Tahle vánoční kapitola je zcela surrealistická a popisuje události, které nám dodnes připadají neskutečné. Byly také příčinou toho, že jsme měli na dlouhou doba zajištěny hrůzostrašné emigrantské sny. Všechno začalo nevinně. Napřed se zde vyřádil holandský Santa Klaas, Sinter Klaas, což je náš obyčejný Mikuláš. Slaví se tu daleko víc, než v Čechách...

Kdo by nevzpomínal rád na vánoce svého dětství! Má trpělivá a laskavá babička Eliška uměla i v těch nejskromnějších poměrech navodit tu kouzelnou atmosféru, o kterou by žádné dítě na světě nemělo být ochuzeno. Už samotné přípravy, nejdřív důkladné gruntování, do kterého jsme se rády zapojily i my děti, vědouce své. Vždyť po té troše námahy následovaly už jen...

Když jsem se onehdy procházel ulicí "Ve Smečkách" a střídavě se vyhýbal psím výkalům a autům na chodníku, začal jsem přemýšlet, co s těmi nedbalými páníčky a paničkami, kteří nechávají své miláčky kálet kdekoliv, aniž by je napadlo to po nich uklidit. Za viníky však považuji nejen nesvědomité psí majitele...

Zvláště teď před svátky, kdy nakupujeme dárky a nosíme u sebe větší obnos peněz musíme být velmi ostražití. Připomeňme si alespoň nejdůležitější zásady proti okradení. Tyto zásady se dají shrnout do stručného desatera...

Čas plynul rychle, někdy se nám zdálo, že se všechno okolo nás odehrálo ve vteřině a pak zase, že už dlouho přihlížíme nějaké absurdní divadelní hře od Samuela Becketta. Problémy s domovem eskalovaly, každou polední přestávku vyplňovalo psaní dopisů do Československa...

Zvolili jsme rostlinu, která podtrhuje slavnostní atmosféru končícího roku. Husté větve s výraznou vůní doplněné pevnými šiškami jsou ozdobou zahrady i interiéru. Jedle rostou v počtu přes 40 druhů v severním mírném pásmu, v severní Africe a Himaláji. Jsou náročnější na...

Dnešní den nebyl stvořen právě k procházkám. Pršelo, foukal vítr, bylo to takové dušičkové počasí, však to znáte. Po obědě zazvonil telefon a známá mě zvala do našeho muzea k posezení s tématem adventu. Moc se mi nechtělo. Protože však jsem zvědavá ženská, vypravila jsem se. A to co mě čekalo lze těžko vyjádřit. Uvítání v aule muzea vonící František, vánoční koledy, vůně cukroví...

Pes aristokrat inspiroval mne článek paní Dagmar Tiché s názvem "Než se rozhodneme." Měli jsme vždycky doma plno všelijaké havěti,v nuzných dobách i hospodářská zvířata,aby bylo co do hrnce. Kočky nosily děti domů odevšad, kanáry, andulky, želvy u nás lezly pod nohama a pes jezevčík byl samozřejmostí...

Tisíce lidí denně usedají k počítači. Někteří jej mají jako pracovní nástroj, jiní v něm hledají odpovědi na jakoukoliv otázku z jakéhokoliv oboru. A mnozí z těch, kteří si počítač oblíbili, jej využívají jako komunikační prostředek, jako nástroj k písemnému rozhovoru s někým dočasně cizím, který žije a pracuje kdesi daleko, v jiném městě či místě, ve zcela jiném prostředí, ve zcela jiném oboru...

Je možné, že někomu z vás připadá ta naše emigrace samá legrace a skoro žádné problémy. Všechno je relativní. Také tu nepíšu úplně všechno, co námi lomcovalo, protože nemíním pořádat veřejnou vivisekci. Naše každodenní existence se skládala ze spousty událostí, které se od sebe velmi lišily. Byly většinou velmi závažné. Mnohé byly neřešitelné...

Před pětadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu ležela na II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí. Ženské oddělení bylo v suterénu, prostředí tam nebylo moc utěšené. Dlouhá chodba, na jedné straně stolky se židlemi a jediné dveře na toaletu. Na druhé straně byla řada pokojů. Ten náš i ty sousední se podobaly jako vejce vejci...

opět myslelo na maminky s dětmi. Patronka sdružení Kiwanis, Šárka Blažejová, spolu s herečkou Jaroslavou Obermajerovou, navštívily maminky s dětmi gynekologicko-porodního oddělení Nemocnice ve Frýdku-Místku, p.o. a rozdaly dárky...

Byla adventní neděle, čerstvě napadaný snížek, klídek, pohoda a tak jsme vyrazily s kamarádkou Mauš a malým Adámkem na procházku. Byla pěkná, ušly jsme asi 4 km z toho dva do kopce, ale šlo to bez problémů. Něco jsem nafotila a dávám to k dispozici. Kameny, která jsou na fotce jsou čedičové sloupky, které označují a zároveň chrání toto místo už od roku 1886...

Přišlo pondělí, třetí den našeho pobytu v emigraci a v městečku Weert. Ten den jsme, celí vyjevení, začínali další nový úsek života. Čekala nás práce v nefalšovaném kapitalismu. Snažili jsme se předem něco vypátrat, abychom byli připraveni. Já jsem se ke své hrůze dozvěděla, že budu v oddělení bílá vrána, protože v Holandsku vůbec nejsou žádné ženy, litografky...