Čo bolo, bolo
(Napsáno podle skutečného příběhu mé důvěrné přítelkyně)
"Kde jsi zase byla", ptal se mně Ruda, sotva jsem otevřela dveře. Přece víš, že ve cvičení! A pak jsem se trochu zakecala s Jiřkou!
No, jen jestli to byla Jiřka!
A už je to tu zas, pomyslela jsem si! Zase výslech! Myslela jsem, že už ho žárlivost přešla, vždyť už jsme spolu téměř třicet let, nikdy jsem mu nebyla nevěrná! Co to do něho zase vjelo ?
Zanedlouho budu slavit padesátku! Těším se na tu oslavu, už jsem pozvala své sourozence. Bude nás hodně, jsem se šesti dětí. A všichni už mají děti, i jejich děti už mají děti!
To bude veselo! A bude to stát peněz! Ale co, vidím se s nimi tak málo!
Ruda byl jedináček. Byl v našem v městě na vojně, no a chodil na taneční zábavy. Zprvu jsem s ním nechtěla tancovat.
Jednou se ale na mne podíval, a já si všimla jeho očí!
Byly takové velké, s dlouhýma řasami… (však je teď má i náš syn.)
Když jsem ho poprvé pozvala do naší rodiny, byl u vytržení!
Teda Janka, u vás je to tak prima! Chtěl bych také takovou velkou rodinu! Budeme mít hodně dětí, co říkáš!
Souhlasila jsem a svět mně připadal růžový!
Začali jsme na tom hned pracovat a zanedlouho jsem byla v jiném stavu.
Tak se vezmeme, vždyť jsme to stejně chtěli, ne? Ale kde budeme bydlet? No přece u nás, my máme velký byt a já jsem sám. Moji rodiče s tím počítají!
Ale to budu muset odejít na Moravu. Budu sama v cizím prostředí a nevím jak mně Moraváci přijmou.
Po pravdě, nebylo to lehké. Bylo to kolem roku 1968 a tehdejší Československo se rozdělilo na federace. Bylo kolem toho plno emocí, když jsem někde promluvila slovensky, hned jsem měla federaci na talíři.
Tchyně mnou také nebyla nadšená. Myslím ale, že taková snacha, která by jí vyhověla se ani nemohla narodit! Pro jejího miláčka by nebyla žádná dost dobrá.
Janka, neměla bys dát Rudovi čistou košili? No, však jich má plnou skříň a tak ať si nějakou vezme!
Já jsem mu každý den nachystala hromádku na židli a vařila jsem mu teplé večeře, je na to zvyklý!
Tak si zase odvykne, řekla jsem jí! Já mu přece nebudu posluhovat! Chodím do práce stejně jako on. Ničím jsem se jí nezavděčila. Pořád bylo něco, co se jí na mně nelíbilo. A co teprve když se narodila první dcera. Tchyně očekávala vnuka. Holka ji moc nenadchla. A navíc, často plakala jak to už miminka dělávají.
Takhle to dál nepůjde, Rudo, musíme si najít vlastní byt. Podařilo se. Byl sice ve třetím poschodí bez výtahu ale byl náš.
Do roka jsme měli druhou dceru! To byla fuška do schodů v jedné ruce mimino, v druhé batole. Pro nákup jsem musela úprkem běžet, když jsem jednu holčičku dala do ohrádky a druhou do postýlky.
Večer mně vždy bolela záda. Když byl Ruda doma, pomáhal mi.
Každé ráno, hned jak se probudil řekl:
Večer chci být s tebou… Časem jsem tu větu začala nenávidět.
Holky rostly, začalo to s nimi být lepší! Dokonce jsem mohla nastoupit opět do práce. Byla jsem ráda, protože být stále jen ve společnosti dětí, nebylo pro mě to pravé malinové.
Začala jsem chodit do cvičení, doma na Slovensku jsem v tělocvičně trávila hodně času, a chybělo mi to!
Tehdy začaly ty výslechy! Kde jsi byla? S kým jsi byla? Kam zas jdeš? A tak dál.
Ruda sám ale byl hokejista, když přestal hrát, začal trénovat žáky a tak jsme se u dětí střídali. Když se nám do třetice narodil syn, byla konečně spokojena i tchyně a občas byla ochotná ho i pohlídat.
