01.10 - Dobré rady, jak učinit rodinný život šťastnější

JAK NEJRYCHLEJI VYKOPETE HROB SVÉMU MANŽELSTVÍ
Před mnoha lety se zamiloval Napoleon III., synovec Napoleona Bonaparta, do Marie Evženie Ignácie Augustiny de Montijo, hraběnky z Teba, nejkrásnější ženy na světě - a oženil se s ní. Jeho rádcové upozorňovali, že je dcerou bezvýznamného španělského hraběte, ale dostali odpověď: "Co na tom?" Její půvab, její mládí, její kouzlo a krása naplňovaly Napoleona božským štěstím. V jedné trůnní řeči se ostře postavil proti celému národu: "Dal jsem přednost ženě, kterou miluji a které si vážím před jinou, kterou neznám."
Napoleon a jeho nevěsta měli bohatství, zdraví, moc, proslulost, krásu, lásku, prostě všechno, aby mohli žít jako v románu. Ještě nikdy neplápolal jasněji posvátný oheň manželství.
Bohužel netrvalo dlouho a tento posvátný plamen začal pohasínat, žár ochládal, až vychladl docela. Napoleon dovedl učinit Evžénii císařovnou, ale ani v celé la belle Francie, ani jeho lásky, ani všechna moc jeho trůnu, nemohlo zabránit, aby se Evžénie nestala svárlivou.
Stravována žárlivostí, sžírána podezřívavostí, vysmívala se jeho příkazům, ba nenechala ho ani chvilku samotného. Vnikala do jeho pracovny, když se zabýval státními záležitostmi a přerušovala ho v nejdůležitějších rozhovorech. Nechtěla, aby zůstal chvilenku sám, bála se, aby se snad neutěšoval s jinou ženou. Často spěchala k své sestře stěžovat si na manžela, naříkala, plakala a vyhrožovala. Vynucovala si cestu do jeho pracovny, zle se na na něho osopovala a tupila ho. Napoleon, jemuž patřilo na tucet nádherných paláců, francouzský císař, neměl ani komůrku, kde by mohl zůstat osamotě.
A čeho dosáhla Evženie takovým chováním?
Dosáhla toho, co nyní cituji z poutavé knihy E.A.Rheinharda Napoleon a Evženie. Tragikomedie jednoho císařství. [Napoleon and Eugény: The Tragicomedy of an Empire.]: "Tak se stávalo, že se Napoleon často vykrádal v noci postranními dvířky a s kloboukem staženým do čela se v průvodu svého důvěrníka opravdu ubýral k nějaké hezké ženě, která ho očekávala, nebo se toulal ulicemi města ...No prostě ovzduší, o jakém slyšíme jen v pohádkách, které začínají slovy "byl jednou jeden král ..."
Tam ho přivedla Evženie svou hašteřivostí. Seděla, pravda, na francouzském trůně, byla nejkrásnější ženou na světě, jenomže ani královská hodnost, ani krása neudrží lásku v otravném ovzduší hašteřivosti. Evženie mohla právem pozvednout svůj hlas jako biblický Jakub a bědovat: "Postihlo mne, čeho jsem se obávala nejvíce." Postihlo ji? Ne, sama si to přivodila svou žárlivostí a hašteřivostí.
Poznala to i hraběnka Tolstá - ale bohužel až už bylo opravdu pozdě. Na smrtelném loži se svěřila svým dcerám: "Já byla příčinou smrti vašeho otce." Dcery mlčely, neboť věděli, že je to pravda. Věděli, že matka otce zabila věčným naříkáním, věčným kritizováním a věčným hašteřením.
A přece mohl hrabě Tolstoj žít se ženou šťastně. Byl jedním z nejslavnějších spisovatelů své doby. Dvě jeho mistrovská díla Vojna a mír a Anna Kareninová budou navždy zářit jako literální skvosty.
Kromě slávy měli manželé Tolstí bohatství, společenské postavení, nadějné děti. Žádné manželství nemělo lépe ustláno na růžích. Zprvu se jim zdálo, že jejich štěstí ani nemůže být trvalé, jak je úplné, jak je převeliké. Modlili se, aby jim bylo uchováno. A tu se přihodilo něco co nikdo neočekával. Tolstoj se postupně stával jiným člověkem. Začal se stydět za svá velká díla a nadále spisoval jen pojednání, v nichž hlásal mír, odstranění války a chudoby.
Tento muž, který kdysi přiznal, že se v mládí dopustil všech myslitelných zločinů, se nyní pokoušel zachovávat do písmene Ježíšovo učení. Rozdal všechnu svou půdu a žil v chudobě. Pracoval na polích, štípal dříví a kosil seno. Dělal si sám boty, zametal světnici, jedl z dřevěné mísy a pokoušel se milovat své nepřátele.
Tolstého život začal být tragický - a příčinou toho bylo jeho manželství. Jeho žena milovala přepych, on jim pohrdal. Ona toužila po slávě a potlesku společnosti, on pokládal tyto marnivosti za nic. Ona dychtila po penězích a bohatství, on pokládal bohatství a soukromí majetek za hřích.
Po celá dlouhá léta jen láteřila a křičela, protože on nechtěl za své knihy honoráře, ona však peníze potřebovala.
Když ji odporoval, upadala do hysterie, válela se po zemi s opiáty u úst, přísahala, že se zabije, hrozila, že skočí z okna.
