Zastavení v Izraeli - V.
Jestřáb jestřábů a buldozer Arik Ariel Šaron
Byl podvečer - pár hodin před mimořádnými volbami, které měly být zřejmě těmi nejméně zajímavými v historii Izraele, zato nejvíc hlídanými. Den narozenin premiéra Izraele Ariela Šarona.,,Půl století si naši politici dělali kariéru z tlachání o míru a k ničemu to nedospělo. Naopak jsme klidu bez zbraní vzdáleni jako nikdy předtím a máme po padesáti letech vítězných válek znovu strach o existenci svého státu!" mávl rukou rezignovaně přítel David, když jsme seděli u něho v kuchyni u arabské kávy.
,,Proto budou dávat svůj hlas Likudu i bývalí voliči levicové Strany práce," tvrdil sveřepě jeho soused Eli. ,,Generál Šaron je prý jedinou pevnou rukou, která nás může zachránit, ale kdyby bylo po mém..."
,,A co by bylo, kdyby bylo po tvém?" vyzvídal jsem.
,,Každé palestinské rodině bych dal milion dolarů, aby se z Izraele vystěhovaly a už k nám nesměly ani páchnout!" řekl Eli sebejistě. ,,A po celých hranicích bych postavil vysoký plot s napětím devět tisíc voltů!"
,,To by spolklo tak půl bilionu," nedůvěřivě jsem počítal. ,,A kilometr takového plotu by stál dva miliony dolarů."
,,A kolik dolarů jsme už vydali na zbrojení? A to nemluvím o ztrátách na lidských životech," nedal se Eli zviklat. ,,A ještě živíme Araby, kteří nechtějí pracovat a množí se jako myši..."
Stovky akreditovaných novinářů měly zbytečně přemrštěný zájem být u toho, když vloží svůj volební lístek do urny šéf nejsilnější politické strany a podle průzkumů jasný vítěz voleb. Tisíckrát ohrané žurnalistické klišé, přesto vydavateli pořád přísně vyžadované.
Tím šéfem byl premiér Ariel Šaron a vítězem jeho strana Likud, těch šťastných vyvolených mezi šesti sty žurnalisty, fotoreportéry a televizními kameramany z celého světa, kteří si mohli ,jestřába jestřábů´ při tomto úkonu zvěčnit, však bylo vybráno pouze dvacet.,,Kdy a kde bude pan Šaron volit?" zeptal jsem se ve volebním středisku Likudu na telefonním čísle O3-6210605, na němž bylo možné se v šesti jazycích dozvědět klíčové informace o volebním scénáři premiéra židovského státu.
,,Jeho obvod je tentokrát v Jeruzalémě, volební místnost se nachází v jedné z tříd gymnázia Marcuse Ziva. Volit bude přesně v osm ráno. Vybraní novináři tam musejí být už v šest hodin, aby stačili absolvovat bezpečnostní prohlídku," uslyšel jsem lakonické sdělení.
,,Máš štěstí, že ti to zvedli!" smál se David. ,,Kdysi prý měli za Jicchaka Šamira na vládě záznamník, z něhož se ozývalo: Nevíme sice, co po nás chcete, ale naše odpověď v každém případě zní: Ne!"
,,Mám hlavně štěstí, že váš premiér nevolí na své farmě v Negevské poušti!" zamnul jsem si ruce. ,,To bych musel vyrazit už před týdnem a vzít si protiatomový skafandr..."
Musel jsme z domu vyjet před šestou, abych si definitivně zajistil přes teelfonáty svým přátelům možnost vyfotografovat premiéra. Po půlhodině přešlapování jsem šel k osobní prohlídce a pak jsem musel rozložit své fotoaparáty do posledního šroubku. Pochopil jsem, že izraelský premiér je skutečně po dvojici Bush - Castro třetí nejhlídanější osobou světa.
Pak mě šéfka bezpečnostní služby Šabak odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet centimetrů čtverečních parket mého dočasného životního prostoru v učebně pro výtvarnou výchovu a určila tak mé neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy CNN, BBC a Reuters.
Ariel Šaron, vlastním jménem Ariel Scheinermann, zvaný Arik, přišel jako každá správná celebrita až deset minut po osmé a vzápětí bylo v nevelké třídě s vystěhovanými lavicemi přetěsno, jelikož členové jeho ochranky svým počtem málem předčili i množství přítomných žurnalistů. Následovalo podání ruky se členy volební komise, obligátní odchod za plentu, kde se zřejmě složitě rozmýšlel, má-li dát hlas sám sobě, nebo někomu jinému.
Když vykročil z tajemna paravánu, napřed jen ostražitě vykoukl, jako by zaváhal. Pošetile mě napadlo, že se ten malý velký muž snad něčeho lekl, nebo se ostýchal... Spíš byl ale věčnými nervy s Palestinci a jim fandícím světem otrávený a především unavený a nemocný. Možná si říkal, že už má odzvoněno a že by patrně bylo ze všeho nejlepší, kdyby Likud prohrál a on se mohl zavřít na své farmě a celou politiku konečně poslat, kam si zaslouží. Nebo by se vrátil do mošavu Kfar Malal, kde se 27. února 1928 narodil.
Svou jednoaktovku zakončil už zase sebejistým příchodem k urně a vložením volebního lístku s patřičným pózováním na všechny strany. Do zvuku cvakání spouští a záblesků fleší řekl pár vět pouze pro izraelskou televizi. V hebrejštině vzkázal všem plnoletým Izraelcům, aby se v hojném počtu dostavili k urnám, jelikož fakt, že spousta oprávněných voličů byla zatím k volbám lhostejná, ho zjevně dráždil.
