s imaginárním scénářem nepřerušeného pobytu ve staré vlasti...

Už po řadu jsme členy sdružení holandských seniorů, které vydává svůj časopis Plus magazin, za roční předplatné, je to zároveň členský příspěvek tohoto Klubu seniorů. Časopis zásobuje čtenáře nejrůznějšími informacemi a zajímavostmi, speciálně pro seniory vybranými, reportážemi z cest, články a povídkami od seniorů pro seniory, nabídkami dovolených v místech, kde je klid a příhodné klima...

Vážení přátelé, čeští a slovenští krajané! Přípravný výbor vás opět srdečně zve, tentokrát na jubilejní 20. populárně vědecké symposium, které se bude konat v sobotu 1. října 2005...

Minuly weekend nas navstivili pratele moji dcery. Jeli jsme okruh Nelson - Kaslo - Sandon - New Denver - Nelson. Ujela jsem 260 km a byl to moc hezky vylet. Vsechna mestecka maji podobnou historii jako nas Nelson. Po ceste jsme projizdeli nekolika Ghost Towns, jako Retallack a Sandon. Vsechny usedlosti zacinaly jako dulni mestecka. To, co zde nazyvaji historii, je pouze okolo 100let stare, je to uplne neco jiného, nez-li historie evropska...

Jeden to dělá ve vaně druhý pod sprchou, jiný před veřejností na jevišti či pódiu, další zase ve skupině či chóru. Řeč je o zpívání. Téměř každý normální člověk si již ve svém životě zazpíval. Zdá se, že zpívání je člověku dáno od přírody a vězí v povaze člověka. Ale proč začne člověk z ničeho nic zpívat? Již mnoho vědců, filosofů a jiných chytrých hlav si nad touto otázkou ˝vylámalo zuby˝, a dodnes badatelé nenašli shodnou odpověď...

V úterý 16.8.večer se roznesla po všech mediích zpráva, která zabolela, zasáhla jako úder do obličeje, ohromila svojí nesmyslností. Ve francouzském Taizé podlehl zraněním, které mu nožem způsobila jakási nepříčetná žena z Rumunska, frére Roger. Zavraždila víc než devadesátiletého starce, sedícího v kolečkové židli, při večerní motlitbě v kostele, který sám s ostatními bratry postavil a který nazval chrámem Smíření. Jak absurdní...

Tomáš Masaryk, Josef Pekař i četní jiní myslitelé si kladli otázku po smyslu českých dějin. To je velmi pozoruhodné, ani ne pro výsledky, jichž se v té věci dobrali, jako spíš pro to, co je k těm úvahám vedlo. Proč si takovou otázku, jak se zdá, nepoložil nikdo jiný než zrovna Češi. Že bychom o smyslu svých dějin pochybovali...