Kráčím si životem, a vyvíjím se. Netvrdím, že jsem nikdy na nic nezměnila názor, není to pravda. Jak mně život tu ráchal v bahně, tu hřál na výsluní, formovalo se mé vnitřní já do mé současné podoby, kterou mám ráda. Nejen zážitky mé, ale mých blízkých, známých i kamarádů ze mě časem vytvarovaly bytost veskrze tolerantní a smířlivou...

Jsem senior, a tak pamatuji doby, kdy na každém krámě za německé okupace musely být dva nápisy: německý a český. Vzpomínám, že nás ty německé názvy štvaly a ponižovaly, ale byla to vůle okupantů a nedalo se nic proti tomu dělat. O revoluci 1945 bylo prvním počinem...

Vážení čtenáři, dovolím si teď trošku přehodit časovou posloupnost děje. Asi to není správné, ale když jsem psal o "ofuru", vzpomněl jsem si na další příhody spojené s japonskou tradicí. Jednu neděli, jsme ráno nastoupili do auta a jako vždy zamířili k letišti...

Kdesi hluboko v paměti mi utkvěl příběh o orientálním vládci, který si získal naprostou oddanost svých stoupenců tak, že je v bezvědomí přenášel do umělého ráje, kde se jim dostalo všeho: krásných panen, něhy, i všemožných lahůdek. Zakrátko procitli opět v původním prostředí a zůstaly jim nádherné vzpomínky, o nichž mohli vyprávět ostatním...

Vzpomínáte si ještě na své první setkání se svou budoucí tchýní? Já velmi dobře. Vešla jsem k nim do bytu a ona mně podala talíř s nějakým domácím pečivem a řekla "Vezmi si toho hňupa!" Ale hned se opravila... No toho hňupa...

V osmdesátých letech bylo všechno jinak. Doba, ve které se tento kuriózní příběh stal vykazovala rok 1980. Po rozvodu, kdy ze mne spadla tíha všeho hrozného jsem konečně dostala se svým tehdy šestiletým synem vytoužený byt. Téměř na okraji města, nové čtyři panelové domy, nikde nic, jen autobus...

Byl podvečer - pár hodin před mimořádnými volbami, které měly být zřejmě těmi nejméně zajímavými v historii Izraele, zato nejvíc hlídanými. Den narozenin premiéra Izraele Ariela Šarona. "Půl století si naši politici dělali kariéru z tlachání o míru a k ničemu to nedospělo. Naopak jsme klidu bez zbraní vzdáleni jako nikdy předtím a máme po padesáti letech vítězných...

Pro ty, kdo nevědí, kdo to je, pár životopisných údajů. Jan Petránek byl už v letech 1951 - 1968 redaktorem Československého rozhlasu a specializoval se na mezinárodní vztahy, kosmonautiku a strategii. Ač mu rodinné poměry nedovolily vystudovat vysokou školu...

Jednoho roku, a je to docela dávno, měla naše rodina docela smolný rok. Naše rodina, to je babička velitelka, dědeček pobočník, sestra a švagr se dvěmi dětmi, a moje maličkost, osamělá, ale šťastně osamělá matka s dítětem jedním. Popisovat všechny peripetie, které nás pronásledovaly a ničily naši dobrou mysl...

A s nimi také různé tradiční pečivo, především vánočka. Zajímavé na ní je, že chutná v každé rodině trochu jinak, přestože je mnohdy připravena podle stejného receptu. Nechci s tím otravovat, ale vánočka mojí babičky i maminky mi zůstává stále v paměti jako ty nejlepší...

Kde by mě, jako valašského ogara z Hovězí napadlo, že i já se jednou vydám do biblického Nazaretu, do toho samého městečka, o němž jsme se učili v náboženství a neznabozi z šesté C se nám posmívali, že kdovíjak to bylo s panenstvím Marie...

Hotel "Kirishima Highland Resort" byl postaven asi v polovině kopce, ze kterého se nakonec vyklubala vyhaslá (???) sopka, z balkónu jsem viděl až do téměř dvacet kilometrů vzdálené Kagošimy a na letiště, u kterého stála "Flaška". Nádherný výhled na krajinu, úžasná příroda...

Město Hronov bývá nejčastěji spojováno se jménem Aloise Jiráska, který se zde v roce 1851 narodil v rodině pekaře, jako prostřední z devíti dětí. Jeho rodný dům stojí hned vedle silnice poblíž náměstí. Spisovatelovo jméno nese také...

Přišel za mnou do ordinace a místo obvyklého veselého pozdravu a nejnovějšího vtípku, který mi dával k dobrému, už ode dveří jen vyštěkl: "Dědkovatím, doktore!" A těžce dosedl na židli pro pacienty. A aniž by mne pustil ke slovu pokračoval...