Mnoho osobností slova i písma rádo vzpomíná na svého učitele češtiny. Také já jsem měl to štěstí a potkal jsem člověka, který mě poznamenal na celý život. Byl jím pan profesor dr. Václav Martinů, příbuzný známého hudebního skladatele. Pečoval o můj jazykový růst od sekundy do oktávy a mnohé jeho zásady ctím dodnes, i když...

Také dostáváte v různých poštovních a letákových zásilkách výzvy k přispění na cokoli? Já jsem srdce měkkého a tak jsem se nechala obměkčit různými nadacemi a fondy. Nejsem bohatá, a tak přispívám po stokorunce na Fond ohrožených dětí, Nadaci Naše dítě, Charitě v Kostelci, Hospici Anežky České...

Když jsem se onehdy procházel ulicí "Ve Smečkách" a střídavě se vyhýbal psím výkalům a autům na chodníku, začal jsem přemýšlet, co s těmi nedbalými páníčky a paničkami, kteří nechávají své miláčky kálet kdekoliv, aniž by je napadlo to po nich uklidit. Za viníky však považuji nejen nesvědomité psí majitele...

Tisíce lidí denně usedají k počítači. Někteří jej mají jako pracovní nástroj, jiní v něm hledají odpovědi na jakoukoliv otázku z jakéhokoliv oboru. A mnozí z těch, kteří si počítač oblíbili, jej využívají jako komunikační prostředek, jako nástroj k písemnému rozhovoru s někým dočasně cizím, který žije a pracuje kdesi daleko, v jiném městě či místě, ve zcela jiném prostředí, ve zcela jiném oboru...

Brečela mi sousedka, že jí podvedl manžel. Co prý s tím. Abych mohla vyjádřit svůj názor, potřebuji znát okolnosti. Tak už je znám. A pak jsem přišla na to, že jsem nejspíš pořádně zlá osoba. Měla jsem neodolatelnou chuť říct "dobře ti tak".Nad samotnými nevěrami se zkusím zamyslet někdy příště. Teď o způsobu, jakým byla tahle nevěra odhalena...

"Holky, já už na to nemám nervy! Dvacet let! Dvacet let pořád to samý! On prostě přijde z práce, hodí košili na křeslo, kalhoty na stůl, a fusekle! Ty zakopne za dveře! Denně řvu a denně to samý"! "Tak to máš dobrý! Já denně, denně sbírám vršky od piva! Ten kretén si otevře pivo...

Předpokládá se, že v nadcházejících volbách poprve projeví důchodci svoji sílu, že nebudou preferovat stranická hlediska, nýbrž volit ty, kteří budou prosazovat požadavky uvedené v manifestu. Vítězství ve volbách je ve většině zemí EU v rukou seniorů, především žen, které tvoří většinu voličů...

Celý, celičký rok se těším na příchod podzimu. Dny plné laskavého podzimního sluníčka se zbytky uplynulého léta. Příroda se barví do nepopsatelného barevného obrazu. Období tak rozdílné proti dalším částem roku mě naplňují sentimentem a pokorou. Po pro ubíjejícím létě pro mne přichází nejkrásnější období v roce...

V jednom království vládnul moudrý a spravedlivý princ, milovník přírody. Jeho zámek byl na vysokém kopci a dlouhodobé sucho způsobilo, že studna na královském zámku úplně vyschla. Krásné růže - kdysi ozdoba zámku - usychaly, celá královská zahrada vadla. Král požádal své poddané, aby pomohli studnu naplnit vodou a vyzval je...

Kde jsou ty časy, kdy člověk měl už dost ticha kolem sebe, sedl si ke krystalce, nasadil na uši sluchátka a celý blažený poslouchal hluk světa, který si ani nedovedl představit. Dnes by leckterý podnikavec naopak uspěl s naslouchátky ticha...

Každý rok si dávám předsevzetí, že budu lépe hospodařit s časem a každý rok zjišťuji, že k velké nelibosti mojí sestry v ordinaci i mojí rodiny a přátel, stále obtížněji hledám skulinku v diáři. A tak, když jsem si právě nedávno opět chystal s tužkou v ruce nějakou tu skulinku vyrobit, zaujalo mně časové rozložení...

Toto zvolání a ještě mnohé další nezapomenutelné věty říká v knize známý český spisovatel, ve filmu Rozmarné léto pak Rudolf Hrušínský alias plavčík Důra. A toto zvolání je asi věrným obrazem toho, co většina lidí k létu cítí. Jsme na začátku léta, před vámi jsou prázdniny, dovolená vašich "mladých" vám nadělí vnoučátka a my k vám také přicházíme s přáním pěkných letních dnů. Léto je především čas slunce, vody a odpočinku...

Když jsem se před 15ti lety nastěhovala na naše malé sídliště, neznala jsem nikoho. Netušila jsem, kdo bydlí v mém okolí, domě či na mém poschodí. Začala jsem jezdit ráno do práce vždy stejným autobusem. Časem jsem od vidění znala všechny cestující, dokonce jsme už měli jakýsi zasedací pořádek. Protože jsem po ránu velice nerudný a málomluvný člověk, byla jsem ráda, že na mne nikdo nemluví, nikdo se neptá, jak jsem se vyspala, ani jak se mám. Měla jsem čas se pomalu probudit, a po čase dokonce pozorovat lidičky kolem mne. Hrála jsem hru - Kdo je kdo. Sama jsem si podle oblečení, výrazu tváře, chování a jiných znaků určovala, kdo je asi čím, co dělá, jakou má rodinu, má-li doma nějaké zvířátko, má-li děti, je-li spokojený se životem, nebo se mu nedaří.

Seniortip je báječná věc. Provází mě životem již několik let a občas ho i ovlivňuje. Lidé sem přichází a odchází, ale mnoho jich zůstává. Časem se mezi sebou lépe poznají a stanou se přáteli. Třeba jen na dálku, ale doba se mění, a tato přátelství v ní mají své nezastupitelné místo. Včera jsem procházela seznam přihlášených členů do klubu. Utěšeně jich přibývá. Určitě je mezi nimi mnoho lidiček se zajímavými koníčky, osudy i názory. Ale proč mlčí a nejsou vidět? Zaregistrují se a nic. Vyčkávají…

Někde jsem četla, že úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla. Moc se mi to líbilo a také mne to přinutilo se nad tím zamyslet. Nic světoborného jsem nevymyslela, ale myslím si, že úsměv nestojí méně než elektřina, úsměv totiž nestojí vůbec nic. Ano, nestojí vás nic, ale pro jiné má cenu zlata. Je výborným prostředkem proti únavě, stresu, smutku nebo trápení. Na všechny tyto bolístky je prostě skvělým lékem. V dnešní uspěchané době však jako bychom na něj zapomněli…