Po maturitě jsem nastoupila na poštu. Bylo to už před mnoha lety a na poště vypadalo jinak než teď.
Nás ještě učili, že se k lidem máme chovat slušně a usmívat se na ně. Já jsem v těch sladkých osmnácti smíšek byla, smála jsem se pořád a všemu.
Láďa, syn starší kolegyně, po naší svatbě všem říkal, že jak jsem se na něho usmála, už neměl na vybranou. Stavil se za mámou, zrovna stál přede dveřmi k přepážkám, když já je s druhé strany prudce otevřela, vlítla jsem mu přímo do náruče.
Velice se mu to líbilo a večer už stál před poštou a čekal, jestli se situace nebude opakovat.
Já ale odešla zadním východem.
Nedal se odradit. Maminka se nestačila divit, jak ji najednou začal často navštěvovat.
Byl ukecaný, všechny nás tam bavil. Jednou mě pozval do kina. Vzala jsem to jako žert a slíbila jsem, že přijdu. Zapomněla jsem, že už jsem domluvená s jiným. Jakmile jsem si to uvědomila, zděsila jsem se a nešla nikam.
Tak se stalo, že před kinem stáli dva mladíci, kteří čekali na svou dívku. Jak se začalo hrát, vzájemně si jeden druhému postěžovali, a šli spolu na pivo. Za nějaký čas jsem šla s Pavlem na čaj o páté, jak se tenkrát říkalo taneční zábavě, a koho tam nepotkáme? Láďu...
Hoši se hned k sobě hlásili. Tenkrát bych se raději viděla metr pod zemí. Ani jeden ani druhý to nevzdávali. Střídavě mně doprovázel jeden nebo druhý, někdy oba. Sama jsem nevěděla, pro kterého se mám rozhodnout. Pavel byl takový solidní, za to s Láďou byla větší psina. Všichni mně radili solidnost. Láďa to však vyřešil jednoduše. Když jsem jednou stála pod lucernou s Pavlem, odněkud se vynořil, řekl mu: Dovolíš? Odvedl mně tři kroky dál, objal mně a začal líbat.
Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nestačila bránit. Pavel chvilku postál, a pak tiše odešel. No, a pak už se brzy začalo mluvit o svatbě. Do roka jsme se vzali. Po svatbě jsem začala k Láďovu vyprávění dodávat, že jak jsem si ho vzala, tak mě ten smích přešel.
Nicméně jsme spolu zůstali 35 let, dokud nás smrt nerozdělila.
