Mám vrásky a šedivé vlasy.
Nechci si stěžovat, ale tobě Pane, to říkám - bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas (Sv. František Saleský)

zavítala krásná Missis ČR 2004 Hana Polcrová se svou dcerou Aničkou. Obě osobně pozdravily děti dětského oddělení, rozdaly dárky, ukázaly své fotografie především ze soutěží a nechaly kolovat korunky Missis ČR 2004, Missis ČR Sympatie 2004 a Missis Morava 2004...

Vánoce bez vánočního stromku si snad ani neumíme představit. Atmosféru vánoc nám tedy nevykouzlí žádný, ani sebedokonaleji zhotovený stromek z plastické hmoty, protože mu chybí vůně jehličí, která patří k opravdové vánoční pohodě...

mají původ ještě v dobách pohanských. Nejčastěji jsou spojeny s pokusem nahlédnout do budoucnosti a z různých znamení vyčíst svůj osud. Běžné je věštění osudu z jablka, rozkrojeného napříč při štědrovečerní večeři. Jasně zřetelná hvězdička jádřince znamená zdraví, štěstí a úspěch. Nehezký jádřinec napadený červem je známkou...

Vánoce byly za námi, nehrozil žádný velký úklid, a náš tatínek přesto ulehl. Míra závažnosti jeho nemoci se skvěle odrážela v maminčině chování. Zatímco ležel v dobách, kdy se hekticky uklízelo hýkaje v obýváku, maminka o něho nejen že nepečovala, ale nadávala, rozčilovala se, ale byla bezmocná. Dokažte někomu, že mu není zle, když úpí, sténá a naříká! ...

Katy bydlela stále s námi, i když jsem to zpočátku nevěděla. Byla tam. Znala jsem ji pouze z vyprávění a fotek. Podle „NĚHO“, alespoň ty první naše společné měsíce, byla neschopná, polointeligentní a jednoduchá osoba, se kterou si už dávno neměl co říct. Děti vyrostly, a ON najednou zjistil, že je vlastně sám. Kriticky rozebral situaci a usoudil, že si ji vlastně nikdy neměl brát, že to byla chyba...

Než jsem si zvykla, že na vánoce není mráz a sníh, ale krásných 24 stupňů a všude kvetou kytičky, pár let mi to trvalo.Vždycky se mi zdálo, že slavíme vánoce v červnu. Ale človek si zvykne na všechno, a dokonce už jsem si zvykla slavit Vánoce i v Cartagene, na Karibském pobřeží, kde je v prosinci ve dne, v noci 34 st. Ale to nejdůležitější je, že vánoce jsou tady...

Před 3 lety, zde, ve Valašském Meziříčí na Obchodní akademii bylo zahájena Univerzita třetího věku. V dubnu 2004 jsme všichni, kdo jsme tuto Universitu navštěvovali, byli slavnostně promováni na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dále nám bylo umožněno pokračovat ještě ve 4. ročníku, který snad jako jediní v republice, právě studujeme...

Ze zubařů mám strach odjakživa. Nepopsatelný! Není to normální strach. Je to fóbie. Dodnes jsem se s ní nenaučila žít. S tímto paralyzujícím strachem a mužem mého života po boku jsem vstoupila tedy do čekárny zubního specialisty na předměstí Sacramenta...

...kuchyň mu celá léta slouží jako dílna a na větší desce na stole pak pečlivými řezy oživuje figurky v betlémech, jejich počet má přesně evidován v kalendáříku a dne 19. října 2004 odevzdal dvěstěpětapadesátý a další čtyři má pro zákazníky, kterých je pořád velmi mnoho...

Z archivu fotografií pořízených mým skromným "Olympuskem" jsem vybral tři pohledy z okna a přemýšlím, co bych k tomu rozumného napsal. Žádné filozofické úvahy, žádná moudra mně nenapadají, žádné mimořádné zážitky se k fotkám neváží. První skýtá banální pohled z paneláku na plochu vnitrobloku, která zůstala zelená a plochá jen proto, že..

jsou v elektronické podobě to, co v mluveném projevu dlouhé vysvětlování, mimika tváře a gestikulace. Posmívají se tam, kde bychom použili zvednutý koutek úst nebo vytažené obočí, mračí se u vět, které byly řečeny zvýšeným hlasem. A smějí se, když sami sebe nebereme vážně....

Tak jako slepí tápou v našem světě, tak i my tápeme ve světě slepých – nevíme o nich ve velké většině nic. A přece tu jsou. Ale naše komunity jsou od sebe vzájemně odříznuty. Nevidomí nás nevidí a my je přehlížíme. Malý příklad. Kdo z nás zná jméno hluchoslepé Heleny Kellerové, kdo ví něco víc o tvůrci Braillova písma?

Stejné tajemno, jako s cukrovím, páchala maminka s vánočními dárky. Tajila je, jako bychom vždy byli nesmírně překvapeni, cože to ten jéžišek zase přinesl? „Ponožky!“, jásal pravidelně tatínek. My se sestrou jsme se radovaly povinně také, i když dárky byly zcela předvídatelné. Nejhorší doba nastala, když se nám přehouplo dvanáct let a maminka usoudila, že jest třeba začít pořizovat výbavu...