,,Můžete nám to říct ještě anglicky?" žadonil někdo z BBC. Marně.
Zvědavě jsem si státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa prohlížel. Napadlo mě, nad čím asi právě přemítá, jestli vůbec novináře vnímá, a když ano, co si o nich myslí a jestli se bojí, když mu chce ustřelit hlavu každý druhý muslim od Djakarty až po Dallas, nebo zdali se dá na strachu o vlastní život zvyknout.
Možná, že ho funkce předsedy vlády a neomezená moc už vůbec nebavily a že by to vše klidně vyměnil za rybaření v Eilatu; jen sám se svojí druhou manželkou a bez věčných studentů asijských bojových umění za zadkem. Nebo by se odstěhoval na řecký ostrůvek. Bylo veřejným tajemstvím, že ho chce koupit a postavit na něm casíno.
Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr šedesáti výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil.
Kolik vody v Jordánu by asi vytlačil ten premiérský metrák a půl člověka, jenž se v ničem jiném zásadním od ostatních nelišil. Přesto byl ten metrák a půl mnohem těžší, než stejná hmotnost běžného smrtelníka, jehož navíc netížila zodpovědnost za válku a mír, za životy a smrt, a jehož slova neměla ani setinu hmotnosti slov izraelského premiéra. Inu, váha osobnosti je nad váhu všech tukových vrstev...
Měl sice stejný metabolismus, stejné vyměšování a jako každému savci mu chyběly žábry, přesto byl jiný. Metrák a půl hmotnosti, k níž se poutala pozornost celého světa, kvůli níž se vedl protiteroristický boj, způsobila na Chrámové hoře takový chaos, že všemožné bezpečnostní rady a parlamenty planety znovu posilovaly obrany vlastních států i svých zájmových teritorií ve zcela cizích zemích.
S fascinací jsem pozoroval toho obyčejně neobyčejného člověka z masa a kostí, s cukrovkou, nemocným srdcem i pochroumanými nervy a klouby, a snažil jsem sám sobě vysvětlit, kde se v tom dýchavičném organismu v temněmodrém obleku vzala moc ovládnout pevný bod nedotknutelného Jeruzaléma a pískat tak, aby se podle něho točila celá zeměkoule.
Možná kdyby někdo prozkoumal jeho geny, nebo šedou mozkovou kůru, lidstvo by se konečně dozvědělo, jak se rodí diktátor jen s velmi těžce omezitelnou mocí. Třeba svůj mozek daruje vědě. Nedokázal jsem si srovnat v hlavě, proč něco nedělal se svojí nadváhou. Copak se necítil trapně s tím břichem, když se postavil před kamery po boku udržovaných štíhlých vysokých šviháků, jakými byli Blair, Juan Carlos nebo Bush?
Neměl doma zrcadlo a nedíval se na televizi? Měl přece šekelů jak želez a nejlepší doktory, mohl by v pohodě držet ty nejúčinější diety světa. Nebo si nechat udělat liposupci. Určitě mu ta kila dělala ohromné potíže. Se zdravím, s pohybem. Toho funění a pocení... A co vysoký krevní tlak a insulin? A jak dlouho už asi neobcuje..?
Nedařilo se mi srovnat si v hlavě, proč do toho ti političtí pošetilci vůbec lezou. Víc nervů než peněz. A i kdyby si pro své výdělky pronajali polovinu švýcarských bank, asi by si těch kont v tom stresu moc neužili. Každé sousto jim muselo váznout v krku, jestli není otrávené, sotva si dali k uchu mobil, museli se strachovat, že jim exploduje, nastartují motor auta a rozbolí je žaludeční vředy...
Chápal jsem, že si musím vážit každého izraelského premiéra, Šarona nevyjímaje. Už pro jejich odvahu. Zatímco v Evropě byl takový post dobrým byznysem, v židovském státě se z něho stalo strkání hlavy do oprátky. Jakápak kariéra, když takovému politikovi hrozila každý den násilná smrt, musel o sobě číst, jak utiskuje ubohé Palestince, kteří snili jen o jeho smrti, o smrti všech Židů, čelit mezinárodním soudním tribunálům a zapomenout na slovo soukromí.
Vyčítali mu, že počátkem osmdesátých let nezabránil jako generál izraelské armády v Libanonu vyvraždění Palestinců v utečeneckých táborech Šabra a Šatíla. Útok sice provedly křesťanské libanonské milice, ale Izraelci mu bezčinně přihlíželi. Počítali s tím, že se tak oslabí síla Arafata.
Neosobní hlasovací akt skončil a my čihající novináři jsme museli zůstat v učebně pod kuratelou vnitřní bezpečnostní služby ještě deset minut, aby Ariela Šarona nedovoleně nevyblýskli a nezabrali kamerou. A probůh, co kdyby brnkli mobilem arabským ostřelovačům, kterým směrem se premiérova neprůstřelná kolona od gymnázia vydala.
Z hlediska fotoreportérů tak byl nejatraktivnější a nejlépe placený úkon mimořádných izraelských voleb 2003 jen šerou minulostí. A izraelští voliči už stejně dopředu věděli, že jim žádné výsledky voleb mír s Araby ani bezpečný život během nejbližších dvaceti let stejně nezaručí.
Jen zbytek světa dál naivně věřil, že se přece jen stane v Kristově svaté zemi nějaký lurdský zázrak, bude postaven třetí chrám a něco se změní k lepšímu, nebo alespoň v menší zlo. I to je však nyní ohroženo...
Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima - Vpřed.
Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami. Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadniky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru...
Břetislav Olšer
Související články:
