V pátek nás odvezl František (manžel Věry Soukupové - alias prababička) přes Staré Křečany do Zahrad. Zde se nachází na soukromé zahradě u domu č. p. 30 Geologická mapa - chráněná technická památka od roku 1983 v osadě Zahrady. Plastická mapa...

Dlouho, opravdu dlouho jsem se rozmýšlel, zda se do psaní o psaní a vlastně i trochu o sobě budu pouštět. Je to, jako když třináctiletý kluk má vysvětlit svému školnímu řediteli v ředitelně, proč na tom záchodě kouřil. Nemůže-li mlčet a nechce-li lhát, moc toho vlastně říct nemůže. Proč vysvětlovat někomu z božího dvora, že chci...

Hned na začátku řekněme, že tu dívku Olgu Knolovou, co vidíme na fotografii, políbil muž; stalo se tak před víc než 70 lety a ona múza se jmenovala Jiří Ohrenstein. Oba byli z Kutné Hory, hráli tenis v tamním klubu na Bylance a jeho rodiče měli v Kollárově ulici obchod. Jeho maminka, paní Berta, hrávala ochotnické divadlo a její tři synové...

Rekvizitáři jsou trochu opomíjení, trochu exotičtí pracovníci divadel, filmových a televizních studií. Jejich funkce není stejná. Slůvko pochází z latinského requisitum - potřebná věc. Ale jsou to věci potřebné nejen pro akci herce, ale i věci potřebné pro dokreslení atmosféry. V divadlech rekvizitáři zajišťují vybavení scény nábytkem...

Na snímku z roku 1928 je na společné fotografii 3. třídy rychnovské dívčí školy Hanička Fischerová (*1920), jedna z mála, která přežila holocaust rychnovských Židů. Byl jsem za ní v červnu 2008 v Jablonci nad Nisou, kde žije, a tak po způsobu starých lidí zeširoka, ale snad užitečně, podávám svědectví. Před rychnovskou synagogou je...

"Hovada, cukrárny, vinárny, kavárny, hospody i plovárny, všechno je otevřené, jděte do prdele a zítra ráno v osm zase tady." Tak zahajoval svůj ranní rozvoz do zaměstnání parťák Venca Drobínek. Bylo léto, horké léto roku 196... a měl jsem před sebou krásný den. Nakoupil pár rohlíků, trochu zeleniny a vyrazil na svůj oblíbený rybník...

Je sobota, nespěcháme se vstáváním. Nespěcháme vlastně s ničím. Trochu zničeni a trochu odpočinutí snídáme. Ptáci zpívají jako o závod a pan majitel seká trávu. Slunce je jisté, leč nejistá jsou oblaka. Vyrážíme na Hůrku. Ta je vyšší asi o sedmdesát metrů než Bradlo. Je to lávová vyvřelina, o čemž svědčí její pravidelná kuželovitost. No prostě je mladá a...

Japonsko je u nás velmi známé svými výrobky, současně je však velmi neznámé, pokud jde o jeho kulturu, zvyklosti, jevy denního života. Před časem jsem se pokusil přiblížit japonskou kuchyni a stolování, nyní formou poznámek něco z jiných oblastí. Předesílám, že vymyšlený je pouze komentář, ostatní je skutečnost...

Oddechla jsem si, že puberta Taie ještě neokupovala naplno, ale je třeba konstatovat, že svým způsobem nad Taiem vítězí. Nejvíc se to projevuje ve změně jeho přístupu k plnění povinností a také tím, že myšlení na výuku začíná tu a tam považovat za zbytečnou zátěž. Hrozně rád mě zasvěcuje do podstaty různých bojových her, do principu, na němž fungují určité zbraně...

Ze slavného hudebního trojhvězdí Smetana, Dvořák, Fibich, je ten třetí stále trochu v pozadí. Byl také nejmladší z nich. Zdeněk Fibich se narodil 21. prosince 1850 ve Všebořicích v rodině lesmistra a tedy v myslivně. Nebyl mu osudem vyměřen dlouhý život, přesto bohatost a šíře jeho díla svědčí o velikosti talentu. Nechme stranou jeho léta učednická...

Možná jsem tím údolím Ostravice v Beskydech jako malá projela vlakem, později autobusem. Tedy spíš určitě, protože si pamatuji, že jsme jezdívali na Mezivodí na borůvky. Později pak už autem na Staré Hamry, hlavně na Velký a na Lojkaščanku...

Konečně jsem v Ráji. Měl bych být spíš v pekle, leč zaplatil jsem si Ráj, a tak spočívám. Ráj je na kopci, v přítomnosti, ačkoliv jsem přijel hledat dětství. Vím, že některé věci již nikdy nenajdu. Dětství leží hluboko, nepředstavitelně hluboko v minulosti, proti proudu času. Proud je silný. Silnější než touhy. Nepřemůže ho ani síla peněz...

Nutno říci, že Tai má docela bohatou slovní zásobu a většině českých slov porozumí bez problémů. Někdy se ovšem chybička vloudí. Jako například minulou hodinu. Psali jsme tradiční diktát, což není nic neobvyklého. Neobvyklé bylo spíš to, že - ač jsme se už blížili k poslední větě - neviděla jsem v Taiově diktátě zatím žádnou podstatnou chybu...

Jsem už v Ostravě domestikované Valašisko, rozuměj ochočené, ale do svého rodného koutu se stále vracím. Jsem prostě odkojený řekou Bečvou, čerstvým mlékem od kravek sousedů z Hořanska a později i slivovicí z palírny u Matušů v mém Hovězí. A do Velkých Karlovic...

Protože diktáty Tai píše už obstojně, někdy i velmi dobře, rozhodla jsem se, že uděláme něco s jeho samostatným vyjadřováním a s koncovkami podstatných jmen, které Tai ještě pořád "sází", jak ho zrovna napadne. A tak dostává malé domácí úkoly: napsat tři řádky souvislého textu o tom, co ve dnech, kdy jsme se neviděli...