Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Spisovatel Bohumír Strnadel – Èetyna se narodil v Trojanovicích, v rodné chalupì ¾il a¾ do své smrti a právì v ní tvoøil díla, která do té doby nemìla obdoby.  Jeho koníèkem byla historie, a ta mu byla inspirací i k jeho románùm  - Jednou za slunovratu, Zbojníci, Valašský vojvoda, Koliby v soumraku, ®ivly, Besedy na staré valše, Poselství zapomenutých a dalších.
 
Patøil k významným  spisovatelùm a všechna jeho díla vynikala nejen dokumentaristickou pøesností, ale také básnickým vidìním kraje a jeho lidu. Jeho romány jsou øazeny do nejpøednìjší øady èeské pováleèné prózy. Skoro všechna jeho díla výtvarnì doprovázel jeho bratr Antonín Strnadel.
 
 
Rodino, stì doma?
Tato otázka v¾dy doprovázela za»ukání na okno a ze tmy se na sklo pøilepil oblièej se silnými skly. To se kolem nás vracel z nìjaké besedy Èetyna. Nemohlo tomu být jinak, rodina doma byla ka¾dý veèer a Èetyna jak se rozvyprávìl s rekreanty na Horeèkách, pokraèoval u nás. Jeho znalosti z historie kraje a vypravìèské umìní byly vynikající, my ho milovali a hned tak jsme mu nedovolili odejít. Povídání se v¾dy protáhlo hluboko do  noci. Èetyna – tak jsme ho oslovovali. Jenom mùj tatínek, který byl o nìjaký ten rok starší a byl jeho pøíbuzný, mu øíkal Bohušu.
Spisovatel Bohumír Strnadel - Èetyna je zapsán v mých vzpomínkách se stejnou samozøejmostí jako starý Froliš – jeho tatínek, který se vracíval naším dvorem, kdy¾ skonèil práci v hospodì u Viktora, maminka - tìtka Froliška - ti chodili kolem nás z nákupù, i nejmladší bratr Vašek, který pracoval ve frenštátské textilce, profièel pøes náš dvùr na kole. Èetynovi bratøi Tonda (malíø a grafik) a Pepík (øeditel Slovanské knihovny v Praze a spisovatel) prošli kolem nás jednou, dvakrát do roka a oba budili v mnì jenom úctu.
Nejstarší vzpomínka na Èetynu patøí snad do zaèátku druhé svìtové války. Byl mo¾ná prvním, kdo v Trojanovicích vlastnil psací stroj a ne ledajaký. Místo klávesnice mìl tabulku s velkými a malými písmeny a on takovým zvláštním kovovým pérem jezdil po písmenkách a kdy¾ na jedno klepnul, vytisklo se   písmenko na papír zalo¾ený na váleèku. S napìtím jsem sledovala jeho ruku, jak jí nìco zázraèného udìlá, jak rychle jí po písmenkách pohybuje a ony pøeskoèí na papír. Nebylo to asi snadné a myslím, ¾e ani ne moc rychlé, ale urèitì rychlejší a èitelnìjší ne¾ ruèní psaní.
 
Velká jizba slou¾ila Èetynovi jako pracovna a byl moc pyšný na to, kdy¾ po válce bratr Antonín, u¾ opravdu zavedený umìlec a profesor na Vysoké škole umìlecko prùmyslové v Praze, jizbu vybavil krásným valašským vyøezávaným nábytkem. Èetyna mì zvláš» upozoròoval na „kútnicu“ posazenou v rohu mezi okny. Takovou v Trojanovicích nemìl nikdo.
K Èetynovi jsem chodívala velmi èasto. Vìdìla jsem, co píše, a kdy mu která kní¾ka vyjde. Vìtšina vycházela v Èeskoslovenském spisovateli a dostat se zpod Radhoštì a¾ do Prahy, to u¾ byl úspìch. Samozøejmì, ¾e jsem darem dostala všechny, a u nás doma v knihovnì zaujímají èestné místo. I první útlá povídka „Milenci“, kterou autor vydal pro své pøátele a známé  v roce 1940.
Ve Zbojnících mám vìnování:„Hanèi Strnadlové s pøáním, aby si namluvila švarného zbojníka.“ To bylo v roce 1954 a u¾ od roku 1956 jsem Èetynu navštìvovala se zbojníkem. A bìda, kdy¾ jsme návštìvu v návalu povinností nestihli. Pøibìhl na kus øeèi sám. Jenom v øíjnu 1973 u¾ nebì¾el, ale pomalu pøišel, sotva jsme vystoupili z auta. Jeho krok byl tì¾ký a unavený. Èetyna opøený o kapotu nám vyprávìl, jak mu choroba brání v psaní. Bohu¾el, bránila tolik, ¾e od 11. ledna 1974 u¾ nenapsal ani øádku.
 