Teď už jsou děti z domu. Máme už i vnoučata. I ony se těší na moji oslavu. Svého koníčka jsem se nevzdala. Dokonce jsem si udělala potřebné kurzy a dělám cvičitelku v Sokole. I dcery a syn, každý dělá nějaký sport. Říkají tomu rodinná zátěž. Tchyně zemřela, na staré roky se s ní stala veliká podivínka. Byla sobecká až hrůza. Tchán zůstal sám, docela to zvládá, já mu vyperu, vyžehlím, přes víkendy k nám chodí na obědy. Máme se docela rádi.
Rudo, na tu oslavu si pronajmu chatu. Místa je tam dost a dá se tam i přespat. Bude nás tam moc! Co ty na to?
Dělej si co chceš! Já už tě mám stejně dost! A abys věděla, mám už pět let paní. Je sice taková trošku jednoduchá, ale je mi s ní dobře. (Určitě v posteli, pomyslela jsem si... A já hloupá jsem si myslela, že už nemůže...) Chci se k ní odstěhovat!
Zůstala jsem úplně zkoprnělá. To je teda ale dáreček k padesátinám, to se vážně povedlo.
Jenom klid! Aha, tak to byly ty tvoje schůze v oddíle? V té době jsme už měli jiný, větší byt a každý jsme měli svou ložnici i televizi. Bylo to ideální řešení.
A jak si to představuješ, zeptala jsem se! Prodáme byt? Nemysli si, že já tady zůstanu a budu tě s ní potkávat.
Nemůžeme to řešení nechat až po té oslavě? Souhlasil.
Oslava proběhla nad očekávání dobře. Tančilo se, zpívalo, trošku i popilo. Nedala jsem na sobě znát své problémy. I Ruda byl příjemný a choval se ke mně hezky. Jen s dcerami a sestrami jsme v babském kroužku situaci probraly!
Vida ho, dědka, řekly sestry, víš co, vrať se na Slovensko. Děti už máš velké, budou tě jezdit navštěvovat. Budeš se tam lépe cítit, máš tam pořád plno přátel,. A cvičitelku tam potřebujeme jako sůl.
Kde tam budu hledat práci? Do důchodu musím vydržet.
Dcery řekly, teda mami, a kdo nám občas pohlídá děti? Děda určitě ne, když bude mít jinou rodinu. Navíc začíná být trochu jako babka. Hned nám řekne. Běžte už dom!
Do toho po oslavě onemocněl tchán, každý den jsme za ním jezdili do nemocnice. Měl už přes osmdesát, když zemřel.
V jasných chvilkách mi říkal, Janka, tebe k nám přineslo samo nebe! Ruda ani neví co má. (Jo dědo, kdybys tak věděl.) Ale nic jsem mu neřekla, nechtěla jsem mu kazit poslední dny života.
Pak bylo třeba zařídit pohřeb, vyklidit byt, a kdo se o to všechno postaral? No přece já!
Konečně bude čas najít řešení našeho problému. Docela se to hodí, jdu na předčasný důchod, dostanu nějaké odstupné, prodáme byt, ne sice, že by se mi chtělo znovu začínat, ale co nadělám!
Janko, prosím tě, odpusť mi! S tou paní jsem se rozešel! Dala mi nůž na krk.
Pochopil jsem, že bez tebe nechci být. Říká se přece, že manželství je víc, než čtyři bosé nohy v posteli. Prožili jsme spolu tolik let!
Odpustíš mi?
Pozval mne na večeři do útulné restaurace a tam jsem roztála. Co jsem měla dělat? Zůstala jsem. Žijeme dál jako dřív. Jen občas, když mně Ruda naštve si říkám, přece jen jsem měla odejít. Nepátrám po tom, jestli mi lhal, že se s tou paní rozešel. Přece ho nebudu vázat k noze stolu nebo vynucovat lásku. Ale po večerech bývá doma.
Já však ne! Chodím dál cvičit, i s holkami se občas zakecám. Náš vztah je klidný a přátelský. (Občas se navštěvujeme i v ložnici.)
Nevyčítáme si! Ale vyslýchat se nenechám, to už nikdy!
Život běží dál, čo bolo, bolo...
Marta Heraltová
