Je možné, že někomu z vás připadá ta naše emigrace samá legrace a skoro žádné problémy. Všechno je relativní. Také tu nepíšu úplně všechno, co námi lomcovalo, protože nemíním pořádat veřejnou vivisekci. Naše každodenní existence se skládala ze spousty událostí, které se od sebe velmi lišily. Byly většinou velmi závažné. Mnohé byly neřešitelné...

Před pětadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu ležela na II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí. Ženské oddělení bylo v suterénu, prostředí tam nebylo moc utěšené. Dlouhá chodba, na jedné straně stolky se židlemi a jediné dveře na toaletu. Na druhé straně byla řada pokojů. Ten náš i ty sousední se podobaly jako vejce vejci...

opět myslelo na maminky s dětmi. Patronka sdružení Kiwanis, Šárka Blažejová, spolu s herečkou Jaroslavou Obermajerovou, navštívily maminky s dětmi gynekologicko-porodního oddělení Nemocnice ve Frýdku-Místku, p.o. a rozdaly dárky...

Byla adventní neděle, čerstvě napadaný snížek, klídek, pohoda a tak jsme vyrazily s kamarádkou Mauš a malým Adámkem na procházku. Byla pěkná, ušly jsme asi 4 km z toho dva do kopce, ale šlo to bez problémů. Něco jsem nafotila a dávám to k dispozici. Kameny, která jsou na fotce jsou čedičové sloupky, které označují a zároveň chrání toto místo už od roku 1886...

Přišlo pondělí, třetí den našeho pobytu v emigraci a v městečku Weert. Ten den jsme, celí vyjevení, začínali další nový úsek života. Čekala nás práce v nefalšovaném kapitalismu. Snažili jsme se předem něco vypátrat, abychom byli připraveni. Já jsem se ke své hrůze dozvěděla, že budu v oddělení bílá vrána, protože v Holandsku vůbec nejsou žádné ženy, litografky...

Poprvé jsem se s tímto zázrakem setkala krátce po sametové revoluci v Rakousku u mé dcery. Když jsme ji tam mohli poprvé navštívit. "To je naše první koupě, pyšnil se zeť." "A k čemu je to dobrý?" divila jsem se. Snažil se mi to vysvětlit, ale marně. "Brzy bude počítač v každé domácnosti," dodal ještě...

Nemáte rádi vlezlou zimu, vlezlé, vlhké, studené počasí? Takový pochmurný den by člověk raději nos nevystrčil a jak říká můj belgický známý svou špatnou češtinou "any psa by nevychnál." Člověk uvažuje o termooblečení, vitamínech, prevenci chřipky, eliminaci bacilů a touží po voňavém čajíčku a něčem k zakousnutí, aby ty zásoby tuku na zimu byly dostatečné. Ale ne tak všichni...

Většina populace je ateistická. Není ovlivněna náboženstvím, nežije podle Desatera Božích Přikázání, podléhá materialismu a mediím. A přesto se všichni v čase předvánočním necháme vtáhnout do kouzla příprav a těšení. Nemyslím ty haldy letáků, nabízejících vše za pobízivé ceny, na dluh, nemyslím televizní reklamy. Mám před očima nádhernou atmosféru tradice,která začíná okouzlovat stále více lidí...

Skutečně chceme psa a budeme schopni se o něho starat? Musíme si být vědomi toho, že přibíráme živého tvora do rodinného kruhu, že za něho přebíráme rovněž odpovědnost - a to na dobu většinou delší než 10 let. Musíme počítat i s tím, že potřebuje všestrannou péči, pravidelné krmení, péči o zdraví, čistotu. Je dobré si předem uvědomit, že nový člen rodiny pro nás nebude jenom radost, že nutně přijdou i chvíle starostí...

Naše přistání v Nizozemí proběhlo bez problémů. Vzpomínali jsme na známý příběh přistání Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento vyskočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná řeč a zlomená okončetina, jsme bohužel nemohli použít. Škoda. Naše němčina byla proti angličtině velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom německy v Nizozemí raději nehovořili. Později jsme zjistili, že to není tak zlé...

se po změně režimu dostali do čela státu lidé, kteří měli morální kredit a mohli vytvářet humanitní demokratickou společnost. To se však nedařilo. Po hospodářských a politických změnách v posledních šestnácti letech ovládají naši politickou scénu lidé, kteří obnovili u nás kádrování, dosazování do řídících státních funkcí...

Probudily nás kamínky, dopadající na podlahu našeho pokojíku. Bylo velmi časné ráno, 21. srpna 1968, na malém dalmatském ostrově Prvic Luka u Šibeníku. Dole pod oknem v zahradě právě hledal náš jugoslávský přítel Josip pod fíkovníkem další kamínek. Když jsme se konečně objevili v okně, zvedl k nám hlavu, ze které se dívaly utrápené a vyděšené oči...

Vyptává se mě vnučka na koupališti. Je jí to hrozně divné, ona i její malý bráška plavou od ranného dětství. Když s nimi chodím k vodě, snesu jí jen po kolena, a úzkostlivě se držím zábradlí. Víš, ani tam, kde jsem narodila, nebylo žádné koupaliště, a nejbližší rybník, ve kterém se dalo koupat, byl vzdálený asi 15 km...

Uslyšela jsem v kontejneru naříkat malé koťátko. Nějaký necita se ho zbavil. Vzala jsem ho do dlaní, třáslo se zimou a asi i hladem. A tak jsem si to chlupaté klubíčko vzala domů. Koťátko se rychle zotavilo a zakrátko bylo jasné, kdo vládne v mé domácnosti...