My jsme videli Fluchtlinglager Traiskirchen uplne jinak. Bylo to nadherne misto, kde jsme potkali spoustu novych celozivotnich pratel, takovy "Club Med" kousek od Badenu na jih od Vidne. Potkal jsem tam Dusana Apfela, Milu a Zuzku Vargovy, Petra a Ivu Smejkalovy, bratry Masarovy, Rostu Rusa, Roberta Bodu, Karla Resla, Hanku Frycovou...

Kdyz mi bylo asi sest nebo sedm let v zakladni devitilete skole v Kojetine u kostela (byly tam dve skoly, proto se to rozlisovalo), nase tridni ucitelka Ludmila Hermanova nas vsechny nahnala do telocvicny, kde stali pionyri v bilych kosilich a salutovali. Nas postavili do rady podle velikosti, ja jsem druhy nejvetsi, Lada Sevcik byl vzdy o kousek vyssi a rozdali nam jakesi odznacky. Vic nic...

Tuhle růži z naší zahrady posílám jí všem lidem dobré vůle. Všem těm, kteří se zajímají i o druhé a ne jen o sebe a dokáží pochopit, že vlastně každý člověk žije trochu jinak, že ho možná těší jiné věci a že na to má právo, pokud tím nějak ostatní lidi neomezuje a neškodí jim...

Tým psychologů se po diskusích shodl na pravidlech šťastného života - Láska - Věnujte maximální pozornost vztahům s lidmi, buďte co nejčastěji ve styku s těmi, které milujete. Milovat a být milován, to je vrchol lidské blaženosti...

Jedete-li v Holandsku po dálnici od Maastrichtu směrem na Eindhoven, minete v blízkosti městečka Born benzinovou stanici, pojmenovanou Swentibold. Když jsme s manželem už před více než deseti lety uviděli takhle podezřele slovanské jméno, začali jsme se pídit po tom, kdo že to ten Swentibold vlastně byl. Dotazy u kolegů a přátel nepřinesly mnoho podstatného...

Protože jsem v některých čtenářích možná vzbudila dojem, že jsme si v té emigraci jen jezdili na dovolenou a tam si nezřízeně užívali, musím zase napsat něco o své práci. Nejen proto, abych ten mylný dojem napravila, ale především proto, že jsem měla neobyčejné štěstí, a práce, kterou jsem mohla dělat , mne až do poslední chvíle, kdy jsem odešla do pense, na 100 % bavila...

Naprosta vetsina emigrantu do Ameriky zvlada po par letech anglictinu technicky perfektne, ale vetsine zustava v mluvene anglictine neco, cemu se tady rika "accent" neboli prizvuk. Sila prizvuku se lisi od osoby k osobe a od jednoho narodnostniho puvodu k druhemu. I rodili Americani maji prizvuk a uz podle reci poznate...

Korsika je ostrov velmi mnohostranný a kdo se tam jede jen válet na pláži, o mnoho přijde. Přečetli jsme si už doma o její bohaté historii, která sahá až hluboko do doby bronzové (menhiry, objevené u Filitosy, jsou staré více než 3500 let) a došli tak až k relativně moderní době, která, pro malý časový odstup, vypadá značně zamotaně a nepřehledně...

Obávám se, že jsem si rozhněvala některé čtenáře, kteří se domnívají, že nemám psát o věcech dávno minulých a pr ně nezajímavých, jako je ta episoda se špiony a následným odebráním občanství z trestu. Za naše zlé činy proti republice. Možná, že se najdou i tací, kteří se domnívají, že se nám dobře stalo, neměli jsme se do ničeho motat...

Setkání se špiony si většina lidí představuje dobrodružné a napínavé, jako ve filmu, třeba v těch známých o Bondovi. To je zásadní omyl. Protože špion musí být především nenápadný, jinak by toho moc nevyzvěděl. Také si nedává všade suché Martini, "jen zamíchat, netřepat", jak to znáte z filmu...

Možná že si ještě někdo i dnes, kromě znalců, vzpomene na jméno Ema Destinová, která se vlastně původně jmenovala Ema Pavlína Kittlová a světlo pozemského světa spatřila v Praze dne 26. února v roce 1878. Původně chtěla být "houslistkou" a již ve svých osmi letech vystupovala na koncertech...

Přes určitou nepřízeň osudu, jakož i nedostatek času, jsme se dál věnovali práci pro časopis Okno, a další "podvratné emigrantské činnosti". Brzy jsme za to měli být po zásluze odměněni. Nějak jsme totiž pozapomněli, že pařáty bolševického režimu mohou stále zasáhnout kamkoliv ve světě a také to s úspěchem dělají...

Nevím, jak je to možné, ale právě na třinácté pokračování vzpomínek mi vyšlo povídání o nepříjemnostech , které nás tehdy potkaly, a které by se daly s úspěchem označit jako smůla. Že by ta třináctka fungovala i nějak zpětně? Možné je všechno. Co se tedy tenkrát vlastně stalo...

Tak jsme se přeplavili přes moře, tentokrát hladké jako zrcadlo a byli jsme zase zpátky v našem placatém království, které naštěstí v tom cípku, kam nás osud zavál, zase tak moc placaté není, jak vidíte na obrázku. Když jsme se vraceli unavení a nevyspalí od Amsterodamu směrem Weert a naším jediným přáním byla teplá sprcha...

Někteří lidé v Československu se tehdy domnívali, podle toho, co nám psali, že emigrant, který se nestal v krátké době milionářem, se na to mohl vykašlat a zůstat doma. Jenže ono je to o něčem jiném, proč kdo odešel. My jsme mezitím docela obyčejně žili a pracovali a těšili se z drobných radostí, které život přinášel. Já jsem se například nesmírně radovala z toho...