Statečně jsem čelila všech kontrolním nájezdům, každým dnem jsem se lepšila a lepšila. Nevyhodila jsem ani stonek petrželky nikam jinam, než na kompost. Už jsem chápala, že aby hrálo radio jen pro mne je zbytečná rozmařilost. Sušička je taky drahý špás, venku to uschlo taky. Při chladných večerech nebylo třeba zapínat topení, i krb vydával teplo (to jsem ovšem nejdřív musela dříví naštípat, krb vyčistit, zatopit a oheň udržovat). Zmatek nastával v momentech, kdy jsem netušila, CO je dobře a co NENÍ dobře…

Seniortip je báječná věc. Provází mě životem již několik let a občas ho i ovlivňuje. Lidé sem přichází a odchází, ale mnoho jich zůstává. Časem se mezi sebou lépe poznají a stanou se přáteli. Třeba jen na dálku, ale doba se mění, a tato přátelství v ní mají své nezastupitelné místo. Včera jsem procházela seznam přihlášených členů do klubu. Utěšeně jich přibývá. Určitě je mezi nimi mnoho lidiček se zajímavými koníčky, osudy i názory. Ale proč mlčí a nejsou vidět? Zaregistrují se a nic. Vyčkávají…

Prokazatelně nejstarší lékárna byla sice v Praze již v roce 1135, ale kromě toho, že se nacházela v Týnském dvoře u tamější malé nemocnice pro cizozemské kupce, o ní vlastně ...

Rumunsko rozhodně nepatří mezi tradiční turistické země. Ty tam jsou doby socialismu, kdy do spřátelené země východního bloku jezdily davy dovolenéchtivých rodin. Dnes si zde na své přijdou snad pouze....

Malíř Karel Haruda se narodil roku 1925 v Pelhřimově jako jedno z pěti dětí. Jeho otec, Josef Haruda byl řezník vyučený ve Vídni. Matka, Františka Harudová pracovala nejdříve jako švadlena, později byla v domácnosti. Dvacetiletý Karel začal studovat v Brně a později...

kam jsme jezdívali nakupovat, byla pro mne vždy zážitkem. Mezi jízdními pruhy byly zasázeny nádherné keře, hýřily barvami, červená a bílá převládala. Moc se mi to líbilo. „ Co jsou to za keře?“, ptala jsem se. „Oleandry, normální obyčejný keř. U domu nejsou moc vhodné, vypařuje se z nich nějaký bullshit, který je zdraví škodlivý.“ „Ale kolem příjezdové cesty by byly nádherné! Představ si, jak přijíždíš domů a vítají tě krásné květy!“, nechtěla jsem se vzdát představy kvetoucích stromečků…

Do průzračného proudu horského potůčku udeří blesk, pramen vody zmizí a na jeho místě vyroste později kořen života - ženšen...Tají v sobě dravost horského pramene i sílu ohně z nebes. Stačí tedy kořen rozžvýkat a divotvorná síla v něm ukrytá...

Paní Zdeně ze Staříče je 40 let. Když upadla do bezvědomí, praštila se hlavou do radiátoru, až to zadunělo, její tehdy dvanáctiletou dceru to pořádně vyděsilo. Od té doby má kardiostimulátor. Opakované potíže včetně neustálé únavy, točení hlavy a omdlévání zmizely. Teď se chystá na jeho výměnu, protože přístroje ukazují, že baterie jejího kardiostimulátoru už slábne…

Podprsenka se stala vlastně symbolem svobodného nadechnutí. Předtím nosily ženy jen korzety a šněrovačky. Nebylo nic neobvyklého, že často v nich omdlévaly. Snahy o vyřazení korzetů z oblečení se objevily již na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A pak se to konečné stalo! Před více jak devadesáti lety se začala psát historie jednoho z nejběžnějších ženských módních doplňků…

Jsou inspirující pro své okolí protože mají velkou fantazii. Dokáží se vcítit do myšlení druhého. Jsou dobří a věrní přátelé. Mají sklon obětovat se pro druhé, jsou citliví, soucitní a emotivní. Mají odpor proti svazujícím regulím a omezujícím mantinelům…

Výrazný posun v léčení pacientů po mozkové cévní příhodě udělala v poslední době i Nemocnice ve Frýdku-Místku. „Úroveň péče o nemocné s iktem se v České republice dynamicky rozvíjí a ani naše nemocnice v tomto směru nijak nezaostává. Ke zkvalitnění péče je ale nezbytné vytvoření komplexní iktové jednotky, včetně lůžek intenzivní péče,“ říká primář neurologického oddělení frýdecké nemocnice Pavel Schenk. Ani sebelepší lékařský zásah nezabrání tomu…

Holandský úřad Sociaal Cultureel Planbureau upozornil před časem, že emancipace žen v Nizozemí je značně pozadu za ostatními západními zeměmi. Z těch žen, které jsou ve věku, kdy by mohly chodit do zaměstnání, pracovalo minulý rok jen 55 %. To je velmi málo, shledává tento vládní úřad, který by si přál, aby pracovalo nejméně 65 % žen...

Po všechny roční doby mám po ránu zvyk, vstanu z postele, jdu k oknu, rozhlédnu se po zahradě a potěším oko florou i faunou. Obvykle bývá i v zimě čím se pokochat. Sýkorkami houpajícími se na zavěšených lojových kuličkách, kosáky co v budce kolem sebe rozhazují nakrájená jablíčka a rozinky, a kočkami co je zdálky okukují. Okukují, ale neublíží. Dílem vědí, že v těch závějích nemají šanci, dílem jsou trvale přecpané mými dobrotami, takže už ani neloví. Nevím, co by udělaly, kdyby do nich vrazila myš, asi by si jí odnesly na pelíšek, coby zatoulané kotě.

Někde jsem četla, že úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla. Moc se mi to líbilo a také mne to přinutilo se nad tím zamyslet. Nic světoborného jsem nevymyslela, ale myslím si, že úsměv nestojí méně než elektřina, úsměv totiž nestojí vůbec nic. Ano, nestojí vás nic, ale pro jiné má cenu zlata. Je výborným prostředkem proti únavě, stresu, smutku nebo trápení. Na všechny tyto bolístky je prostě skvělým lékem. V dnešní uspěchané době však jako bychom na něj zapomněli…