Uslyšela jsem v kontejneru naříkat malé koťátko. Nějaký necita se ho zbavil. Vzala jsem ho do dlaní, třáslo se zimou a asi i hladem. A tak jsem si to chlupaté klubíčko vzala domů. Koťátko se rychle zotavilo a zakrátko bylo jasné, kdo vládne v mé domácnosti...

Psi a lidé aneb i psi mají stejné trápení s láskami jako lidé. Každé ráno potkávám nádherného psa, který venčí svého páníčka. Táhne ho za sebou, smýká s chudákem starým po chodníku a páníček neustále hovoří:"To víš, Alberte, ještě to projdeme aspoň dvakrát, vždyť já vím, že si chceš zaběhat, ale nemůžu tě brachu pustit z vodítka! Vyhláška, víš? To by mně zase pokutovali a na to já brachu nemám...

Nestačila jsem zrealizovat své perfektní výpočty a plány jak odejít z tohoto světa a nikomu neublížit. Obklopena láskou své rodiny a přátel jsem se pomalu zotavovala ze svého dobrodružství. Tělo sice na čas dalo o sobě vědět co všechno vlastní za orgány. Do té doby jsem netušila, že mám slinivku, žlučník, že se mohou i střeva zanítit, že srdce může vynechávat, tlak střídavě letět do oblak a následně upadnout do hloubky několika metrů...

Absolutně a intenzivně jsem se pokoušela jsem se zhodnotit svou situaci. Na lavičce zůstat sedět nemohu, den stárnul, já sice také, ale příliš pomalu na to, abych tady zetlela bez povšimnutí. Že bych šla do hotelu, ráno se dopravila nějak do Texasu, a tam se pokoušela domluvit si přestup na náhradní letadlo do Londýna a pak do Prahy, to bylo nad mé momentální síly...

Nechala jsem se na malinkatou chvilku unášet představou, že žiju dál. Někde jinde. S někým jiným. Nešlo mi to. Neuměla jsem si už přestavit nic než to, co jsem si pečlivě naplánovala. Děsila mne jakákoliv jiná aktivita, kterou bych musela vyvinout, a hlavně ta, abych žila dál. Byla jsem posedlá, obluzená, nemocná...

Když se mne dneska ptají mojí přátelé, proč jsem se prostě nesebrala a neodjela domů, neumím odpovědět. Snad přílišná izolace od ostatního světa, snad nemožnost sebereflexe ani zpětná vazba, ani možnost posoudit svou situaci s klidným rozumem způsobila, že jsem upadla do zvláštního stavu. Snad je to nějaká diagnóza, ale to mi bylo houby platné, prostě to na mně sedělo, svíralo mne to, drtilo, bránilo dýchat, bránilo žít...

Tak jsme konečně zase po delší době spolu a povídáme si. Moc nám to oběma chybělo, ale Linda měla a ještě má v poslední době velké problémy, zejména v citovém životě, myslím, že co nevidět ukončí tu bezvýchodnou známost se svým ženatým přítelem.Doufám. Zatím ho ale ještě příliš lituje, takže to bude ještě chviličku trvat. Je máj, lásky čas, a tak je podle mě téma našeho povídání nasnadě. Přinesla jsem dokonce knížečku veršů o lásce, myslela jsem, že se trefím do nálady, ale Linda to odmítá jen vzít do ruky a dokonce se trochu rozčiluje...

Lásko, hulákal už v garáži. Představ si prodloužili ti vízum na další rok, jásal, máchal rukama, objímal mne a smál se. Moc jsem nechápala z čeho je tak nadšený. Věděla jsem, že před pár měsíci požádal o prodloužení, zaplatil nějaký poplatek, ale bylo to pro mne nepodstatné. Jestli tam MÁM zůstat napořád, rok víza mne nijak neuklidnil. Já jsem řešila jiný problém...

Každé naše rozhodnutí nese své důsledky. Je tedy nasnadě, že musíme nést také důsledky našich svobodných rozhodnutí . Jestli je naše rozhodnutí nesprávné nebo se časem ukáže jako chybné, je třeba s co nejmenšími negativními následky situaci napravit. V normálním světě, v normálním životě bezesporu zcela jasná a evidentní pravda. Pokud se však člověk dostane do izolace, stane se zajatcem svých představ, vlastních pokřivených myšlenek, žádná evidentní pravda není jasná. Je lehké být po válce generálem...

Víš, co mi řekla Katy (?), zeptal se uprostřed večeře. Tázavě jsem se na něho podívala a blesklo mi hlavou - KDY? Ptal jsem se jí, co jí na mně nejvíc vadilo, když jsme spolu žili a víš, co řekla? A to musela dlouho přemýšlet (!), že prý vždycky muselo být po mém (!), spokojeně se usmíval...

"V sobotu nebudu doma", oznámil, ale hlasem trošku divným, a i z postoje jsem poznala, že něco je jinak. Už jsem se naučila rozeznávat mimoslovní komunikační signály, ty nakonec byly důležitější než to, co mi říkal. "A kam pojedeš, mám ti něco připravit? Služebně?" Nikdy jsem nebyla zastáncem domácích výslechů, protože jsem byla přesvědčena, že stejně každý řekne jen to, co chce, a když nechce, tak prostě začne lhát. Toho jsem se bála. Lži, přetvářky. JEHO důvod mi však vzal dech…

Tak tu dneska sedím na kafi sama. Linda mi totiž na poslední chvíli oznámila, že nepřijde, nemůže. Dějí se důležité věci. Její milý na ni má vyjímečně čas, vrací se ze služební cesty a než definitivně dorazí ke své zákonité manželce, tak se na pár dnů staví. Je to taková moderní známost. Co jich je dneska okolo spousty.Jakási variabilní. On totiž už někdy u Lindy i na chvilku bydlí...

Musím se přiznat, že přes všechno, co vyplývá z dosud řečeného, jsem necítila samotu. Naopak. Byla jsem šťastna – ale jen když jsem byla sama. Najednou jsem s hrůzou zjišťovala, že se bojím jeho příjezdů z práce, že začínám být nervózní a vystrašená. Divné. Měla bych se přece na něho těšit! Po celém dni, kdy jsem rozprávěla jen se zvířaty, kytičkami a sama se sebou bych přece měla…

Mnohým z vás je toto město asi známo jen z toho mála, co víte o Evropské unii. Víte, že tam byla před časem uzavřena tak zvaná Maastrichtská smlouva. Krásné, staré a burgundsky vlídné nizozemské město Maastricht však hostí každoročně v březnu prestižní veletrh umění a starožitností na světě. Apartní výstava probíhá pod názvem - The European Fine Art Fair. Letos čekalo na veřejnost (obdivovatele umění, ale i případné kupce) pod jednou střechou na 30 000 vysoce kvalitních exponátů. Vystavovatelé přijeli z 201 zemí Evropy i Ameriky. Ke zhlédnutí bylo také již tradičně vynikající, staré, především holandské umění, pro které si do Maastrichtu jezdí nejvybíravější sběratelé…

Statečně jsem čelila všech kontrolním nájezdům, každým dnem jsem se lepšila a lepšila. Nevyhodila jsem ani stonek petrželky nikam jinam, než na kompost. Už jsem chápala, že aby hrálo radio jen pro mne je zbytečná rozmařilost. Sušička je taky drahý špás, venku to uschlo taky. Při chladných večerech nebylo třeba zapínat topení, i krb vydával teplo (to jsem ovšem nejdřív musela dříví naštípat, krb vyčistit, zatopit a oheň udržovat). Zmatek nastával v momentech, kdy jsem netušila, CO je dobře a co NENÍ dobře…