Ve velké jizbì Èetyna psával a pøijímal návštìvy. Pøitlumeným hlasem, s oèima tìsnì pøiblí¾enýma k za¾loutlým pergamenùm, které mu zapùjèili v archivu mi tlumoèil schwabachem psané dokumenty, je¾ mu pak slou¾ily jako materiál k historickým románùm. Èetl rychle a plynule a já jsem ho obdivovala jak perfektnì zvládal ka¾dý starý rukopis. Jeho silné dioptrické brýle svìdèily o nároèném  bádání v archivech. Pravda, musel tam strávit mnoho èasu, ne¾ se mohl pustit do románù. Nìkdy se rozvyprávìl o svých studiích na gymnaziu. Tìtka Froliška by rádi z nìho mìli panáèka. Jen¾e Èetyna  miloval svìtský ¾ivot u¾ od mládí a maminèinu touhu nenaplnil.
 
Velmi èasto se zdr¾ovali ve velké jizbì i tìtka Froliška. Kousek ode dveøí mìli pod oknem pletací stroj, a tak, ne¾ jsme s Èetynou probrali rùzné osudy jeho postav, ne¾ mi vypovídal, jak vzácný materiál zase v archivu našel, upletli tìtka punèochu, a to ještì staèili nìkolikrát zajít do tmavé kuchynì pøilo¾it do kamen.
Stará Frolišova chalupa mìla ještì dolní jizbu. Dost nevlídnou, studenou a hlavnì podmokøenou. Tam Èetyna spával, ale hlavnì ukrýval své poklady. Mìl tam velikou knihovnu a sotva vyšla nìjaká zajímavá kniha, u¾ mì s ní seznamoval. Ještì dnes ho slyším, jak s zanícením recituje monotónním hlasem právì vyšlé Nezvalovy „Básnì noci“:
Naše ¾ivoty jsou truchlivé jak pláè,
jednou k veèeru šel z herny mladý hráè,
venku stmívalo se nad monstrancemi barù,
vzduch byl tì¾ký, nebo» chýlilo se k jaru…
Samozøejmì, ¾e jsem hned druhý den šla kní¾ku koupit, abych si verše mohla recitovat sama pro sebe. 
 
Mnoho èasu jsme strávili povídám o ètvrtém rozmìru. Pøece musí existovat, tvrdil a vyprávìl mi, jak jednou le¾el na posteli (a hned mi to pøedvedl) a najednou se nad ní vznášel. To u¾ mi tehdy nepøedvedl. Ale prý se mu to stalo, dušoval se, ¾e to byl ten ètvrtý rozmìr. Napsal o tom dokonce jednu kní¾ku, ale tu jsem v naší knihovnì u¾ nenašla.
 
Bohumíru Strnadlovi – Èetynovi by bylo 29. øíjna 2006 sto let. Vìøil, ¾e se stejnì jako jeho rodièe a hlavnì jeho strýc sochaø Jan Knebl (ten zemøel v 96ti letech) do¾ije vysokého vìku. Jeho víra se nenaplnila. Èetyna odešel, ale v chalupì zùstal jeho duch.
Trojanovští  vystavìli na místì, kde stála jeho rodná chalupa její repliku. Je v ní kromì výstavních prostor zase velká jizba v ní¾ se èasto  beseduje. Scházejí se tam „paseèané“ pøi rùzných pøíle¾itostech. Na  všechny akce shora  dohlí¾í nejen radující se Èetyna (ve velké jizbì se zase beseduje), jeho strýc Jan Knebl, od jeho¾ narození v trojanovské chalupì uplyne v prosinci 140 let, ale i  bratøi Antonín a Josef Strnadlovi.
Pojedete-li z Frenštátu pod Radhoštìm  na Ráztoku, nezapomeòte uprostøed Trojanovic  na rondelu u Køí¾e odboèit doprava a smìrovky vás dovedou a¾ k Památníku Jana Knebla a bratøí Strnadlù, slavných trojanovských rodákù.
 
Ke stému výroèí jeho narození malá vzpomínka na èlovìka Èetynu od Hany Juraèákové – Strnadlové.


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.11.2006  11:13
 Datum
Jméno
Téma
 01.11.  11:13 Jarda Janince
 01.11.  11:12 Jarda Strnadel, èi Strnadl?
 01.11.  11:11 janina Jardovi
 01.11.  11:03 Jarda Strnadel
 01.11.  08:00 janina
 01.11.  07:38 Marcela spisovatel