Jako malá jsem žila v domě svých rodičů jako jedináček. Neustále jsem záviděla svým kamarádkám sourozence. Vždy, když mluvily o tom, jak jsou jejich bratři a sestry nesnesitelní, říkala jsem si, že já bych taková nebyla, že bych si jich považovala a chránila je. Současně s námi bydlela ještě maminčina maminka...

Téma nesmírně zajímavé. Myslím si však, že v každém případě záleží na úhlu pohledu. Nechci se nikoho dotknout, proto toto téma budu řešit z vlastního hlediska. Řekla bych, že mladá generace nenese celou tíhu problému na svých bedrech, protože se na tomto jevu podepsala celá řada negativních společenských jevů...

Maminko, vypravuj pohádku, ať mohu se uložit ke spánku, maminko, já budu zas hodný hoch, to bych ti určitě slíbit moh. Vypravuj o malém děvčátku, co s košíčkem lesem šlo k babičce, podívej maminko, já už ležím, jak myška budu a nikam nepoběžím...

Chalupy se zachumlaly do bělostných záplav, z velikánských bílých ploch vykukovaly jenom kouřící se komíny a od chalupy k chalupě šněrovaly vyšlapané chodníky. Krajina ztichla a ze všech stran bylo slyšet jenom štěkající psy a někde i skotačící promrzlá děcka. Z počátku bylo všechno jako by nadýchané, sněhové...

Když jsem včera vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout. Nepříčetně mě vytáčela. Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám? Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu, která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla. Celý život...

Starší lidé mě obklopovali již od mého dětství. Byli to především prarodiče, s nimiž jsem trávila spoustu času a přijímala jejich lásku a péči. Obě moje babičky byly velmi aktivní, pracovité a starostlivé. Dědeček, kterého jako jediného z prarodičů ještě mám, zase dostal do vínku mimořádné kutilské nadání. S prarodiči jsme hodně cestovali a poznávali krásy našeho domova...

Čím jsem starší, tím víc si uvědomují o co jsme přišli, když jsme opustili Vietnam, náš domov. Přišli jsme o hodiny strávené se zbytkem rodiny. Všechny důležité rodinné akce jsme za těch třináct let propásli. Vánoce, Nový rok, narozeniny, nebo jen návštěvy u prarodičů. Několikrát jsem se přistihl, jak sedím na lavičce a tiše závidím všem ostatním dětem, jak si krásně procházejí se svým...

Stáří a stárnutí se stalo globálním problémem: žije čím dále méně mladých lidí a dospělých a čím dál více starších pracovníků, důchodců a velmi starých lidí. Je tomu tak i v Ostravě a v Havířově. Děti a mladí lidé přebírají štafetu od početnějších generací než jsou sami. Na příklad na přelomu tisíciletí bylo v Ostravě při Sčítání 2001 na 100 seniorů starších 65 let 129 dětí do 14 let...

Stalo se to před více než čtyřiceti lety. Žila jsem tehdy v Karlových Varech a čekala své první dítě. A protože jsme bydleli v Tuhnicích, tehdy v okrajové části lázeňského města, dosti často jsem využívala služeb městské hromadné dopravy. Byla jsem velmi mladá, ale bříško, které jsem už měla pěkně zakulacené, mně nutilo vyhledávat místo k sedění...

Nad výzvou, přispět k otázkám mezigeneračních vztahů jsem si připomněl malý příběh, spíše doporučení, které se jich týká možná nepřímo, ale snad přijde vhod v krušných chvílích, které soužití generací nutně doprovázejí. Určitě to znáte, v rodině z ničeho nic vznikne menší bouře, konflikt. Na obou stranách se vybavují a pilně přihazují další argumenty, atmosféra houstne. Jak z toho...

Budí mě nejdokonalejší, a žádným technickým zázrakem nepřekonaný budík. Slepice kdákají, mouchy a včely bzučí, příroda hlasitě dýchá, od sousedního pekaře voní chleba. Tento budík má takovou schopnost, že mě budí pozvolna, až když ho moje mysl sama nenásilně přijme. Tělo a příroda jsou synchronní...

"Vemu tašek okolokola, jo?" A přitom na souhlas kývá hlavou a s nadšeným pohledem na nás si nasouká maminčinu kabelku na rameno. Pak rozkmitá nohy tak, že ta její chůze z kuchyně do obýváku a okolo koupelny zpět vypadá skoro jako neřízený pád...

Tento příběh který vám budu vyprávět se odehrál už téměř před sto lety na horách v jednom zapadlém koutě Valašska. A protože ani po tak dlouhé době neztratil na své dramatičnosti a autentickém půvabu, rozhodl jsem se podělit se o něj i s vámi. Je ráno a ještě za šera...

Povídka vztahující se ke Štědrému dni. Byla inspirována poslechem sonát Domenica Scarlattiho. Sonáty italského hudebního skladatele Dominica Scarlattiho, rodáka si mě získaly už v dětství. Je v nich cosi vznešeného a zároveň tajemného, jako by se v nich...

Tak nám to už zase začalo. Rok se pomalu nachýlil k závěru, venku se konečně dá plýtvat vodou na horské svahy a v televizi se zase rozhořel boj o atraktivní filmy pro pobavení čumilů. Každý, kdo se nechystá předvádět svou fyzickou zdatnost usedne ve dny sváteční...