V manželství Tolstých se udála věc, kterou pokládám za jednu z nejdojemnějších scén celé lidské historie. Jak jsem se již zmínil, byli Tolstí po svém sňatku opravdu šťastní, po osmačtyřicetiletém manželství však sotva jeden druhého snesl. Jeden večer zatoužila stará, usoužená žena po troše příchylnosti. I přišla a na kolenou prosila svého manžela, aby ji předčítal, co si o jejich lásce zapsal do deníku před padesáti lety. A oba se rozplakali, když četl o oněch krásných, štastných dnech, jaké se již nikdy nevrátí. Jak jiný byl ten jejich nynější život, na rozdíl od těch jejich romantických snů před dávnými lety.
Když bylo Tolstému 82 let, nemohl už dále snášet tragickou nevlídnost svého domova a jednou v noci v říjnu 1910 prchl od své ženy. Prchl do mrazu, sněhu a temnoty, nevěda ani, kam jde. Jedenáctý den poté zemřel na zápal plic na železniční stanici. A jeho posledním přáním bylo, aby k němu nepouštěli jeho hašteřivou ženu.
Takovou cenu zaplatila hraběnka Tolstá za svou hašteřivost, věčné nářky a hysterii.
Čtenář si bude možná myslit, že měla proč hartusit. Dejme tomu, ale to je jiná věc. Naše otázka zní: prospělo jí, že byla hašteřivá nebo situaci neskonale zhoršila? "Myslím, že jsem byla blázen," tak o tom sama usoudila, když již bylo pozdě!
Věčnou tragédií v životě Abrahama Lincolna bylo rovněž manželství. Ano, manželství, nikoli to, že byl zavražděn. Když na něho Booth střelil, Lincoln ani nevěděl, že je zasažen, zato téměř denně, plných 23 let si stěžoval svému společníkovi v advokátní kanceláři Herndonovi, na "hořkou sklizeň nešťastného manželství", jak se vyjadřoval. "Nešťastné manželství?" To je slabé slovo. Téměř po čtvrt století paní Lincolnová div nevyrazila svou hašteřivostí a týráním Lincolnovi duši z těla.
Věčně si jen na svého muže stěžovala, bez ustání na něm něco viděla, nic jí nebylo na něm vhod. Lincoln měl úzká ramena, chodil neohrabaně, našlapoval po indiánském způsobu. Vyčítala mu, že chodí jako dřevěný, že v jeho chůzi není elegance. opičila se po jeho chůzi a peskovala ho, že nenašlapuje na špičky, jak se tomu kdysi učila v pensionátu paní Mentalleové v Lexingtonu.
Nelíbilo si jí, že mu jeho velké uši tuze odstávají. dokonce mu vytýkala, že nemá rovný nos, že má vypulený spodní ret, že vypadá jako souchotinář, že má nohy a ruce veliké a hlavu maličkou.
Lincoln byl ve všem všudy pravým opakem své ženy: výchovou , původem, povahou, zálibami, názory. Věčně jen dráždili jen jeden druhého.
"Hlučný, pronikavý hlas paní Lincolnové," napsal kdysi senátor Albert J. Beveridge, nejlepší znalec Lincolnův z dnešní generace, "zazníval přes ulici a všichni v sousedství mohli slyšet její věčné výbuchy zlosti. Často dávala svému hněvu průchod i jinak než slovy. O její prudkosti jsou četná a nevývratná svědectví."
Jeden příklad: Nějaký čas po svatbě bydlili Lincolnovi v penziónu paní Earlyové, vdově po lékaři v Springfieldu.
Jednou při snídani provedl Lincoln něco, co jeho ženu rozčílilo. Nikdo už neví, co to bylo. Ve zlosti mrštila svému muži do tváře hrnek s vřelou kávou, a to před všemi strávníky.
Lincoln neřekl ani slova, jen se krčil hambou, zatímco paní Earlyová přiběhla s ručníkem a utřela mu obličej i šaty.
Paní Lincolnová byla žárlivá tak nepříčetně a neuvěřitelně, že člověk i po těch pětasedmdesáti letech až trne při pouhém čtení o některých nepěkných scénách, jaké vyvolávala veřejně. Nakonec se zbláznila. Co jediné snad lze říci na její omluvu je to, že její chování bylo pravděpodobně již od počátku podmíněno propukající duševní chorobou.
Mělo toto hašteření, nadávání a zuření nějaký vliv na Lincolna? Po jedné stránce ano. Začal litovat, že se tak nešťastně oženil, a kde mohl, se své ženě vyhnul.
V Springfieldu bylo jedenáct advokátů, všichni se tam uživit nemohli, a proto jezdili po okresu, podle toho, kde se konal soud. Takto si vydělávali ve všech obcích okresu.
Všichni se vraceli v sobotu do Springfieldu, aby pobyli přes neděli v rodinném kruhu, jen Lincoln nikoli. Ten se domů bál a po celé tři měsíce na jaře a potom zase tři měsíce na podzim byl venku na cestách, nikdy se nepodíval do Springfieldu.
Dělal to tak rok co rok. Pobyt ve venkovských hostincích byl často nepohodlný, ale Lincoln mu dával přednost před vlastním domovem, kde se jeho žena věčně hašteřila a vztekala.
Tak to dopracovala paní Lincolnová, císařovna Evženie a hraběnka Tolstá svou hašteřivostí. Učinily ze svého života tragédii. Zničili, co jim bylo nejdražší.
Bessie Hamburgerová, která pracovala po jedenáct let u rozvodového soudu v New Yorku a měla co činit s tisíci případy ztroskotaných manželství, říká, že jednou z hlavních příčin, proč muži opouštějí ženy, je ženina hašteřivost. Čili - jak to komentoval Boston Post - "nejedna žena vykopává hrob svému manželství po troškách".

Proto chcete-li žít v manželství šťastně, držte se dobré rady číslo 1:
Nebuďte hašteřiví.